Jak ostré lokty potřebuje k práci producentka Vln, filmu se šesti Českými lvy

Váš film Vlny byl blízko oficiální nominaci americké filmové akademie v kategorii cizojazyčných snímků. S jakými pocity jste přijala fakt, že to nakonec nevyšlo?

Velmi smířeně. Když jsme byli Českou filmovou a televizní akademií do boje o Oscara vysláni, telefonovala jsem si s Maltem Grunertem, producentem válečného dramatu Na západní frontě klid, který přede dvěma lety Oscara za cizojazyčný film získal. Malte mi řekl, že vítězství předcházela několikamilionová dolarová kampaň, kterou platil Netflix a pracoval na ní celý tým publicistů a PR odborníků. Docela mě odrazoval od toho, abychom se na oscarové kampani aktivně podíleli, protože jsme se s Vlnami nemohli opřít o podporu silného partnera. Přesto jsme se s režisérem Jirkou Mádlem vydali do Los Angeles a snažili se udělat vše pro to, abychom na náš film akademiky upozornili a dali o něm vědět. To se povedlo, Vlny se dostaly na shortlist patnácti nejlepších cizojazyčných filmů a já mám z toho velkou radost.

Do finálové pětky nominovaných titulů se nicméně film nepropracoval. Bylo to v první řadě silnou konkurencí, nebo právě tím, že téma Vln je většině Američanů přece jen vzdálené?

Jsem si vnitřně jistá, že souvislost s tématem to má, i když třeba svoboda médií je naopak u Američanů velmi aktuální a vzbuzuje silné, až bouřlivé emoce. Důvodů, proč jsme skončili pod čarou, je víc. Jedním z nich je, že scenárista a režisér filmu Jiří Mádl zatím nemá v zahraničí takové jméno, jaké mají tvůrci nominovaných filmů. Snímek Na střeše, který jsme spolu s Jiřím Mádlem před filmem Vlny natočili, získal první zahraniční festivalové ceny, ale jeho další cestu zastavil covid a šlo pořád jen o film neznámého režiséra z malé země v Evropě. Vlny měly lepší startovní pozici, staly se nejnavštěvovanějším filmem roku v českých kinech a na to v Americe slyší. Ale pro áčkové světové distributory bylo pozdě, ti vstupují do filmů často už ve fázi scénáře, aby včas zapracovali na marketingu a nastavili festivalovou a prodejní strategii. Film se dostal do hledáčku časopisů a médií, jako jsou Variety, The Hollywood Reporter nebo Deadline Hollywood, vlastně až ve chvíli, kdy jsme začali s oscarovou kampaní, ale na nominace bylo potřeba silného amerického distributora. Vlny byly jediným filmem, který ho neměl, přesto jsme se dostali až na shortlist, což považuji za obrovský úspěch.

Naznačila jste, že jste narazili s tématem snímku. V jakém smyslu?

Mezi filmy, které v kategorii cizojazyčných snímků nominaci na rozdíl od nás získaly, je brazilský film Navždy s vámi. V Americe jsem byla několika akademiky vyzvána, ať se na něj podívám, prý má něco společného s Vlnami. V DNA obou projektů je opravdu něco podobného. S tím rozdílem, že v brazilském filmu, který se částečně odehrává za vojenské diktatury v sedmdesátých letech, není pojmenováno, kdo že v té době v Brazílii páchal zlo. Kdežto my ve Vlnách máme nepřítele konkrétně pojmenovaného. V době, kdy jsme náš film promovali, jsem se snažila zdůraznit, že Vlny politiku přesahují a že je snadné shodit ten příběh o patro níž a interpretovat ho jen jako vyprávění, které ukazuje, kdo byl zlý a kdo dobrý. Opakovala jsem, že Vlny pojednávají o vnitřní síle a integritě každého z nás a mohou tak oslovit lidi nejrůznějšího politického smýšlení. Myslím, že právě ta přímočará interpretace filmu mohla vést k tomu, že se někteří distributoři Vln zalekli. Protože uvést v dnešní Americe film, který zjednodušeně řečeno tvrdí, že Rusové jsou zlo, není jen tak.

Kameru nepřelstíte, vidí vám do duše, říká herečka z Pěti let a Smyslu pro tumor Alžběta Malá

Domácí

Jistou dávku kuráže asi vyžadovalo i zafinancování filmu Vlny. Jak jste přesvědčila investory, že stojí za to prostředky na film vynaložit? Co byl ten klíčový argument?

Nejdůležitější byla skutečnost, že se jedná o projekt, na němž budu pracovat já jako producentka a Jiří Mádl jako scenárista a režisér. S některými investory už jsme totiž takto ve dvojici v minulosti pracovali, ať ve sféře reklamy, nebo byli partnery našeho minulého filmu. Dali nám svou důvěru jakožto týmu. Dalším argumentem byla látka, námět, který má společenský přesah. To byla ta přidaná hodnota, již se naši partneři snažili filantropicky podpořit. Vedle partnerů jako Innogy a Barrandov Studio, kteří do filmových projektů opakovaně peníze vkládají, jsme měli taky investory, kteří běžně nemají s filmem nic společného, ale nějakou formou se věnují charitativní činnosti, ať už sami, ve svých nadačních fondech, nebo prostřednictvím externích subjektů podporujících kulturu. Právě tito investoři jsou extrémně důležití, protože sdílejí přesvědčení, že sféra kultury je pro společnost velmi důležitá. Monika Kristl | e15 Michaela Szkanderová

Když vy sama zvažujete producentskou účast na nějakém díle, co je pro vás tím rozhodujícím – potenciál látky, osobnost tvůrce, nebo samotné téma, které scénář rozvíjí?

Je to koktejl všeho, co jste zmínil. A je potřeba, aby byl dobře namíchaný. Důležité je být k sobě hned na začátku upřímná a říct si, jaká je moje motivace do projektu jít. U předešlého filmu Na střeše to bylo sladit se s Jiřím Mádlem jako kolegou a parťákem. Protože producent a režisér, to je jako manželství. Máte spolu projít vším, co vás čeká, v tom dobrém i zlém, a být si jistí, že svého partnera dobře znáte. Jedině tak se můžete navzájem podporovat a posouvat projekt dopředu. Jako manželé chrání své manželství, vy se svým uměleckým partnerem hájíte společné dílo – před lidmi, kteří vás odrazují, zpochybňují nebo prostě jen mají jiný vkus. V první řadě si tedy pozorně vybírám tým, režiséra, autora scénáře i zástupce dalších filmových profesí. Snažím se obklopit lidmi, kteří mají podobné vnímání světa, abychom svou energii vkládali ve prospěch projektu, a ne někam do ztracena.

A co ekonomická část projektu?

Když jsme před lety točili dokument o pivovarníkovi Stanislavu Bernardovi, řekl nám něco v tom smyslu, že peníze jsou pro něj palivo. Já to mám podobně, peníze potřebuju pro to, abych mohla vytvářet filmy, a podle mě je dobře, když je projekt ekonomicky nastavený tak, aby mohl vzniknout bez kompromisu. I když se moje práce ve finále zaplatí jen částečně, může jít o investici do budoucna, do další spolupráce nebo se může jednat o kulturně náročný projekt, který je pro společnost přínosný už tím, že vznikne. Když na začátku realisticky odhadnu potenciál projektu včetně návratnosti a dopředu nastavím očekávání, je to dobrodružná cesta v relativně bezpečných mantinelech. Pokud by bylo mojí motivací dělat jen na tom, co vydělá balík, možná bych někde poztrácela svou duši.

Film Vlny je projekt, který se zaplatí, byť se původní rozpočet pohyboval kolem osmdesáti milionů korun a nakonec byl ještě navýšen. Kolik vlastně stály Vlny celkem?

Dostali jsme se přes stovku a pak šli ještě výš. Částečně za to mohla inflace, ale taky se jednalo o naše svobodné rozhodnutí. Říkali jsme si s Jirkou Mádlem, že by bylo škoda jít do kompromisu, a tak jsem sháněla další finanční prostředky, abychom snímku dali maximum.

Když jste s Jiřím Mádlem spolupracovala na snímku Na střeše, museli jste hned na začátku natáčení řešit přeobsazení původního představitele hlavního hrdiny Jana Třísky. Je tohle jedna z nočních můr producentky?

Přiznám se, že to byl moment, kdy jsem se sama sebe ptala, jestli svou práci budu a chci dělat dál. Smrt Jana Třísky mě hodně zasáhla, emočně i pracovně. Zemřel v noci před první klapkou, polovina štábu už měla vypnuté mobily, protože měli ve čtyři ráno nástup na natáčení. Takže jsem měla zodpovědnost za sto lidí, kteří ze dne na den přišli o práci. Když točíte reklamu a natáčení se nakonec zruší, tak lidé přijdou o půlměsíční nebo třeba jen o několikadenní výplatu. Ale s filmem členové štábu počítají dlouho dopředu a nemají šanci obratem získat jinou práci, protože natáčení obecně se plánuje s velkým předstihem. My už jsme navíc měli hodně peněz utracených, byť na první pohled nebylo nic z té odvedené práce vidět. Zažívali jsme tenkrát s Jirkou Mádlem velký stres a myslím, že nás to ještě víc sblížilo, protože zatímco lidé zvenčí byli v tom průšvihu jen částečně, my dva jsme v něm vězeli až po uši a stáli jsme před rozhodnutím, co dál.

Nakonec jste pro roli určenou původně pro Jana Tříšku našli Aloise Švehlíka, který byl pak za svůj výkon nominován na Českého lva. Shodli jste se na něm s režisérem?

My se na obsazení vždycky shodneme, jedině tak můžeme pokračovat dál. Když mi herec v dané roli vadí, je něco špatně, a platí to i opačně – když se Jirka ošívá nad mým návrhem, je třeba hledat dál.

Filmového producenta si většina lidí představí jako pragmatického „střelce“ s ostrými lokty a nevybíravým chováním. Musela jste se s těmito stereotypy zvlášť v začátcích své producentské dráhy utkávat a dokazovat, že i křehká žena dokáže velké věci?

Já křehká žena jsem, ale mám ve své povaze spouštěcí mechanismus jakési obrany. Když na to přijde, umím tohle tlačítko zmáčknout, ale velmi mě to vyčerpává, protože jsou mi ostré lokty cizí. Dokážu je využít a druhou stranu umravnit, ale je to pro mě vždycky ta obrana. Proto se snažím pracovat v bezpečném prostředí a vytvářet dlouhodobé vztahy se spolupracovníky i klienty – abych se vyvarovala podobných nárazů.

Jsou některé spíše ženské vlastnosti jako například zvýšená citlivost v producentské a obecně filmové branži výhodou?

Velkou výhodou. Ženská empatie může v týmu spolupracovníků velmi dobře fungovat. Často se setkávám s tím, že producent je vnímaný jen jako někdo, kdo sežene peníze. Ve společnosti prostě převládá názor, že jde o čistě racionální, technickou profesi. Ale není to tak. A ženy jsou právě díky své zvýšené empatii schopné odhadnout, který typ režiséra se na určitý typ filmu hodí, nebo rozpoznat kvalitu scénáře. Muži a ženy se mohou v procesu vzniku filmového díla vhodně doplňovat, stejně jako producent a režisér vytvářejí unikátní spojení. Vlny by nebyly takové, jaké jsou, bez Jiřího Mádla jakožto režiséra, ale taky by šlo o úplně jiný film s jiným producentem či producentkou.

Jaký by měl být správný producent? Máte nějakou profesní ideu, kterou se snažíte naplnit?

Producent je pro mě vizionář. Měl by být tím, kdo představuje esenci filmového projektu a dokáže správně sestavit tým, vybrat toho pravého scenáristu a režiséra a společně s režisérem pohlídat i další profese. A samozřejmě by měl umět oslovit investory a zajistit, aby za své peníze obdrželi to, s čím do projektu vstupovali. To považuju za hodně důležité, protože pak by se filmy i daleko snadněji financovaly – ubylo by totiž investorů, kteří se třeba jednou spálili a podporovat filmy už nechtějí.

Kameru nepřelstíte, vidí vám do duše, říká herečka z Pěti let a Smyslu pro tumor Alžběta Malá

Domácí

Máte po úspěchu Vln chuť na další velký projekt?

Máme pár rozpracovaných témat s Jiřím Mádlem, ale dostávám i hodně scénářů od jiných tvůrců. Právě teď jsem ve fázi, kdy se potřebuju dostat do klidu, abych udělala správné rozhodnutí. Protože vybrat tu pravou látku je velká zodpovědnost. Když píšete knihu, je to jen vaše energie, ale když točíte film, jste zodpovědný za velké množství lidí i peněz. Proto je třeba každý nový projekt dobře zvážit – a to chce ten vnitřní klid. 

Producent a režisér, to je jako manželství. Máte spolu projít vším, co vás čeká, v tom dobrém i zlém, a být si jistí, že svého partnera dobře znáte. Jedině tak se můžete navzájem podporovat a posouvat projekt dopředu.