Najít dům rodiny Sobotkových ve Slivenci při západním okraji Prahy není o nic snazší než hledat jakýkoli jiný dům. Jednak postrádá ceduli s orientačním číslem, a jednak tuto v mnoha ohledech atypickou stavbu od ostatních na pohled nic neodlišuje. Problém ovšem není v novém pasivním domově Sobotkových, nýbrž v návštěvníkově utkvělé představě o drobných stavbách ze severní strany zahrnutých zeminou.
Jenže ani domy s tepelnou ztrátou do 15 kWh/m2 za rok, tedy třikrát nižší, než jakou ze zákona smějí mít takzvané nízkoenergetické domy, nemusejí hned vypadat jako bunkr. To potvrzuje i předmětný cihlový dům se sedlovou střechou a poměrně velkými okny. „Pojďte dál, zvenku nic neuvidíte,“ potvrzuje první dojem Petr Sobotka, který se vyhnul atypickému zevnějšku i pro tento typ domů obvyklejší dřevostavbě. „Jen škrtnete sirkou a je po baráku,“ vysvětluje své rozhodnutí. V okamžiku, kdy dodal, že zavrhl i moderní kombinované tvárnice, bylo jasné, že tento dům skrývá i pozoruhodná stavební řešení.
Posezení u krbové vložky
Tak tedy – za zmíněnou vnější cihlovou zdí je pěticentimetrová mezera, po níž následuje 30 cm silná vrstva účinnějšího šedého polystyrenu, přichycená k betonové zdi z takzvaného ztraceného bednění, ocelovými pruty vyztužených a betonem vyplněných betonových tvárnic. Zvenku i zevnitř vlídně působící dům Sobotkových tak jistá podobnost s bunkrem nakonec přece jen spojuje. Prohlídka začíná v technické místnosti pohledem na centrální zásobník tepla. Tisíc litrů topné vody v této nádrži ohřívá 8 m2 střešních fototermických panelů i v mrazu.
Směrodatný pro jejich funkci je sluneční svit, naopak teplota vzduchu na vakuem vedené „solární“ trubky nemá vliv. „Na Silvestra bylo hezky – médium v kolektorech mělo 110 stupňů,“ nechává se slyšet spokojený majitel. Když nesvítí slunce, posedí Sobotkovi u krbu, či přesněji krbové vložky, jíž přezdívají druhá televize. Aby při této zábavě nezakoušeli příliš horké chvilky, bylo třeba vložku dvojitě obezdít.
To splnilo účel – deset z dvanácti kilowattů výkonu míří do vodního výměníku nad vložkou. „Místnost to nijak citelně nevytápí, ale stačí, když při přikládání otevřu dvířka, to teplota v obýváku okamžitě povyskočí.“ Krb stačí dvakrát naložit dřívím a teplota v nádrži vystoupá z 35 na 85 stupňů. Pokud nesvítilo slunce ani není nikoho, kdo by zatápěl, ohřeje topnou vodu elektrická spirála na noční proud. Topná voda pak prostřednictvím konvertoru ohřívá vzduch rozváděný po domě a v další spirále i vodu pro koupelny a kuchyni.
Okna jako v raketě
V potrubí přes den cirkuluje ohřátá voda, která je tak hned k dispozici, a není tedy nutné před mytím vodu odtáčet. Topná sezona pak končí nejpozději v březnu. A to pan Sobotka, který dříve bydlel v paneláku, není žádným otužilcem – displej na zdi ukazuje 23 °C. Teplo přitom kromě tři čtvrtě metru silných stěn zadržují i okna s trojsklem, z nichž prostřední pokrývá vrstva známá pod názvem heat mirror, což je vynález NASA, jenž dovnitř vpouští tepelné záření, ale směrem ven je zadržuje. O studených nocích oknům navíc vypomáhají předokenní rolety.
Samotná okna splňující standardy pro pasivní domy jsou jen o třetinu dražší než běžná kvalitní okna. Při tak účinné izolaci nepřekvapí, že jen fototermické střešní panely v létě produkují velké přebytky. Petr Sobotka raději než aby „zbytečnou“ energii ponechal bez povšimnutí, už plánuje, že k jejímu využití zbuduje bazén.Aby přes zimu promrzající cihlový plášť neochlazoval dům odspodu, bylo třeba izolovat do hloubky. V základové desce a podlaze je dalšího půl metru polystyrenu. Stejně tak na půdě mezi krovy střeží teplo skoro 40 cm čedičové vaty.
V takto zatepleném domě hraje významnou roli i sebemenší vnitřní tepelný zisk (svíčka 30 W, žárovka 100 W, člověk 100 W, stolní PC 150 W). Zároveň ale při takové míře izolace už dům prakticky nedýchá, pročež hrozí kondenzace vody ve stěnách. Je to limitní stav, kdy už by tepelným ztrátám žádná další izolace nezabránila. Čím víc je totiž dům zaizolovaný, tím méně dýchá a o to víc je třeba větrat.
To takřka beze ztrát umožňuje jedině řízená výměna vzduchu s rekuperací tepla. Princip výměníku je snadný – vydýchaný vzduch se na cestě ven v úzkých kanálcích potkává s čerstvým vzduchem a předá mu svou teplotu (či v létě chlad). Účinnost nového zařízení je překvapivých 90 procent. Tato „sleva“ sice není zadarmo – ventilátory spotřebovávají elektřinu a také filtry vyjdou na řádově stovky korun ročně; na druhou stranu to znamená skvělé klima.
„Žena nebyla fandou do nějakých technologií, ale rekuperace ji nadchla; i doma jsme na čerstvém vzduchu, přitom vůbec neotvíráme okna,“ pochvaluje si pan domácí, který však musí dbát na fakt, že se vzduch vyměňuje podle počtu lidí v domě. „Když přijdou hosté, stisknu tlačítko party.“ Z práce pak na stránkách hydrometeorologů sleduje údaj o celkovém osvitu, aby si po odečtení ztrát spočítal, že panely na střeše jeho domu ohřívají vodu výkonem 700 W/m2 (údaj z 20. března).
Počty, které kazí radost
Jestliže v osmdesátých letech vykazoval průměrný dům tepelné ztráty i více než 200 kWh/m2 za rok, současné nové domy bez zateplení mají zhruba poloviční ztráty (110 kWh). Běžným zateplením a rekuperací lze tuto hodnotu ještě výrazně snížit. Každé další omezování ztrát ale vyžaduje neúměrně vyšší náklady. Například polystyrenové desky od určité tloušťky nelze ukotvit běžným způsobem a žádají si složitější stavební postupy. S dokonalou izolací je pak spojená nutnost řízeného větrání, jehož návratnost je stejně diskutabilní jako účinnost v čase.
Jestliže nejvýkonnější rekuperační jednotky v laboratorních podmínkách dosahují 95% účinnosti, je na místě se před jejich instalací ptát, jak účinné budou za 10 let fungování v bytě, případně kolik bude stát údržba a filtry. Tou dobou totiž investice odhadem 95 000 Kč do rekuperace vzduchu ve větším bytě ještě nebude dosaženými úsporami navrácená, přičemž je jisté, že znečištěný výměník část původního výkonu ztratí. Jenže nikdo neví o kolik.
Totéž platí o fotovoltaických panelech a dalších zařízeních. Naopak jisté jsou u pasivních domů náklady na vnitřní prostory, jejichž část zaberou instalované technologie. Krychlový metr obytného prostoru rodinného domu stojí 7–10 tisíc korun. Rekuperace, která vyžaduje 15 cm konstrukční výšky, zabere každých 7 m2 jeden krychlový metr prostoru.Technologie pro dosažení pasivního standardu nemají univerzální použití. Výše popsanou centrální nádrž s tunou vody do půdní vestavby ve starém činžovním domě nepovolí statik, a pokud ano, její osazení prodraží ocelová konstrukce potřebná k rozložení zátěže.
„Navíc vše u pasivního domu rozvádíte a platíte dvakrát,“ problematizuje s nadsázkou vedení potrubí až ke střešním panelům či elektrické přípojky pro rekuperační jednotku projektant topení Petr Vacek. Snad i proto na 100 nových rodinných domů v ČR připadá pouze jeden s rekuperací vzduchu. Náklady na stavbu nízkoenergetického domu také od okamžiku, kdy skončila první fáze dotačního programu Zelená úsporám, nezmírní ani žádný příspěvek. „Stojí to, spousta lidí zateplila a na peníze čeká dodnes. Já to stihl o fous,“ hodnotí situaci novinář a kutil Ivan Brezina.
Psychologická hra s radiátory
Extrémně úsporným příbytkům nelze vedle jejich úctyhodných parametrů upřít schopnost těšit své majitele bez ohledu na návratnost investice. Mají-li se však peníze vložené do domu s cílem energetických úspor brzy vrátit, je lepší zůstat při zemi. To u stávajícího domu znamená hlavně posoudit vytápění. V případě, že běží na plyn, a kotel není starší 20 let, pomohou termostatické hlavice a modernější prostorový termostat s možností programovat nastavení teplot vícekrát denně.
Pokud ale doma hučí starý litinový kotel, jehož komoru na uhlí kdysi jen doplnil plynový hořák, je to totéž jako jezdit do práce volhou. Podstatný rozdíl je v regulaci, kdy u starých kotlů termostat jen zapínal a vypínal hořák. Oproti tomu dnešní kotle zvětšují nebo zmenšují plamen. Za předpokladu, že dům drží pohromadě a má komorová okna s dvojsklem, není takřka pochyb o tom, že investice 150 až 180 000 Kč do nové topné soustavy se vyplatí. Za tu cenu bude obsahovat velmi účinný kondenzační plynový kotel, který k ohřevu využívá i vodu ze spalin.
Zatímco jiné aktuální kotle dosahují účinnosti 91 %, kondenzační kotel převrací standardní výpočty naruby, když podle nich vykazuje více než stoprocentní účinnost.V okamžiku, kdy v zateplených domech z výpočtů najednou vycházejí až překvapivě malé radiátory, stává se volba radiátoru i psychologickou hrou. „Například v takto malé místnosti by v zatepleném domě stačil radiátor o třech článcích,“ rozhlíží se již citovaný topenář Petr Vacek po své kanceláři. „Jenže to by se investor rozklepal zimou, jen by se na radiátor podíval. Proto si s tím hraji; raději přidám pár článků, aby to nějak vypadalo, a snížím teplotu topné vody,“ usmívá se.
Úspora, která nebolí
Jen máloco za posledních 20 let zdražilo tolik jako voda. Cenu vodného a stočného vodárny za posledních dvacet let zvýšily o 800 procent. Nárůst vodného z 80 halířů za m3 v roce 1990 na letošní průměrnou hodnotu v ČR téměř 69 Kč (v Praze je to 66 Kč) volá po protiakci. Spotřebu vody, ale i energie na její ohřev, lze snížit výměnou zastaralých typů vodovodních baterií a sprchových hlavic za nové. Ty mají snížený průtok, který ovšem kompenzují tím, že do vody přimíchávají vzduch. Páka s vícero polohami zase pomůže zažehnat návyk pouštět vodu pokaždé na maximum, tlačítkem na sprchové hlavici pak lze bez natahování ruky kdykoli vypnout vodu.
Šetří i termostatická armatura, jež vodu přesně namíchá na nastavenou teplotu, čímž odpadá zdlouhavé hledání ideální teploty pákou. Podle výrobců armatur je se starou baterií k umytí rukou zapotřebí bezmála pět litrů vody, zatímco s novou půldruhého litru. Extrémní řešení ztělesňuje elektronická armatura Eterna finské firmy Oras za 10 000 Kč, která se na nehospodárného uživatele červeně rozbliká, popřípadě mu samočinně vypne vodu.
V činžovním domě účet za vodu dramaticky sníží i vodoměry instalované v každém bytě a stoupačce. Je to jediný beztrestný způsob, jak se vypořádat s obyvateli, kteří parazitují na sousedech tím, že nepřihlašují své partnery či spolubydlící, případně nechávají léta protékat splachovadlo.
To byl i případ domu v Sarajevské ulici 13 ve správě domovního bytového družstva Praha 2. Podle evidence se spotřeba vody v tomto domě s dvacítkou bytů blížila ke 3000 m3 ročně. Po instalaci vodoměrů však tentýž dům už šestým rokem vystačí s 1400 m3, což při současných cenách představuje roční úsporu zhruba 2000 Kč na byt. „Vlastníci si opravili protékající kohoutky a starší lidé neskutečně šetří vodou – chytají vodu z praní do kbelíku a tou pak zalévají záchod,“ kroutí hlavou nad horlivostí svých sousedů předseda zmíněného družstva Jaromír Plešek.
