Ivo Šmoldas se na dvorku brodí koťaty

Proslul historkou o tom, jak marně přemlouval sousedovy slepice ke spánku a vyhrožoval jim kunou. Kdysi o tom vyprávěl Halině Pawlowské v pořadu Banánové rybičky a jeho hláška „Kolegyně už hřaduje“ zlidověla. Zvlášť v oblibě ji prý mají učitelky ve sborovnách.
Jistý keramik mu za to vyrobil tematický hrnek s obrázkem slepice, z něhož Ivo Šmoldas pije na chalupě kávu. Je zrovna obklopený šesti koťaty. „Evoluční strategie koček je úžasná. Nechají se od lidí živit a ještě se při tom tváří, že nám tím dělají bene. Pes na to šel poněkud hloupě – chce se nám za péči podlézavě odvděčit. To kočku ani nenapadne,“ přemítá nad košíkem plným koťátek. Na dvorku se jimi prý už dost nebezpečně brodí.
Povily je kočky od sousedů. Jedna se na dvoře rozmnožila začátkem května a asi za týden přiběhla další, taktéž na rozsypání. „Když viděla krabici s chumlem koťat, hupsla dovnitř a přirodila k nim další tři,“ líčí pětapadesátiletý muž, který uvítá každou možnost darovat kotě dobrým lidem. Když se ke Šmoldasům vypraví všechny kočky, které k nim už mají nějaký vztah, sejde se jich na dvorku asi dvacet. Rodák z Prostějova a bytem v paneláku na Jižním Městě se nepovažuje ani za chovatele, ani za pěstitele, natož za manuálně zručného člověka. V Týně se ocitl díky kamarádovi, který odjel do ciziny, a Šmoldasovi se mu chvíli starali o dům. „Já jim to vymlouval, v domě jsem nikdy nebydlel. Až tam jsem prvně viděl takové věci, jako je darling, tedy vodní čerpadlo vydávající děsivé zvuky a opatřené monstrózní tlakovou nádobou. Musel jsem dokonce i topit v kotli, byť jsem měl dojem, že škrtnout sirkou mohu až poté, co uvedu do pohotovosti požární sbory z širokého okolí,“ vzpomíná muž, který připravuje pro Českou televizi pravidelný magazín o nových knihách. Moderoval pořad Dementi, a protože je jeho mluvený i psaný projev nezaměnitelný, vysloužil si i vlastní fanklub.
Označuje se za „otvírače výstav“ malíře a knihaře Ladislava Hodného a má rád tradiční Vltavotýnské dvorky. Jednou prý měl při vernisáži na náměstí řečnit a zafungoval jako šaman. Při první větě se náhle spustil liják a obecenstvo se rozprchlo.

Elektrickou bránou času

Asi sto let stará chalupa v blízkých Dobšicích ho zaujala hlavně tím, že byla malá a nezdálo se, že by potřebovala zásadní opravy. Postupně se ale nedostatky začaly vynořovat. Jeden z největších šoků zažil, když otevřel skříň s elektroměrem. „Bylo to jako projít bránou času. Ta vrtošivá věc zjevně pamatovala Křižíka, a ačkoli v domě nebylo zapnuto zhola nic, hodiny se točily jako divé. Barák do sebe zteřelým vedením lačně vsakoval energii, navrch v kvantech srovnatelných s výkonem Temelína. To mě vyděsilo. Smrt elektrickým proudem není moje představa o ladném konci,“ líčí. Baví ho vybavovat interiér starým nábytkem z kamenných i internetových bazarů. Rozvrzané kusy slepuje, natírá, zdobí kováním a vůbec všelijak renovuje. „Říkejme tomu spíš oprašování, rekonstrukce by bylo moc silné slovo. Práce rukama má ovšem nepopiratelné půvaby – nemusím při tom nic psát ani vymýšlet. A na výsledek si lze hned sáhnout, a to je věru potěšivé,“ vysvětluje. S nadšením cídí a dotváří mosazné lampy a lustry, prý to nestojí moc námahy a zas se noblesně lesknou a dělají parádu. „Na starých věcech si cením řemesla. Vyráběly se tenkrát poctivě a důkladně, tak aby vydržely věky – kdežto dnes se všecko záměrně jen tak sfoukne, aby se to podělalo hned po záruční době a člověk musel běžet do krámu pro další šunt a znovu pustit chlup,“ shrnuje Ivo Šmoldas.