Jak Blanka Čermáková proměnila mejdan studentů výtvarného umění v galerii roku
Umění ji obklopuje každý den a život bez něj by si nedovedla představit. Jako studentka, později PR manažerka a organizátorka výstav se rozhodla, že její role nebude spočívat ve vlastní tvorbě, ale v podpoře těch, kteří tvoří. Před osmnácti lety rozjela Blanka Čermáková s partou tří kamarádů projekt Trafačka v industriálních prostorách bývalé elektrorozvodny ČKD v pražských Vysočanech. Z původně alternativního prostoru se koncept proměnil v respektovanou soukromou Trafo Gallery v Holešovické tržnici.
Spoluzakladatelka Trafo Gallery je dnes profesionálkou uměleckého provozu, nadšení, s nímž se kdysi pouštěla do prvních výstav, ji ale nikdy neopustilo. „Už před lety jsem si uvědomila, že jsou lidé a věci, které mě natolik baví, že jsem ochotná neuvažovat o tom, kde je můj soukromý a kde pracovní prostor. Existují lidé a projekty, pro které ztrácím pojem o čase, protože mi dávají smysl.“
Na tu párty se dlouho vzpomínalo
Původní prostor Trafačky ve Vysočanech byl surový, autentický a plný energie. Čerství absolventi Akademie výtvarných umění Jan Kaláb, Michal Cimala, Jakub Nepraš a Blanka Čermáková získali rozpadající se budovu za symbolický nájem. Čermáková vzpomíná na začátky jako na dobu plnou nadšení. „Trafačka byl totální underground. Byli jsme mladí, měli jsme obrovskou chuť tvořit, vystavovat a dělat si věci po svém. První výstava byla velkolepá, mejdan, na který se dodnes vzpomíná. Netušili jsme, že z toho vybudujeme instituci, která vydrží osmnáct let, a že se tím budeme moct všichni živit.“ Postupem let pochopili, že pokud chtějí galerii udržet, musejí ji postavit na pevných základech a najít byznysově udržitelný model. To znamenalo balancovat mezi uměním a komercí, hledat mecenáše a budovat vztah se sběrateli. Na těchto základech vznikla po přestěhování do Holešovic v roce 2016 Trafo Gallery.
Čtyři roky nato Čermáková opustila svou dlouholetou pozici v komunikačním a PR oddělení AVU a začala se věnovat galerii naplno. Podařilo se jí vybudovat instituci, jež vydržela stejně dlouho jako přátelství původní party. Do dynamiky této čtyřky podle svých slov vnesla řád, který je jí vlastní, a pohled z druhé, neumělecké strany, obeznámený s chodem takové instituce. A především manažerské schopnosti a vazby na soukromý sektor „V době, kdy mi bylo čtyřicet, jsem dospěla k rozhodnutí, že přestanu dělat dvě práce a soustředím se jen na jednu. Dřív jsem se snažila skloubit akademii s prací pro galerii ve volném čase, což nebylo ideální, ale nějak to fungovalo. Jenže pro mě je důležité mít v denním režimu pravidelný čas jen pro sebe – ať už ráno, nebo večer, kdy jdu za kulturou, zacvičím si nebo se jen projdu na čerstvém vzduchu. Člověk by neměl žít jen prací.“
Sběratelé musejí uvěřit mému instinktu
„Práce galeristky není jen ve výběru uměleckých děl a organizaci vernisáží,“ upozorňuje Blanka Čermáková. „Lidé si často představují, že se celý den setkávám s umělci, popíjíme víno a vedeme hluboké debaty o umění. Realita je ale jiná – máme zhruba čtyřicet autorů různých generací a každý den je směsicí diplomacie, kreativity i obchodních rozhodnutí. A právě ta pestrost mě naplňuje.“
Největší výzvou zůstává finanční stránka provozu. Galerie se snaží být čím dál méně závislá na státních příspěvcích a grantech, které i tak momentálně pokryjí jen jednu výstavu a vydání jedné publikace ročně. V soukromé galerii jde o neustálé vyvažování mezi uměleckou hodnotou a ekonomickou udržitelností.
Sběratele Čermáková vnímá jako partnery, bez jejichž důvěry a podpory by galerie vůbec nemohla existovat. Budování vztahu s nimi je velmi důležité, sběratelé musejí věřit jejímu instinktu a to trvá roky. „Musejí vědět, že od nás získávají nejen finanční, ale i kulturní hodnotu. Často doporučím umělce, který ještě není široce známý, ale v jehož potenciál pevně věřím. Když se to za pár let potvrdí, je to ten nejlepší pocit.“ Mezi sběrateli navázanými na Trafo Gallery jsou nejen lékaři, architekti, developeři, ale také mladé rodiny. Nejúspěšnější díla přesahují v prodejích milionové částky.
Čermáková se sama za sběratelku nepovažuje, doma však nemá jedinou zeď, kde by nebyl kousek umění. Není to žádná koncepční sbírka, ale věci, které oslovily její emoce nebo představují osobní vazbu na umělce. Čím se ráda obklopuje? „Zatím nemám našetřeno třeba na Caravaggia nebo Berniniho, ale doma mi dělají radost umělci z naší galerie, jako je Michael Rittstein, Ester Knapová, Jan Vytiska nebo Pavel Dušek.“
Hledám skutečnou tvůrčí potřebu
Umělecké talenty Čermáková nehledá jen při klauzurách na AVU nebo při jejich prvních výstavách. Mnohé z nich sleduje od prvních studentských projektů, vnímá jejich aktivitu na sociálních sítích, důležitý je pro ni také osobní kontakt. Jak sama zdůrazňuje, potřebuje umělce poznat natolik dobře, aby si byla jistá, zda to, co tvoří, není jen prchavá inspirace, ale skutečná tvůrčí potřeba. „Například s Ester Knapovou jsme spolupracovali čtyři roky, než jsme jí uspořádali sólovou výstavu, která jí otevřela nové obzory,“ popisuje proces sbližování s jednou z kmenových výtvarnic galerie, jejíž malby si vybrala činohra Národního divadla pro plakáty aktuální sezony.
„Trpělivost a důvěra jsou klíčové,“ popisuje Čermáková vztah se „svými“ tvůrci, který může přejít až do přátelské blízkosti. „Umělec občas potřebuje někoho, kdo mu pomůže projít složitým obdobím. Já se snažím takovou oporou být. Můžeme pak spolupracovat mnohem efektivněji a přinášet projekty, na kterých se všichni podílíme. Dobrý galerista je tak trochu terapeut – ale i umělci mohou být terapeuty svých galeristů,“ směje se. Tomu napomáhá, když je galerista přátelský a otevřený člověk, který ví, kde je jeho místo. „Vím, že to není jenom tím, koho vystavujeme, ale jakým způsobem tu galerii vedu a jak prezentuji naši práci a umělce.“
Jedním z témat souvisejících s výtvarným provozem jsou exkluzivní smlouvy s umělci. Galerií je v zemi poměrně dost a často se stává, že tvůrci spolupracují s více institucemi, jež si navzájem konkurují. „Snažím se najít model, který by neomezoval umělce ani galerii. Nemluvím o doživotních exkluzivních závazcích, ale spíš o několikaleté spolupráci, která jasně definuje, jakým způsobem budeme společně růst. V Česku zatím nejsou exkluzivní smlouvy příliš rozšířené, ale společně s kolegy se snažíme vytvořit rámec, ve kterém budou zájmy obou stran respektovány,“ popisuje svůj přístup Čermáková.
Ocenění Galerie roku oficiálně potvrdilo, že Trafo Gallery úspěšně funguje. Jistotu, že zůstane, kde je, ale nemá. Jakkoli s ní dlouhodobý plán Holešovické tržnice, která právě prochází zásadní mnohaletou rekonstrukcí, počítá. „Pronájem prostoru je něco, s čím jsme se museli naučit fungovat už ve staré Trafačce, kde jsme měli nájemní smlouvu vždy jen na půl roku. Umíme s tou nejistotou pracovat, ale omezuje nás to v dlouhodobém plánování,“ poznamená Blanka Čermáková, na chvíli se zasní a pak dodá: „Kdybych mohla, postavila bych si vlastní galerii – ideálně v centru Prahy. Samozřejmě je to zatím nereálné, ale v podstatě bych v ní dělala přesně to, co děláme teď. Jen s větším klidem a stabilitou.“
„Trpělivost a důvěra jsou klíčové,“ popisuje Blanka Čermáková vztah s umělci, kteří patří do okruhu Trafo Gallery. V pozadí malby Iry Svobodové.
