Dělí se o místo v mámině břiše, později o místo v kočárku, nakonec i o místo v životě. Já nejsem on a on není já, utvrzují se při prvním pohledu do zrcadla. Mají nejen stejné datum narození, ale často i stejný vzhled. Žít se svým dvojníkem může být výhoda. Ale někdy také peklo.
„Letos se už v přerovské porodnici narodilo devět dvojčat. Přitom devět dvojčátek tu přišlo na svět za celý loňský rok,“ popisuje nárůst mluvčí přerovské nemocnice Hana Szotkowská.
Zvládnout režim se dvěma dětmi a přitom nepadnout únavou učí rodičky porodní asistentka Věra Hýbnerová. Sama totiž má jednovaječná dvojčata. „Mluví ze mne zkušenosti. I ty špatné. Synové David a Tomáš byli k nerozeznání, takže se mi stávalo, že jsem si je pletla. Jednoho jsem třeba nakrmila dvakrát a zvracel z přesycenosti, druhý brečel hlady. Rozeznávali jsme je jen podle znaménka, které měl jeden z kluků na malíčku ruky,“ vypráví Hýbnerová s úsměvem.
Je to rok a půl, co si manželé Magda a Michal Záchovi z Přerova přivezli z porodnice domů téměř na vlas stejné „uzlíčky“. Jejich synové se narodili 12. ledna a od sebe je dělí pouhých deset minut života. První dostal jméno Tomáš, jeho mladší bratr zase Matěj.
„Prvních šest týdnů to byl pořádný záběr. Trvalo, než jsem si našla systém, který se mi osvědčil. Oba kluky jsem do půl roku plně kojila, takže jsem se v noci moc nevyspala,“ vzpomíná na dvojnásobné starosti Magda Záchová.
„Každý běží jinam“
Ovšem i dnes dávají dvojčata mámě pořádně zabrat. „Jsou jak neřízené střely. Každý běží na jinou stranu, všechno chtějí prozkoumat, dělají nepořádek a taky se už dovedou prát o jednu hračku,“ říká Záchová, která dělí mateřskou lásku mezi dvojčata a čtyřletého syna Filipa.
Tři děti, to už je pořádná porce zodpovědnosti. Hodně jí tak pomáhají příbuzní, hlavně babička a prateta. Rodina, do které za tři roky přibyli tři kluci, se má co otáčet. A snaží se i tatínek. Dnes rád vzpomíná na chvíli, kdy se dozvěděl, že kočárek po prvorozeném synovi může zase klidně schovat na půdu.
„Právě jsem řídil auto, když mi manželka při cestě z kontroly od doktora zavolala, že čekáme dvojčata. Musel jsem to trochu rozdýchat, další dva přírůstky do rodiny jsem nečekal. Ale vlastně se není čemu divit. Moje máma je z dvojčat a manželčin praděda taky,“ podotýká Michal Zácha.
Zatímco Záchovi tak mohli narození dvojčat alespoň trochu očekávat, u Ludmily a Vojtěcha Noskových bylo před čtyřiačtyřiceti lety narození dvou chlapců velkým překvapením. „Ani v jedné rodině jsme neměli dvojčata, proto jsem se opravdu hodně divila, když mi doktor oznámil, že děti budou dvě. Trochu mě to zaskočilo, ale nakonec jsme všechno zvládli. Pořídili jsme větší kočár, dvě chromové postýlky a dvě výbavičky,“ říká Nosková.
Nerozlučná dvojka
Jako první se jí 10. března roku 1966 narodil Vojtěch, který dostal jméno po tátovi. Po půl hodině přišel na svět Ivo, jemuž vybrala jméno maminka.
Bratry teď lidé v jejich okolí považují za nerozlučnou dvojku. Oni sami o sobě tvrdí, že jsou si sice podobní vzhledově, ale povahově se liší. „Já jsem větší kliďas, mě jen tak něco nerozhází.
Ivo je temperamentnější a neklidnější. Já se věnuji malování obrazů a duchovním věcem, jako je třeba lidové léčitelství, bratr zase stojí pevněji na zemi. Společnou ale máme lásku ke sportu, hlavně k hokeji a fotbalu,“ konstatuje Vojtěch Nosek mladší.
Sourozenci si nedokáží představit život jeden bez druhého. Není divu, přes čtyřicet let se od sebe téměř nehnuli. Chodili spolu na základní školu, zvolili si stejný obor i na střední škole, dokonce i na vojně byli spolu. Také dnes se vidí denně, protože společně vlastní papírnictví.
„Lidi si nás pamatují také z dob, kdy jsme prodávali losy nebo když jsme spolu dělali v Rybeně. Jedna zákaznice tam nemohla uvěřit svým očím, jak rychle jsem ji stihl obsloužit, a když se otočila, stál jsem na druhém konci obchodu. Myslela si, že má vidiny, tak jsem jí radši prozradil, že je to brácha,“ vzpomíná Vojtěch Nosek.
Podobu bratři využívali hlavně v časech, kdy balili holky. „Když mě třeba dívka viděla s jinou slečnou, hned jsem měl po ruce pohotovou výmluvu, že to musel být brácha,“ říká Ivo Nosek a jeho starší bratr souhlasně přitakává.
Jednou je ale podoba zaskočila – když dostali fotografie do občanských průkazů, tak nepoznali ani sami sebe a nechtěně si snímky přehodili. Až pak si jeden z nich vzpomněl, že měl při focení jinou košili.
S úsměvem Noskovi vzpomínají i na jeden zážitek, který dostal do rozpaků kadeřnici. „Šel jsem k holičce nechat se ostříhat a ona mi nabídla, jestli nechci trvalou. Tehdy se to nosilo, tak jsem se nebránil. Když jsem přišel domů, bratr se pro účes nadchnul a chtěl mít taky vlny. Šel ke stejné holičce jako já a ta málem upadla do mdlob, když viděla mé dvojče s rovnými vlasy. Ono vám to nechytlo? ptala se nešťastně,“ vypráví se smíchem Vojtěch Nosek mladší.
Přátelství z Klubu dvojčat
První větší vlnu dvojčat zažil Přerov zhruba před třinácti lety. Jejich maminky tehdy přišly s nápadem založit Klub dvojčat a v říjnu roku 1998 se uskutečnilo první setkání v budově jeslí. Je to dva roky, co sdružení zaniklo. Žádná „dvojmatka“ na mateřské dovolené už nechtěla převzít štafetu vedoucí klubu.
„Dnešní maminky malých dvojčat se asi setkávají na internetových diskuzích a nemají potřebu se sdružovat. Důvodem může být i to, že už je v Přerově více možností, kam jít s dětmi. Na klub ale vzpomínám ráda. Sdílení starostí a radostí s dvojčaty nás uklidnilo a povzbudilo, mělo to na nás blahodárný vliv,“ říká zakladatelka klubu Jana Knejzlíková, matka dvojčat Daniela a Denise.
Na společné úterní schůzky vzpomíná i Hana Straková. „Byly tam akce pro děti, besedy s odborníky, burzy oblečení, pořádali jsme výlety i společné dovolené. Ukončením činnosti klubu naše kontakty úplně nezanikly, některé rodiny tráví dodnes prázdniny společně,“ podotýká Straková.
Její desetileté dcery Hanka a Katka patří k dvojčatům, které mají hodně společného. „Mají rády fotbal, gymnastiku, jízdu na kole i bruslích, lyžování, chodí do výtvarného kroužku, poslouchají stejnou hudbu, sledují stejné pořady a pro obě jsou velkou láskou koně,“ vyjmenovává Straková.
Také Strakovi museli řešit problém, který dvojčata provází snad od dob, kdy lidé odhodili kožešiny: oblékat dvojčata stejně, nebo ne? „Naše holky musely mít odmalička všechno stejné, jinak si záviděly. Před rokem se ale už začaly oblékat odlišně,“ říká maminka dvojčat.
To bratři Noskovi oblečení coby kluci příliš neřešili. „Máma nás oblékala stejně a nám to bylo docela fuk. Co nám nachystala, to jsme si vzali. Dnes už ale stejné kalhoty rozhodně nenosíme,“ ujišťuje s úsměvem Ivo Nosek.
