Jak se žije cizincům na Zlínsku? Velmi dobře, říkají bez zaváhání

Objevili se ve Zlíně a už tu zůstali. Přišli jako cizinci a zapustili ve městě kořeny. Jak se jim tu žije?

Stačí se na chvíli zastavit v ulicích krajského města, poslouchat a dívat se kolem sebe. Kdo tak učiní, stoprocentně zaslechne cizí jazyk nebo češtinu s cizokrajným přízvukem, případně zahlédne tvář, která na první pohled není místní.

Zlín sice není žádný Babylon, ale cizinců, kteří se zde usazují, přibývá. Většinou jsou tu naprosto spokojeni.

Charles Burton - tanečník

Charles Burton (na snímku) přijel z Londýna do Zádveřic před pěti lety se svou ženou, která se ve vesnici poblíž Zlína narodila. „Svorně jsme usoudili, že rušný a nebezpečný Londýn není to nejlepší místo pro výchovu dítěte, proto jsme se rozhodli, že to zkusíme tady,“ tvrdí usměvavý muž.

Krátce po příjezdu do neznámé země dokonce velmi rychle našel práci. „Byl jsem strašně šťastný, že můžu hned začít pracovat. Potkal jsem ředitelku jedné jazykové školy a ona mě okamžitě zaměstnala. Později jsem začal učit angličtinu také na gymnáziu,“ přiblížil Burton své začátky ve Zlíně.

Už první pohled na něj napoví, že to není typický učitel angličtiny. Jeho svalnatou postavu nelze přehlédnout, vždyť je světovým šampionem v přírodní kulturistice a zároveň profesionálním tanečníkem a tanečním učitelem. Není proto divu, že se ve Zlíně začal věnovat i tomu, co mu bylo nejbližší – cvičení a tanci. Dnes je patrně nejznámějším instruktorem pohybových aktivit na Zlínsku.

Když odjížděl na Moravu, přátelé mu tvrdili, že bude za pár týdnů zpátky. „Spletli se. Jsem tady už pět let a pořád se mi tady líbí,“ říká spokojeně Charles Burton. „Mám moc rád život na vesnici, uprostřed mé rodiny. A doslova miluji domácí jídlo i české nápoje, včetně piva a vína,“ prozrazoval charismatický tanečník, který si už stačil všimnout, že řada místních má s alkoholem problémy.

Protože se často pohybuje na cestách, vypozoroval podstatný rozdíl mezi českými a anglickými šoféry. „Je tu dost řidičů, kteří by se měli vrátit zpátky do autoškoly nebo absolvovat kurs slušného chování. Týká se to hlavně mužů. Ti s tím mají velké problémy,“ soudí britský svalovec.

Do metropole na řece Temži se už vracet nebude. „Nemáme to v plánu. Tohle je můj domov. Cítím se tu bezpečně, je tu nádherné prostředí, mám tu rodinu. Když postrádám něco z Anglie, letím do Londýna na návštěvu. To je asi tak dvakrát ročně,“ uzavírá třiačtyřicetiletý muž.

Julian Overall - kameraman

Julian Overall je další Angličan, který přes kanál La Manche zamířil do Česka - konkrétně do Otrokovic. Město je jeho druhým domovem už šest a půl roku. „Přes české přátele v Birminghamu jsem potkal svou současnou ženu,“ nastínil, jak se dostal do srdce Evropy.

V Británii se živil jako kameraman, ale po příjezdu na Moravu mohl na podobnou činnost zapomenout. „Neuměl jsem česky, nedokázal jsem se domluvit, takže jedinou možností bylo dělat lektora a učit angličtinu. Dnes vedu řadu kursů, dělám korektury textů a k tomu jsem ještě kameraman na volné noze, o práci nemám nouzi,“ tvrdí Julian Overall.

Zlínsko je pro nevysokého Angličana oázou klidu. „Ve svém věku už dokážu klid ocenit,“ směje se devětatřicetiletý muž. „Mám rád pohodový životní styl. Už brzy dostavíme dům na vesnici a budeme se stěhovat. Těším se na to,“ říká lektor.

Kromě relaxačního životního stylu oceňuje také zdejší prostředí. „Nejdřív jsem si nebyl jistý, co si mám o zlínské architektuře myslet, ale už jsem jí přišel na chuť. Má svoje kouzlo. Žiji na předměstí Otrokovic, odkud je to kousek k řece a do kopců. To je fajn, protože mám rád jízdu na horském kole,“ pochvaluje si Julien Overall.

Radost mu po většinu roku dělá také počasí. „Je tu příjemněji než na Ostrovech. Méně prší a v létě je víc teplo. Ale zimy nemám rád. Před pár lety tu byla hodně tvrdá zima a snášel jsem ji dost těžce,“ přiznává chlapík, který si oblíbil jeden z moravských nápojů. „Miluji burčák!“ hlásí nadšeně a dodává, že má rád také zdejší bílá vína.

Těžko najít cizince, kterému by se nelíbily zdejší ženy. Julian Overall není výjimkou. „Netvrdím, že Britky nejsou atraktivní, ale Češky jsou hezčí. Koneckonců – jednu jsem si vzal za ženu,“ usmíval se.

Přestože nemá příliš mnoho volného času, cítí, že Zlín nenabízí plnohodnotné vyžití. „Do divadla kvůli mé nedokonalé češtině raději nechodím a do kina se dostanu jednou za pár let. Postrádám tu například aquapark a hodně mi chybí kluby s živou muzikou,“ míní amatérský hráč na saxofon.

Nelíbí se mu také množství opilých lidí na veřejnosti. „V Británii jsou samozřejmě také opilci, ale nejsou tak vidět jako tady. Vadí mi také graffiti, ale to, bohužel, není jen problém Zlína nebo Otrokovic,“ krčil rameny.

Menší problémy má také s českou kuchyní. „Nemám rád česnek a tady je snad v každém jídle. Jsem vegetarián, takže jsem v českých restauracích opatrný. Naštěstí mám tchyni, která mě chápe a když k ní jedeme na návštěvu, dostanu vždycky perfektní jídlo bez česneku,“ zubí se šťastně Overall.

Na rozdíl od česneku, proti Zlíňanům Overall neřekne jediné slovo. „Drtivá většina lidí se chová přátelsky a srdečně. Mám zkušenost, že ti, kteří mluví anglicky, jsou šťastní, když si mohou popovídat s cizincem,“ soudí Brit, který už chce na Zlínsku zůstat. „Do Anglie se samozřejmě budu občas vracet, ale můj domov je už tady,“ uzavírá.

Dany Bawitlung - uprchlík

Velmi pomalu si na Zlín zvyká rodina Danyho Bawitlunga, která se v Baťově domku ocitla díky přesídlovacímu programu zaměřenému na pomoc pronásledovaným uprchlíkům v zahraničí. „Nemám si absolutně na co stěžovat, lidé jsou k nám velmi příjemní. Už jsme si tady našli několik přátel,“ říká nejmladší dcera rodiny, osmnáctiletá Sui Hlei. Ta už umí docela obstojně česky, o prázdninách dokonce pracovala na brigádě.

Krátce po svém příjezdu Bawitlungovi obyvatelům Zlína prostřednictvím novinářů vzkázali, že nebudou problémoví. „K nedopatřením může dojít, protože naše kultura je přece jen rozdílná, ale nikdy to nebude záměr,“ vysvětlil otec rodiny Dany Bawitlung.

Zatím obtížně si rodina zvyká na česká jídla i na pečivo. Na stole v kuchyňce proto nikdy nechybí velký hrnec s rýží. „Holky občas něco připraví. Já jsem zkoušela knedlíky, ale nedopadlo to dobře,“ říká se smíchem matka Mai Bawitlungová.

Více k tématu čtěte v Sedmičce, která vyšla 17.9.2009.