Proč jezdím na lodi, ptají se mě často lidi. A já odpovídám jednoduše: protože s hotelem ještě nikdo nikdy nikam nedojel. Svoboda ve společnosti je svazována ze všech stran. To platilo i před touto krizí. Na vodě ale svobodu máte.
Nemyslím tím to, aby hned všichni závodně jachtařili, ale třeba taková dovolená na lodi. Vyplouvání na rybníky a jezera a hlavně moře a oceán dává pocit svobody a dobrodružství.
Já to měl jednoduché. Začal jsem tak, že mě bral můj otec na vodu, na Lipno, kde jsme vozili na lodích rekreanty. Měli jsme kajutovou plachetnici. Když mi bylo šest, nechali mě naši přespat na zakotvené lodi na vodě. Když mi bylo deset začal jsem závodit, měli jsme dobrou partu. To bylo hlavní.
V roce 1990 se otevřeli hranice a já jel na první závody ven, na západ, do Švýcarska. Pak jsem si vyzkoušel jachting ve Francii na moři a to bylo zase něco úplně jiného a bavilo mě to tolik, že jsem začal strašně trénovat, závodit, co to jen šlo. Každý týden jsem si dával Nechranice, mráz, nemráz. No a přišly výsledky.
A pak přišla chuť objevovat dálku. To je zase jiný druh dobrodružství. Který ovšem mění charaktery.
Každého to poznamená jinak. Někdo vám řekne, přežil jsem desetimetrové vlny v oceánu, tři měsíce ve tmě bez slunce, s nejbližší pomocí na dosah tak za 14 dnů. Pak se vrátí do reality a všechno jim přijde jako malichernost, drobnost proti tomu, co zažili na moři.
Pak je jiná skupina. Ty mořská zkušenost položí ještě víc. Lidi se jich ptají, jaké byly vlny, jaký byl vítr. A oni kroutí hlavou nad tím, že okolí nechápe, o čem jachting je.
No a o čem tedy je? O tom nechybovat. My oceánští jachtaři víme, že když uděláme chybu, končíme. Proto ani oceánští jachtaři nenosí záchrannou vestu. Aby se dlouho netrápili.
Blbé na tom celém je to, že si o tom s nikým moc nepokecáte. Ti, kdo to zažili a ví, ti si o tom nepotřebují povídat. A ti, kteří nemají tu zkušenost, to téma nedokážou pojmout. Z mnoha jachtařů se pak kvůli tomu stávají poustevníci. Tím jsem se snad zatím nestal.
Ale co je jasné, že mi to teď chybí a že současná situace kolem koronaviru mě pěkně štve. Lákají mě závody kolem světa. Svět se teď minimálně na čas ale zmenšil. Jsem také trenér juniorské reprezentace. Nemohli jsme kvůli současné situaci na chystaná soustředění ani do Španělska.
Takže na co se nejvíc těším, až pandemie oslabí? Až zase pocítím svobodu.
Koho by lákalo něco podobného, ať neváhá. Jachting je super pro všechny, ideální třeba pro pracovní kolektivy. Na vodě, pokud nejste sami a nepoznáváte sami sebe můžete skvěle poznávat ostatní.
Můžete kolem sebe chodit v kanceláři a dělat jak si jeden druhého vážíte, ale jestli je to tak, poznáte jedině, jestli spolu budete pár dnů zavření v kajutě.
Bezvětří je něco jako ekonomická krize - když se můžu najíst, musím se najíst, když můžu na záchod, musím na záchod, až přijdou poryvy větru, musím být na palubě ready. Je to skvělý trénink pro plánování přenesitelný do byznysu. Nebo dělení funkcí. Chytří jsou vzadu a vedou loď, silní jsou na přídi. Zase paralela k firmě.
A pak večer všichni zaplujete do přístavní krčmy.
Co potřebuju na vodě Jako jachtař se neobejdu bez kvalitní techniky. Denně se spoléhám na anemometr na měření větru, náměrový kompas, dalekohled Canon se stabilizátorem, brýle s UV filtrem, GPS s rychloměrem, vodotěsnou kameru DJI, velké hodinky Garmin s odpočtem, ukazatel směru větru, vysílačku VHF. A spoléhám se také na oblečení – nepromokavé goretexové holínky, vysoké kalhoty na vodu, bundu a kšiltovku. Plus opalovací krém. |
Autor je jeden z nejlepších českých jachtařů, několikrát přeplul Atlantský oceán, v současnosti vede českou jachtařskou reprezentaci juniorů
