Ramón Vargas se po šesti letech vrátí na červencový Mezinárodní hudební festival Český Krumlov a říká: Český Krumlov patří mezi nejlepší zážitky v mé kariéře. Bylo to opravdu nádherné, je to neskutečné místo a kvalita festivalu a koncertů je vysoká. Velmi rád se sem vracím.
E15: V létě budete spolu s Angelou Gheorghiuovou, kolegyní a zároveň dobrou přítelkyní, zahajovat Mezinárodní hudební festival Český Krumlov. Co posluchačům nabídnete?
Angela patří mezi nejlepší sopranistky všech dob. Má velký talent, je velmi profesionální a v hlase má kouzlo. Její hlas je neskutečně krásný a do zpěvu dává emoce. Velmi rád s ní zpívám, patří mezi mé nejoblíbenější zpěvačky. Jsme oba vyspělí umělci a můžeme nabídnout to nejlepší, čemu jsme se v posledních letech naučili.
E15: Mezinárodní hudební festival Český Krumlov jste již zahajoval, a to při jeho jubilejním dvacátém ročníku. Jaké dojmy jste si z krumlovského festivalu tehdy odvážel?
Český Krumlov patří mezi nejlepší zážitky v mé kariéře. Bylo to opravdu nádherné, je to neskutečné místo a kvalita festivalu a koncertů je vysoká. Velmi rád se sem vracím.
E15: Jsme v Čechách, a tak se nelze nezeptat: co vy a česká hudba? Zpíval jste něco z ní?
Moc rád bych zpíval českou hudbu, ale jako cizinci máme obrovské zábrany kvůli jazyku. Nemohu říci, že je těžký, ale je velmi odlišný. Ale v minulosti jsem měl tu příležitost a doufám, že ji budu mít znovu a budu moci zpívat českou operu či písně. Máte neskutečně krásnou hudbu, třeba Janáčka a další jedinečné skladatele, kteří patří mezi absolutní světovou špičku.
E15: Měl jste nějaké pěvecké vzory a pokud ano, jaké?
Vzorem, kterým jsem se inspiroval – když budu mluvit o tenorech – tak prvním a nejslavnějším byl Enrico Caruso. Nyní si už jej lidé moc nepamatují, ale byl první, kdo formoval moderní zpěv. Byl to chudý tenor z Neapole, který přijel do Spojených států a způsobil revoluci v tom, jak veřejnost vnímala a poslouchala operu. Měl to štěstí, že zpíval v době začátků gramofonu, kdy se po světě rozšířily tisíce jeho nahrávek na deskách, a byl tak prvním na světě.
Vargas o největších milnících kariéry:
E15: A další vzory?
Myslím, že Maria Callasová byla pro náš život a svět opery velmi důležitá, protože kombinovala herectví se zpěvem. Byla možná jednou z prvních dobrých hereček. Využívala média a popularitu v kombinaci s kvalitou, což bylo také velmi důležité. Řekl bych, že jdeme ve šlépějích Carusa a Callasové.
Nejlepší hlas, tedy kvalitu hlasu, pak měl možná Luciano Pavarotti. Ale mohu říct, že nejvšestranněji vybaveným je asi Plácido Domingo, který dokonale kombinuje herectví, zpěv a hudbu. Všichni tito lidé mění náš život, co se týče světové opery, a myslím, že všichni z nich jsou velice důležití. Od každého z nich si beru něco, co přenáším do svých emocí a zkušeností.
Od Carusa moderní způsob zpěvu a lehkost, od Pavarottiho neskutečnou techniku, od Plácida Dominga kombinaci všeho, od Marie Callasové kvalitu a hudbu. A pak mám vzory i v moderní době a jedním z nich je Angela Gheorghiuová.
E15: Co považujete za mezníky ve své kariéře?
Abych byl upřímný, nejdůležitější okamžik v mém životě byl ten, kdy jsem podepsal svou první smlouvu. Mohl jsem si říci, že jsem operní pěvec a mohu se tím živit, platit nezbytné výdaje, nájem a kupovat si jídlo. To byl možná nejdůležitější okamžik v mé kariéře.
Pak mohu říci, že milníky v mém životě byly významné debuty. Například, když jsem poprvé zpíval v Mexico City v Bellas Artes, ve Vídni, v milánské La Scale nebo v Metropolitní opeře v New Yorku.
E15: A které současné osobnosti vás nejvíce ovlivnily?
Z dirigentů to byl Marcello Viotti, který bohužel před pár lety zemřel. Kariéru jsme zahájili společně. Pak to byl vztah s Riccardem Mutim, který mě pozval do La Scaly, kde jsem zpíval řadu let a na řadě věcí s ním spolupracoval. A v poslední době pak práce s Jamesem Levinem v New Yorku. Tito tři byli pro mne asi nejdůležitější.
O publiku:
E15: Dokázal byste říci, která z rolí byla pro vás dosud největší výzvou?
Největší výzvou pro mě jako pro zpěváka bylo pět dějství opery Don Carlos ve francouzštině ve Vídni. Byla to původní Verdiho verze, která nebyla nikdy předtím uvedena, protože předtím, než byla uvedena, ji autor zkrátil. Byla na tu dobu moc dlouhá. Opera tam ležela mnoho let, dokud se několik divadel nerozhodlo ji uvést tak, jak měl Verdi v úmyslu. Je to pro tenor velmi dlouhá opera, velmi krásná, velmi náročná, plná emocí, myslím, že tato opera pro mě byla největší výzvou.
E15: Kdybyste si mohl vybrat jednu ze svých rolí, kterou máte vůbec nejraději, která je vám nejbližší a proč?
Jednou z nich je Edgardo v Donizettiho opeře Lucia di Lammermoor. Další, také z pera Donizettiho, je Nemorino ve slavném Nápoji lásky. Tyto dvě role jsou mými nejoblíbenějšími v mé kariéře. Nemorino je velmi naivní, získá lásku Adiny díky nefalšovanosti, je velmi upřímný, velmi jednoduchý. A naopak Edgardo v opeře Lucia di Lammermoor je šlechetný muž, pro kterého jsou důležité principy.
E15: Změnil se podle vás nějak svět opery za tu dobu, co v něm působíte?
Svět opery se dramaticky mění od počátku mé kariéry až po současnost. Mohu říct, že jsem byl součástí staré generace. Jsem v podstatě „sendvičová generace“ – prostřední část mezi klasickým stylem osobností jako Callasová, Giuseppe di Stefano a možná i Luciano Pavarotti a mezi moderním, současným stylem a přesunem k byznysu v hudbě a opeře.
E15: Proč k byznysu?
Protože nyní je to skutečně způsob, jak generovat peníze. Kultura přesouvá peníze, což je důležité, protože i díky tomu přežíváme. Ale dívám se na to tak, že v minulosti lidé viděli umělce zpívat v divadle a viděli je prostřednictvím svých uší, vyšli z opery a říkali, že slyšeli krásný zpěv.
V současnosti ale vše slyšíme spíše prostřednictvím očí. Nyní lidé nechodí do opery poslouchat, ale dívat se, a myslím, že opět musíme najít rovnováhu. Je velmi důležité divadlo, ale důležitá je i opera. Není to jen o divadle nebo jen o hudbě. Nalezení této rovnováhy je výzvou naší doby jak pro publikum, tak pro lidi, kteří dirigují a režírují v divadle.
E15: Existují zřetelné rozdíly mezi publikem různých zemí?
Každé publikum, každá země, každé město a každé divadlo je odlišné. V New Yorku je publikum velmi vřelé, v určitém smyslu naivní, tleskají moc pěkně a na konci, když skončí opera, hned odcházejí, možná proto, že New York je velký a spěchají na metro. Jsou velmi vřelí a milí a pak zničehonic odejdou. Ve Vídni naopak zůstanou třeba i patnáct minut a aplaudují, není to zde nic neobvyklého. Každé divadlo je jiné, ale je důležité, že vnímání publika je všude velmi podobné, tedy způsob, jakým lidé vnímají hudbu a emoce, je velmi podobný.
Vargas o světě opery:
E15: Co má pěvec udělat pro to, aby jeho kariéra trvala co možná nejdéle. Jak se ve formě udržujete vy?
Podle mě je důležité se snažit porozumět své přirozenosti, je důležité si uvědomit ne, co byste mohli zpívat, ale jaké jsou vaše limity. Když si je uvědomíte, vše ostatní je jednodušší. Je to jako kdybyste měli Ferrari a používali ho pouze ve městě jako taxi. To by nefungovalo, protože takové auto potřebuje prostor a rychlost. Jsou lidé, kteří umějí velmi dobře zpívat, ale zpívají repertoár, který se k nim nehodí – jako kdyby některý mozartovský zpěvák zpíval pouze Pucciniho.
Mým snem je zůstat zdravým, aby mi život nadále umožnil dělat to, co miluji, co nejdéle. Vím, že jednoho dne budu muset přestat jako každý, ale mým snem je se nadále bavit tím, co dělám, přinášet lidem radost prostřednictvím umění, dělat z lidí lepší lidi díky citu pro hudbu, a ze sebe také.
Myslím, že hudba mění můj život, můj způsob myšlení, díky ní jsem rozumnější, více mezinárodní, mám větší respekt vůči kulturám a lidem, a to díky hudbě. A doufám, že díky kvalitám, které kultura a hudba nabízejí, budu mít nadále co lidem nabídnout i v příštích letech. Pak budu velmi šťastný. To jsou mé sny.
E15: Před několika lety jste založil nadaci Ramón Vargas Foundation. Co je její podstatou?
Když se narodilo mé první dítě, došlo bohužel k hypoxemii, to znamená, že mělo nedostatek kyslíku. Narodilo se s dětskou mozkovou obrnou a zemřelo ve věku nedožitých sedmi let. Má žena, naši kamarádi a já jsme se pak rozhodli založit nadaci jako vzpomínku na syna Eduarda a ve snaze pomoci dalším rodinám, kterým se stalo totéž. Nevěděli jsme, jaký přesně má náš syn problém, až postupem let jsme zjistili, že problém je závažný a že možná nikdy nebude „normálním“ člověkem.
Normální pro něj byl jeho stav, a to nepřijímáme lehce, protože si myslíme, že vše, co je odlišné od nás, není správně. Lidé takto uvažují. Měli bychom ale odlišnosti přijmout a respektovat je. Pomáháme velkému počtu potřebných dětí na velmi chudých místech v Mexiku. Jsme za to moc rádi, je to jeden z našich životních cílů. Pro mě je to velmi důležité, prioritou je pomáhat rodinám a dětem s tímto problémem, to je to, co nadále děláme.
