Černou kávu básník J. H. Krchovský zalil z červené konvice, na stůl položil dva panáky fernetu a balené cigarety. Když se jedenapadesátiletý dekadent zamýšlel nad odpověďmi, vydechoval kouř a dlouho cigaretou hladil dno popelníku.
Z každého koutu jeho domku uprostřed zeleného ostrůvku v Komíně dýchaly vzpomínky a tlumené světlo pozdního odpoledne podtrhovalo útulné kouzlo básníkovy „nory“. „Tenhle domeček miluju, ale stojí v Brně, které nemám rád,“ říká nejprodávanější český básník. Paradoxem je, že má rodilý Pražan dnes v občance vyryto jako trvalé bydliště Brno, kterému přezdívá „Hlavní město beznaděje“.
Jak jste se ocitl v Brně?
Jsem tu kvůli domečku, který jsem zdědil po babičce. V poslední době zjišťuji, že je především mým prokletím. Tou měrou, kterou má člověk něco rád a vlastní to, vlastní i ona věc jeho samotného.
Vlastní vás váš dům. To zní jak Exupéryho Malý princ.
V něm šlo spíš o odpovědnost. Člověk je odpovědný za to, co si k sobě připoutal. Tenhle domeček ale za nic nemůže, jen ho mám až patologicky rád. Kdyby nestál, neměl bych důvod být v Brně. A Malého prince jsem nedočetl – nečtu vlastně nic, ani poezii. Lidé se často mýlí, že když píši, tak i básně čtu.
Brno, jak se zdá, příliš nemusíte.
Vždy se do Brna těším, ale nejhezčí je samo těšení, naplnění je deziluzivní. Čím déle jsem v Brně, tím více si uvědomuji, že do něj nepatřím, byť jsem ho svého času miloval. Do Komína jezdím od dětství, to byl ztracený ráj, končila tu tramvaj, chodili jsme ke krávě pro mlíko a místo zasranýho sídliště byly zahrady, kam jsme chodili na pajtl (krást ovoce - pozn.red.). Dnes si skoro úlekem říkám, co tady dělám? Nemám tu kořeny, protože prarodiče přišli do Brna ze Slovenska ve 20. letech. Matka po svatbě zmizela do Prahy.
Nebylo by lepší domek prodat a vrátit se do Prahy?
Prodat jej nedokážu, nevzdám se možnosti jít na slunko na terasu či dvorek, kde štěbetají ptáci a je tam plno koček. Na druhou stranu jsem fajnšmekr Prahy, mám ji rád, proto v ní nechci žít. To stejné se dá aplikovat na ženy.
Co vám na Praze vadí, že v ní bydlet nemůžete?
Je to moje město, ale v centru už bych žít nemohl. Vztekl bych se z cizinců. Je to stoka pro kosmopolitní havěť, která vytěsnila autentický život. Dřív jsem bydlel s rodinou v centru Prahy, teď jezdím za rodiči na kraj Prahy do vesnice Úvaly.
Brňané se často srovnávají s Pražany, což někdy doprovází pocit méněcennosti. Je oprávněný?
Bohužel ano. V Brně byla více než polovina Židů a Němců, které nahradili lidé z okolních vesnic. Ten kdo má ruce, nohy a mozek vypadl do Prahy. Ještě před lety mi přišlo milé, že v Brně nejsou ambiciózní a draví lidé, kteří mě v Praze byli odporní. Před deseti lety to ale vtipně okomentoval Petr Minařík (brněnský nakladatel - pozn.red.). Řekl mi, že zapomínám na to, že je v Brně spousta lidí, kteří by do Prahy chtěli, ale nikdo je tam nechce.
V čem vidíte rozdíl?
Praha má jiný tempo. Tady se všechno plouží, když spěchám na nádraží, jinde než v Brně se lidé neumí tak virtuozně plést pod nohy. Já už jejich pohyby předvídám. Ačkoli mě mohou obejít, vždy mi někdo přejde přes špičky. Pražská akustika, plynutí a tempo jsou mi vlastní, i když se vždy chvíli rozcházím jako nějaký venkovánek.
A co se stane, když vystoupíte z vlaku v Brně?
V Praze nádraží tepe, tady v deset hodin dopoledne potkám pět odulých tváří s nepřítomným pohledem somnabulů. Vždy z nádraží spěchám, abych zapadl do své nory. Naposledy jsem jel tramvají a měl jsem pocit, že přivezli kontejner oblečení ze sekáče, do kterého oblékli zoo. A nechápu, pro koho chtějí v Brně přesouvat nádraží. Každý cizinec tu stejně tluče špačky a zdrží se tu tak tři minuty než mu přistaví vlak.
Nejste k Brňanům příliš kritický?
Vím, že nemám nárok na Brno nadávat, nikdo mě tu nenutil bydlet.
Máte v Brně svá oblíbená místa?
Půvaby, pro který jsem si Brno kdysi zamiloval, postupně mizí. Svině developerský jsou nenasytný a můj ztracený ráj ze všech stran osekávají. Nejdřív postavili v Komíně sídliště, dnes vysekali poslední únikovou cestu mezi zahradami, kam jsem v zimě chodil krmit havrany a jezdím tudy na kole do obchodu. Už několik let mám podezření, že má někdo mapu míst, která mám rád, a systematicky je ničí. Na mé další oblíbené cestě z Jundrova bagrují zahrady a řežou stromy. Kde kvetly třešně, roní pařezy mízu. Jestli prosadí silnici R43 mezi Medlánkami a Bystrcí, tak mě odsud definitivně vyženou.
V jedné básni se ale Brnu vyznáváte.
Vznikla v době, kdy jsem si musel do Brna přehlásit trvalé bydliště. Byl to hluboký zásah do mé integrity. Jsem tedy oficiálně Brňan, ale ani černoch ve Skandinávii nezbělá.
Smrt, zármutek, bolest a sex, vaše oblíbená témata, se na nás hrnou odevšud. Existuje ještě dekadence?
Přijde mi, že je to pořád stejné. Hrůzy byly, jen se to člověk nedozvěděl tak rychle a detailně. Já třeba televizi ani internet nemám. Pojem dekadence dává čtenáři orientaci, aby si představil, co píšu.
Promítá se nepřátelské prostředí do vaší poezie?
Venkovní vlivy mě vždy sraly, byly nepřátelský a cizí, teď se to jen vyhrocuje. Ale píšu hlavně o svých osobních stavech.
Jak vznikají vaše básně?
Většinou v pětiletých cyklech. Roky nepíšu a pak se jednoho dne probudím a najednou uvažuji v obrazech a verších. Zhasnu, vše vypnu, koupím si víno a čekám. Něco mě napadne, napíšu větu, za hodinu druhou. Píšu tak dlouho, dokud nemám sto stran sbírky, aby bylo z čeho vybírat. Poezii používám pouze jako prostředek, či ji spíše zneužívám.
Jak poznáte, že jste napsal dobrou báseň?
Valnou část básní jsem napsal pro uklidnění a uvolnění napětí. Psaním zaháním vnitřní strašidla, úzkosti a bolesti. Když se člověk zaneprázdní psaním, tak se přestane o strašidla starat a hnusné pocity začnou dostávat estetickou podobu. Když je báseň dobrá, dostaví se pocit úlevy. Poezie je od toho, aby se do ní člověk uchyloval, když mu není dobře.
Jaká je vaše poslední sbírka Dvojité dno, kterou jste vydal koncem minulého roku?
Napsal jsem ji ve stylu předchozích s rozdílem, že už si nedělám legraci jen ze sebe, ale i svých postupů. Dál si po zásluze utahuji z básníků, protože jsou po zásluze směšní.
Uživí vás básně?
Od poslední sbírky můžu říci, že uživí. To ale nebude věčně, úchylové, kteří mé básně čtou, se jednoho dne nasytí. Pravda ale je, že se v nakladatelství Host při každém dotisku zájmu čtenářů diví.
Je pravda, že za své přízvisko Krchovský vděčíte Brnu?
Ano, na kopečku nad domečkem je hřbitov sovětských vojáků s kamenným památníkem, který mě inspiroval. Přízvisko používám na návrh Egona Bondyho od poloviny 80. let minulého století.
Jaký máte vztah k pražskému undegroundu?
Měl jsem rád lidi, kteří undeground tvořili. Byl jsem do něj spíš zařazený, než bych ho tvořil. Poezii jsem od začátku psal tak, aby byla oficiálně nevydatelná.
Co plánujete?
Nic. Vlastně bych chtěl napsat cyklus litanií nebo manter na usnutí nebo zklidnění. Za ty roky znám tu očistnou moc slova.
Kdy si vás Brňané budou moci poslechnout?
Autorské čtení bude v červenci, 13. října vystoupím v Metru se svou rockovou skupinou Krch-off.
