Jsem pražská náplava, přiznává bez okolků herec, televizní kuchař i komunální politik Ivan Vodochodský. V Hradci už ale tahle „náplava“ žije čtvrt století a nedá na něj dopustit. „Ihned mi přirostl k srdci, má v sobě něco zvláštního,“ vzpomíná někdejší elév hradeckého divadla, který ve městě mimo jiné založil farmářské trhy.
Herectví, politika, gastronomie, podnikání. Vy máte opravdu pořádný záběr. Přitom v rodině jste měli předpoklady k něčemu jinému. Narodil jste se jako syn sládka pivovaru v pražských Nuslích. Jak vás to ovlivnilo?
Ovlivnilo mne to velmi. Bydleli jsme také v pivovarech v Dobrovicích, Krušovicích, Vysokém Chlumci, Protivíně či Humpolci. Podepsalo se to nejen na mé postavě, ale i na vztahu ke gastronomii a k tomuto dobrému nápoji všeobecně. Prožil jsem kouzelné, téměř hrabalovské dětství. Vzpomínám si na bednáře, na dřevěné sudy, i na to, že se do lednic pivovaru svážel led.
Člověk by čekal, že když vám to prostředí tak přirostlo k srdci, půjdete v otcových stopách. Ale vy jste se rozhodl být kuchařem.
Na kuchaře jsem šel vlastně z nouze. Vyrůstal jsem na vesnici a stát se hercem jsem sice chtěl, ale nevyšlo to. Šel jsem tedy na kuchaře, potom jsem dělal hotelovou školu a následovala vojna. Ale blízko k vaření jsem měl od dětství. Jezdili jsme na prázdniny k prarodičům do Prahy. Dědeček byl restauratérem Na Vlachovce, babička pracovala celý život jako servírka v Akademické dietní restauraci ve Vodičkově ulici, kde je dnes McDonald´s. Pomáhal jsem jí balit příbory i obsluhovat hosty.
Od plotny k divadelním prknům to vypadá jako hodně dlouhá cesta. Jak jste se tedy nakonec na jeviště dostal?
Marně jsem se pokoušel dostat na Divadelní akademii múzických umění, na vojně jsem ale v Brně potkal kamarády, se kterými jsem hrával amatérské divadlo. Oni končili studia herectví na Janáčkově akademii a přemluvili mě, abych s nimi šel do divadla v Hradci Králové. Tak jsem to zkusil a v roce 1986 jsem s nimi nastoupil do tehdejšího Divadla Vítězného února v Hradci Králové jako elév.
Má vaření a herectví něco společného?
Vaření a herectví má hodně společného. Obě povolání souvisejí s určitou exhibicí a citem pro estetiku, obě jsou těžká a navíc kuchaři a herci jsou si dost podobní. S oblibou říkám, že jsem nepoznal ješitnější lidi - každý herec i kuchař je nejlepší na světě.
Než jste se dostal do Hradce, musel jste na vojnu. Jak se to stalo, že jste se dostal do Sovětského svazu?
To je pravda. Sloužil jsem u rakešáků, což byl supertajný útvar. Samozřejmě jsem se chtěl vojně vyhnout. Za otcem jezdili do pivovaru lampasáci, takže mi zkusil domluvit alespoň takzvaně dobrou vojnu. nu. Lampasáci to však ve svém žargonu pochopili tak, že chci k prestižnímu útvaru a šoupli mě do Jihlavy k raketovému vojsku. Byly tam známé rakety středního doletu SS. Ostré cvičení u nás nebylo možné, tak jsme jezdili až k hranicím s Afghánistánem.
S Hradcem Králové jste od druhé poloviny osmdesátých let minulého století spojený, ale v divadle jste tu dlouho nevydržel, proč?
Pochopil jsem, že nebudu tím Zdeňkem Štěpánkem či Vítězslavem Vejražkou, divadlo jsem pokorně opustil a po revoluci začal podnikat. Odešel jsem kvůli tomu dokonce do Prahy. Později si ke mně divadlo našlo cestu zpátky samo a přidala se k tomu i televize.
Jak dlouho trvala herecká pauza?
Po roce jsem se vrátil nejen do Hradce, ale i k profesi. Nastoupil jsem jako kuchař do prvního soukromého hotelu ve městě, což byla Vila Cristina na Brněnské třídě. V roce 1992 jsem si vzal do pronájmu tehdejší divadelní klub a začal tam i hrát.
Jak tedy teď vypadá váš současný divadelní život?
Asi před deseti lety jsem se rozhodl, že divadlo již dělat nebudu. A právě v té době přišla náhodou nabídka na moderování Prima jízdy. Nejprve jsem myslel, že jde o vtip. Do toho se mi ozval kamarád Richard Tesařík, jestli nechci hrát v Krysařovi v Divadle Kalich. Zkusil jsem to a už jsem tam zůstal. Postupně přišly Galileo, Tajemství, Jack Rozparovač, Touha a Robin Hood. Hraju teď ve čtyřech věcech. Někdy mám za měsíc pět představení, jindy je jich dvacet.
Kromě divadla a vaření se věnujete i produkci, pořádáte ohňostroje, stojíte za koncerty skupin Lucie a Kabát, hrajete v seriálu Ordinace v růžové zahradě a tak dále. Co z toho je pro vás nejdůležitější?
Mám to štěstí, že se to různě prolíná a někdy jde lépe to, jindy zase ono.
Baví vás při tom všem ještě dělat zastupitele?
Nejde o to, jestli mě to baví, nebo ne. Člověk může sedět doma a nadávat, anebo se pokusit pro své město něco udělat. Vzal jsem to jako výzvu, abych pomohl věcem, o kterých si myslím, že by měly v Hradci fungovat. V zastupitelstvu jsem však poměrně krátce a zatím nemám důvod k nespokojenosti.
Jak to všechno stíháte?
Nejsem žádný workoholik, naopak si myslím, že jsem lenoch. Ale když hraji, tak se snažím naplánovat si i natáčení a další aktivity, abych všechno vměstnal do co možná nejkratšího času. Mám výhodu, že mne baví všechno, co dělám. Každopádně před devátou ráno nefunguji.
Stál jste také u vzniku farmářských trhů v Hradci Králové, jak se ujaly?
Zpočátku to bylo velmi těžké, ale po několika prvních trzích jsem viděl, že zájem je veliký. Pořádají se jednou za měsíc, a to je podle mne málo. Myslím si, že by měly být každých čtrnáct dní, nebo ještě lépe každý týden. Je to však organizačně velmi náročné. Doufám, že se přes zimu podaří oslovit další řezníky, zelináře a výrobce dalších místních potravin.
Jaký máte po pětadvaceti letech vztah k Hradci Králové?
Jsem sice naplavenina narozená v Praze, ale jsem tady už čtvrt století a považuji se za Hradečáka. Město mi ihned přirostlo k srdci, má v sobě něco zvláštního. Hradec je něco mezi maloměstem a velkým městem, má v sobě takový pohodový životní rytmus, všude je to blízko, zkrátka příjemné město pro život. Pamatuji si, že když jsem v roce 1986 vylezl na nádraží z autobusu, všude jsem viděl rudé hvězdy. Stejné to bylo i po cestě k divadlu. Zároveň mne však oslnila velkolepost a nadčasovost architektury. Velmi rychle jsem si tady zvykl.
A nejen tady. Máte v Královéhradeckém kraji chalupu ve Velké Úpě.
Mám rád Krkonoše. S bratrem jsme roky jezdili do Špindlerova Mlýna na Medvědí boudu. Mám rád také přehradu Pastviny a Pardubicko.
Ivan Vodochodský
Narodil se 26. června 1963 v Praze.
Živí se jako herec, moderátor, kuchař, producent, podnikatel a hradecký městský zastupitel.
Je ženatý, má dvaadvacetiletou dceru a osmnáctiletého syna.
Jeho krédo je „Hlavně se z ničeho nepodělat!“ (I když spíše používá ostřejší výraz.)
