Jak se nám nepovedlo natočit Knoflíkovou válku

Jak jsme hráli čáru

Jak jsme hráli čáru Zdroj: cinemart

Jako Knoflíkovou válku říznutou osobitostí Amarcordu chtěli tvůrci novinky Jak jsme hráli čáru vyprávět příběh o zhruba desetiletém klukovi, který vyrůstá v Československu roku 1968. A místo toho jim vyšla rozvláčná epizoda Vyprávěj se směšně bizarním koncem. Tedy další retro kus, díky kterému můžeme zpětně znovu ocenit Hřebejkovy Pelíšky.

Juraj Nvota sice patří mezi známé slovenské divadelní režiséry, filmy se mu ale tolik nedaří. Téměř výhradně si vybírá látky z nedávné československé minulosti (naposledy Konfident), jejich zpracování však postrádá věrohodnost. Fakt, že je příběh ze slovensko-rakouského pohraničí nadabován do češtiny, přispívá k jeho umělosti. Dabingu padl snímek za oběť proto, aby na něj do kina přišly děti. Ty by ale před návštěvou kina měly podstoupit výklad o politické situaci roku 1968. Ve snímku je podaná tak, že mate i dospělé.

Petr v podání talentovaného vnuka Mariána Labudy Richarda žije u prarodičů, protože rodiče mu před lety emigrovali do Vídně. Jejich návštěva ke konci filmu shrnuje chaos vyprávění. Nejen že k ní dojde až v létě 1968 a díky rakouskému vlivu nastává ještě větší zmatení jazyků. Postavy jako by nevěděly, jestli už proběhla okupace. Střídavě se bojí chycení, pak se producírují po vsi.

Jak jsme hráli čáru chce být tragikomedií, v níž se neškodné historky o chlapeckých neplechách mísí s dospíváním prostřednictvím prvních kontaktů s vážnými věcmi. To seriózní tu je ale podáno zkratkovitě, většina postav zůstává matnými figurkami, ani roštácké epizody nejsou dostatečně zábavné. Nezvládnutá dramaturgie vede v poslední třetině k řetězci nechtěně absurdních scének, vrcholících liškou, která Petra záměrně schová před pronásledovateli. V tom okamžiku se film propadne liščí norou do říše směšnosti.

Jak jsme hráli čáru
(tragikomedie, Slovensko/ Česká republika, 102 minut)
Režie: Juraj Nvota
Hrají: Richard Labuda, Libuše Šafránková, Milan Lasica
Hodnocení: 40 %