Felix, Hana, Martin a Michaela jsou běžní Ústečané. Každý z nich má ale nějakého netypického koníčka. Prostřednictvím internetu se o něj dělí s lidmi z celého světa.
Kačeři hledají kešky
Čtyřiatřicetiletý Felix Lauda se na Ústecku stará o devět ukrytých pokladů. Podobných, jaké dříve hledaly děti na táboře při branných hrách. Dnes se jim říká kešky, podle anglického cache, skrýš. Také metody jejich hledání se hodně změnily. Hledači, slangově kačeři, používají GPS navigaci a na stránkách www.geocaching.com k nim získávají souřadnice.
„Chtěl jsem mít nějakou aktivitu v přírodě s dětmi a technika mě baví,“ říká Lauda.
Kešky jsou krabičky se zápisníkem a drobným suvenýrem. Jsou různě velké, je jich několik typů a mají různou obtížnost. U některých je třeba splnit nějaký úkol, jinde je nutné hledat nápovědy a postupovat od jedné kešky ke druhé. Kačeři je hledají po celém světě. Nalezené kešky připisují na své internetové konto.
„Když někam jedu, podívám se, kde jsou v okolí kešky. Našel jsem je třeba v rakouských Alpách, italských Dolomitech nebo ve Štutgartu,“ vypráví Lauda.
Ty své umístil například na Vrkoč, k různým vodopádům, na Magnetovci nad Velkým Březnem nebo u Loupežnické jeskyně nad Olešnicí. Podle pravidel se o ně nyní musí pečlivě starat, aby se neztratily, čistit je a měnit zápisníky se záznamy objevitelů. Nejméně jednou do roka tak musí všechny obejít a zkontrolovat.
„Snažil jsem se je zakládat tak, aby se lidi při jejich hledání dostali na zajímavá místa. Mě třeba kešky schované v centru města nezajímají. Nepotřebuju jich mít nasbíráno tisíc,“ tvrdí Lauda. Na kontě má kolem stovky nalezených kešek. Když před čtyřmi lety s keškami začínal, existovalo jich jen pár.
Dnes je jich jen na Ústecku hodně přes sto. Vyskytují se i na takových místech jako je hlavní vlakové nádraží, Mírové náměstí nebo obchodní centrum Fórum. „Hledači se podle pravidel musejí chovat nenápadně, aby nevzbudili zájem okolí. Kdyby totiž někdo nezasvěcený viděl, že něco hledají a ukrývají, mohl by pak kešku vytáhnout a zbytečně zničit,“ podotýká Lauda.
Jemu se zatím nejvíc líbila keška v Terezíně. „Byla to jedna z těch sériových. Musel jsem hledat symboly a postupovat podle nich. Provedla mě po celém městě a dostal jsem se i do skrytých zákoutí v šancích. Hledání mělo jedinečnou atmosféru,“ líčí Lauda.
S plyšákem kolem světa
Osmadvacetiletá Hana Pajkrtová poslala do světa plyšáky. Teď od nich dostává dopisy a fotky z cest.
„Díky tomu poznávám místa, o kterých bych se jinak ani nedozvěděla,“ říká.
Vše vzniklo na internetové stránce www.toyvoyagers.com. Ta funguje jako cestovatelský deník už skoro pro dva tisíce plyšáků z celého světa. Člověk si vybere někoho, kdo k sobě zve plyšáka na návštěvu, a hračku mu pošle. Hostitel s ní pak chodí na výlety a vše poctivě dokumentuje. Po čase si majitel vybere jiného hostitele a plyšák putuje třeba na druhý konec světa.
„Mně takhle cestují dva plyšáci. Panenka Matylda byla v USA, teď je v Anglii a pojede do Německa. Žabák Ferda je v Kanadě a na konci měsíce poletí do Hong Kongu,“ vypráví Pajkrtová.
Ten, komu po světě plyšák cestuje, na oplátku hostí hračky jiných lidí. A pokud to jde, snaží se mu splnit jedno z pěti přání z internetového profilu.
„Byl u mě například koník Carlisle z USA a jeho přáním bylo vyfotit se s živým koněm. Splnila jsem mu to při návštěvě Prahy na Staroměstském náměstí. Nyní očekávám medvěda Majika z Bangkoku. Chce vidět nějaké středověké místo, tak ho vezmu na hrad Střekov,“ svěřuje se Pajkrtová.
Co může dospělého člověka na výletech s plyšáky bavit? „Donutí mě to nebýt líná a někam vyrazit. Při psaní dopisů se zase procvičím v angličtině. A viděla jsem fotky ze spousty zajímavých míst ve světě,“ vypočítává Pajkrtová.
Hlásí se také lidé s malými dětmi, pro které je návštěva plyšáků opravdovým zážitkem. „To pro ně pak připravují i program ve škole, vyrábějí jim kostým na Halloween a dávají jim dárky na Vánoce,“ přibližuje Pajkrtová.
Hra na cestování plyšáků ale dokáže strhnout i dospělého. „Když jsem Ferdu a Matyldu posílala do světa, přišlo mi to, jako by odjížděly skutečné děti. Měla jsem strach, aby se jim cestou nic nestalo a dojeli v pořádku,“ směje se Pajkrtová.
Nejlepší obrana je útěk
Sedmnáctiletý Martin Žoha v centru Ústí přeskakuje zábradlí, vrhá se přes zídky a metá salta. Pěstuje free running nebo také parkour. „Před dvěma lety jsem viděl na internetu takové video a řekl si, že by nebylo špatné to zkusit,“ říká.
Právě díky internetu se v Česku zábava rozšířila. Nazývají se tak dvě obdobné disciplíny, které spočívají v překonávání překážek.
Free running je zaměřený spíš na efekt, parkour na umění rychle zmizet. „Má podobnou filozofii jako bojová umění a dobře je doplňuje. Bojová umění připravují na střet, parkour na situaci, kdy je lepší střetu se vyhnout a utéct,“ vysvětluje Žoha, který trénuje také kung-fu.
Pro traceury, jak si příznivci parkouru říkají, je kouzlo i v tom, že nepatří mezi oficiální sporty s pevně danými tréninkovými hodinami pod dohledem autority. Zkušenosti a rady si předávají parkouristé mezi sebou na internetových fórech. Zvlášť populární jsou videa, která ze svých tréninků natáčejí.
„Běžné je, že se někdo přes internet přidá a přijde si s námi zatrénovat. Trénujeme hlavně na ulici. Dobré místo je třeba před hotelem Vladimír, ale majitel nás tam už nerad vidí,“ popisuje Žoha.
Podobně vznikají velké společné tréninky, na které se sjíždějí lidé z různých měst. Reakce lidí na skákání po zdech se liší. „Někomu se to líbí a oceňuje, že se o něco snažíme, jiný nám nadává a chce volat policajty. Většinou si to ale nakonec nechají vysvětlit, takže větší problémy nemáme,“ podotýká Žoha.
Výměna sladkostí
Třiadvacetiletá Micheala Ganišinová organizuje posílání sladkostí po světě. „Jsou lidé, kteří jezdí na dovolenou poznávat místní jídlo. Mně chodí domů poštou,“ směje se.
Začala sbíráním pohledů. To už je dnes nenáročný koníček, ke kterému se stačí zaregistrovat do výměnného programu na internetových stránkách www.postcrossing.com. Na stejných stránkách jsou i sekce, ve kterých si zájemci mohou posílat spoustu jiných věcí. A jednu z nich, Candy swap, Ganišinová na podzim začala spravovat.
„Píšou mi lidi z celého světa. Je to několik stálic, ale vždy přibude i několik nových. Když už jich je dost, vytvořím seznam, kdo komu pošle balíček. Snažím se každému vybrat někoho, jehož zásilka by pro něj mohla být zajímavá. Pak už je to jen na nich,“ popisuje Ganišinová. Nyní připravuje kolo pro sedmnáct zájemců. Jí by měl přijít balíček z Jordánska. „Na ten se opravdu těším,“ říká. Sama se snaží vybírat sladkosti pro ostatní tak, aby byly typicky české. Není to ale jednoduché. „Dřív jsem si myslela, že české lentilky jsou výlučně náš výrobek a nikde na světě nic takového neznají. Nedávno mi ale přišly z Kanady Smarties, což je úplně to samé, jen s jiným názvem,“ líčí Ganišinová.
Na posílání sladkostí ji baví, že může poznávat cukrovinky ze zemí, do kterých se možná nikdy nedostane. Zatím dostala balíčky ze Švédska, Nového Zélandu, Japonska a Kanady.
„Nejlepší a nejzajímavější zatím byly sladkosti z Japonska. Jsou úplně jiné než u nás nebo kdekoli jinde. Dodnes mám schovanou krabičku od japonských bonbónů s výraznou mléčnou chutí,“ vzpomíná Ganišinová.
Občas ale přijdou i sladkosti, které by se u nás nejspíš trhákem nestaly. „Zklamal mě celý balíček z Nového Zélandu. Byly v něm bonbóny s podivnou chutí, které jsem se neodvážila ani sníst ani rozdat. Skončily v koši. Tam letěli i zázvoroví gumoví medvídci z Austrálie. Ale i negativní zkušenost se počítá,“ uzavírá Ganišinová.
