Jak vzniká hudba k videohrám? Dva do ní klidně nacpou veškeré harampádí světa
Tihle dva koncertovali po celé Evropě, jeli dvě turné po USA, šňůru absolvovali i po Novém Zélandu a Austrálii. Do světa je vystřelil „herní Oscar“ za soundtrack k videohře Botanicula. Tihle Dva se vracejí po deseti letech na pódia s novou deskou. Po deseti letech bez pauzy. Co dělali? Hudbu a zvuky k počítačovým hrám.
S koncertními úspěchy Báry Ungerové a Honzy Kratochvíla se těsně pojí to, že v roce 2012 přebrali na Festivalu nezávislých her v San Francisku cenu za nejlepší hudbu k videohře daného roku, ozvučili totiž půvabnou hru Botanicula od českého studia Amanita Design. Když se podruhé pustili do spolupráce se studiem a animátorem Jaromírem Plachým přispěli tím ke vzniku nejlepší české hry roku 2018, grotesky Chuchel, a to samé zopakovali v roce 2021 s hororovou Happy Game.
Bára a Honza aneb kapela DVA právě vydali nové album Piri Piri a koncertují na jeho podporu. Od jejich předchozího alba uplynulo deset let, mluvit o comebacku kapely se ale nedá, Bára s Honzou se tomu brání hned úvodu našeho povídání v pražské kavárně Řehoř Samsa. „Pořád jsme měli hodně práce, pořád jsme dělali a vydávali nějakou hudbu,“ říká Honza Kratochvíl. To, že teď mají důvod a příležitost zase koncertovat, berou jako dárek.
Na druhou stranu se během těch deseti let, kdy je potkávali možná jen ti úplně nejvěrnější fanoušci, hodně změnilo i pro Báru a Honzu samotné. Oba se stali rodiči. „Logisticky je to veliká změna a nejde se vrátit k tomu kontinuálnímu hraní jako dříve. Ale zároveň mi to přijde přirozené – že na to už člověk nepotřebuje tolik tlačit. A díky počítačovým hrám neztrácíme možnost tvořit, i kdyby nás třeba koncertování nebavilo nebo bychom už nikoho nezajímali,“ uvažuje Bára.
Zaujmout, ale neotravovat
Kromě toho, že DVA tvoří hudbu a veškeré zvuky pro některé hry studia Amanita Design, spolupracují i se studiem Charles Games, které původně vzniklo na půdě Univerzity Karlovy. Hudbou doplnili jeho hry Atentát 1942, Svoboda 1945 a Train to Sachsenhausen.
Aktuálně pracují s Amanitou, konkrétně s výtvarníkem Jaromírem Plachým a programátorem Davidem Šemíkem, na nové hře. Jak tedy vlastně v jejich pojetí vznikají hudba a zvuky k videohře? Honza odhaduje, že osmdesát procent jejich práce tvoří zvuky, hudba je jen tou zbývající částí.
„Jára Plachý s programátorem nám pošlou už nějakou hratelnou verzi určitého levelu. Já si to hraju, projíždím všechny možnosti a zároveň si nahrávám video toho, co se děje na obrazovce. A tenhle výstup potom ozvučujeme jako film. Pak to vkládáme do hry a zase zkoušíme, jak to v ní funguje,“ vypráví hudebník s tím, že jedna hra vzniká dva až tři roky. „Poslední rok stále dokola hraješ a opravuješ, kde zvuky nesedí. Musejí se zkoušet různé kombinace kliků, protože některé mohou spustit různé chyby, třeba že se hudba zacyklí a hraje až do konce hry,“ popisuje.
Zádrhelem tvorby hudby pro videohru je skutečnost, že tvůrci nemohou vědět, jak dlouho bude hráč daný úkol řešit. „Přitom hudba ke hře tě musí nejdřív zaujmout, ale zároveň tě pak už nesmí otravovat. A mezi tím je velmi tenká hranice. Tohle testuju na sobě. Pouštím si skladbu třeba deset minut, a když u toho vydržím mýt nádobí, znamená to, že to není úplně otravný,“ vysvětluje.
Všechno harampádí světa
Zajímá mě, podle čeho se Bára s Honzou rozhodují, jaké nástroje a vůbec jaký přístup k tvorbě hudby pro hru zvolí. „To vychází z atmosféry, kterou tam už vložil Jára Plachý jako animátor. A my buď můžeme jít s tím a jen obtáhnout a zvýraznit tvary, nebo jít proti tomu. Většinou volíme, že jdeme s tím,“ popisuje Honza.
Takhle vznikla hudba k Botanicule. Dějištěm jejího příběhu je strom, proto DVA pracovali za pomoci terénních nahrávek z přírody, které samplovali a tvořili z nich melodie. „Vizuální stránka Botaniculy ukazuje na jemnou stránku Járovy osobnosti. Je to skvělý Járův projekt, takový nekonečný svět, který ale vnikal hrozně dlouho a i on se unavil a chtěl udělat další hru jednoduchou, říznou,“ popisuje Bára. Vznikl proto Chuchel.
„Chuchel je groteska, kde se toho děje strašně moc, a byly dvě možnosti: buď to hudbou utlumit, nebo tomu ještě přidat. A my jsme si s Járou řekli: Pojďme to úplně zahltit. Takže nakonec i dvacetivteřinový level má svou vlastní hudbu, která je jiná než ve zbytku hry. Je to jako knihovnička, kde máš všechno harampádí světa,“ líčí Honza. „A je to stejně drze použité, jako je drzá postavička ve hře,“ doplňuje Bára.
Po Chuchlovi se DVA s animátorem shodli se, že mají chuť vytvořit temnou hororovou hru, a pustili se do Happy Game. Ve zvucích a hudbě hodně pracovali se šumy a oproti dříve používaným akustickým nástrojům hlavně se syntezátory. A občas, jak doplňuje Bára, s expresivním vokálním výstupem ve stylu Diamandy Galás.
„Pro mě je náramná zábava zkusit si nějaký úplně jiný žánr. Na začátku Happy Game jsem si řekl: Zákaz používání strunných nástrojů, zkusíme to udělat úplně jinak, než jsme zvyklí. Je to jako nový kontinent, který můžeš objevovat,“ prozrazuje Honza.
A nový kontinent, jehož obrysy malují syntezátory, objevovali také při tvorbě nové desky Piri Piri. „Dříve jsme mnohem více upravovali materiál v počítači, z toho tvořili samply a ty jsme smyčkovali. Tady je toho mnohem více nahraného naživo a bez procesování v počítači. A hrajeme na opravdové syntezátory, což mám v posledních letech hodně rád. Mám pocit, že ty nástroje v sobě mají nějakou hmotu, která se pak ve zvuku objeví… No dobře, je to trochu ezoterické, pravděpodobně to nikdo ve výsledku nepozná, já bych to asi taky nepoznal. Ale ten pocit, že hraješ na tu skutečnou těžkou krabici, je pro mě teď důležitý,“ říká Honza.
Vlastním jazykem
Jednou z esencí, která nezáměrně umožnila dvojici dostat vlastní hudbu daleko za hranice a stát se „srozumitelnými“ na Východě i Západě, na severní i jižní polokouli, je jazyk. Jejich vlastní jazyk. Dříve se prezentovali přímo tvrzením, že hrají folklor neexistujících národů. Tu písnička připomíná hudbu z Laponska či jiné severské země, jindy maďarštinu, němčinu, Honzovu oblíbenou slovinštinu, jindy více angličtinu, na novém albu znějí některé písně jakoby japonsky. Další kouzlo vzniká tím, když Bára texty zpětně překládá do češtiny a pak do angličtiny. Za přečtení určitě stojí text k aktuální skladbě Kung-fu, jež působí jako nějaká archetypální píseň kmene, který právě tímhle způsobem předává svou zkušenost z generace na generaci.
„Zrovna tahle písnička není doslovný překlad, ten překlad jsem se snažila trochu posunout, protože jsem chtěla ten předobraz popsat více básnicky. A zároveň jsem k tomu přistoupila samurajsky, že musím překlad vyplivnout naráz,“ vypráví Bára a dodává, že někdy naopak chce, aby překlad působil krkolomně jako od překladače.
Jak vlastně DVA tvoří? „Představím si nějakou situaci, filmovou nebo skutečnou, ke které by se mi líbila písnička jako soundtrack, a nahraju to. Většinou na chalupě. A pak to pošlu Báře. A ona se většinou do té atmosféry trefí, i když jí k tomu záměrně nic neříkám. Znamená to, že tam nějaká informace obsažená je,“ říká Honza.
„Já si doma první podklad písničky poslouchám a rovnou na první pokus si do toho nahraju zpěv už se slovy, která nazpívám spatra. Až potom si přepisuju, co jsem to tam nazpívala, a až potom to překládám,“ doplňuje Bára.
Některá slova si napříč písněmi i alby zachovávají svůj význam, Bára se tím ale nechce limitovat. „Ten jazyk nemá nějakou popsanou gramatiku, to není něco, na co bych měla čas, nebo by mě zajímalo. Původní myšlenka, proč zpíváme neexistujícím jazykem, je, abychom získali svobodu – v melodii i v rytmu. Ani bych neuměla napsat český text, který by byl zpěvný,“ vysvětluje Bára.
„Čeština je limitér. Obdivuju kapely, které zpívají česky. Vážně!“ přidává se Honza.
Podle Báry má jazyk v jejich písních působit jako další hudební nástroj. „A ve chvíli, kdy bych sepisovala gramatiku nového jazyka, dostala bych se do stejné slepé uličky jako s češtinou,“ říká. Kouzlo vymyšleného jazyka by se tím pokazilo.
Odraženi ode dna
Lamenty nad češtinou jako jazykem pro hudebníka limitujícím jsou na jednu stranu překvapivé, protože Honza Kratochvíl si začal koncertování před lidmi osahávat právě jako písničkář s kytarou a se svými vtipnými, až dadaistickými texty. Kolem roku 2000 se v Hradci Králové formovala skupina kreativních lidí, ve které postupně vykrystalovalo autorské divadlo DNO vedené Jirkou Jelínkem. V komunitě kolem něj se také Honza s Bárou potkali a začali hrát v první společné kapele, jež pokračovala s převážně Honzovými písničkami. Už tehdy se stávali lokálním fenoménem a dostali se i na velké festivaly. Později vystupovali v širším složení jako kapela divadla DNO a zanechali za sebou také několik nesmrtelných vtipných písní. Kapela DVA vznikla vlastně díky tomu, že se DNO rozuteklo. Nebyl za tím žádný rozklad, naopak – jeho členové se profesionalizovali a rozprchli do kamenných divadel a za dalšími projekty.
O Báře a Honzovi nebylo chvíli slyšet a pak se vynořil unikát: Muzikanti, kteří zůstali jen dva, zjistili, že mohou být DVA. Byli jednou z prvních kapel v Česku, jež ovládla loopery, tedy přístroje, které jim umožňují stát se kapelou o neomezeném počtu členů, a to naživo – nahráváním a vršením zvukových smyček.
„Ještě dříve než jsme začali loopovat sami, jsme viděli koncert Ridiny Ahmedové, která loopovala hlasy, což bylo super,“ vzpomíná Honza Kratochvíl. „To byl pro nás vstupní moment právě ve chvíli, kdy se nám rozprchli lidé ze DNA. Říkali jsme si: Ale dala by se dělat kapela ve dvou…,“ dodává Bára. Zkusili to a na rozdíl od zástupů jiných muzikantů dokázali loopery skutečně zkrotit tak, aby sloužily písničce.
To už bude téměř dvacet let. Od té doby se tahle technologie masivně rozšířila a vzniká díky ní i hudba pro masy, stačí zmínit například Eda Sheerana. DVA však necítí, že by tím ztráceli něco ze své jedinečnosti.
„Strašně moc lidí si looper koupilo už před námi a strašně moc lidí si ho koupí i po nás. Je to vlastně stejný nástroj jako kytara. Přece si neřekneme: Hele tady ty kapely hrajou na kytaru, tak na ni už nebudeme hrát,“ přemítá muzikant.
A tímhle se někdo živí?
Připomínám Honzovi, že mi kdysi řekl, že si v dětství představoval, že bude spíš vědec. To, že by se živil muzikou, ho nenapadlo. „Bavila mě třeba chemie, to jo…,“ uvažuje a Bára se toho hned chytá: „Teď ale vlastně máš takovou svou laboratoř. Tvoje role je, že mícháš esence,“ říká a připomíná, že při živém hraní má Honza před sebou rozloženou spoustu blikajících přístrojů, kterými řídí zvuk a to, kam se píseň ubírá. „Vlastně trochu jo. Já jsem vědec kapely,“ připouští nakonec Honza. Bára pak musí uznat, že ona je frontwoman kapely, i když se v té roli zpočátku necítila. „Teď už to přijímám se vší odpovědností a respektem,“ dodává.
Je namístě zeptat se Báry, čím si přála být v dětství. Směje se, že baletkou, což se jí vlastně splnilo, protože na pódiu i v klipech nepřehlédnutelně tančí. A pak se zamyslí: „Pamatuju si takový zásadní moment, kdy jsem si s prvním zaměstnání říkala, že nechci chodit do práce od – do, a že se chci živit něčím, co mě baví. A to bylo pro mě důležité rozhodnutí, za kterým jsem si šla, i když to nevypadalo úplně uskutečnitelně. Teď už můžu říct, že je to splněný sen. Třeba když nahrávám skřeky a večerníčkovské hlasy do počítačové hry, tak si říkám: Počkat, počkat, tohle je moje zaměstnání!“
A přesně tím jsou DVA. Lidmi, kteří se nebáli dělat v životě to, co je baví, a z té cesty neuhnuli tváří v tvář onomu rozumnému světu. K zamyšlení je, že takovýhle životní příběh najdete i u dalších jejich přátel, kteří se před dvaceti lety potkávali v Hradci Králové na akcích divadla DNO.
V pobavené atmosféře nad Bářinými slovy Honza Kratochvíl přidává: „Brzy po tom, co jsme vydali náš nový klip Kung-fu, objevil se pod ním na YouTube komentář: A tímhle se někdo živí? Když jsem to četl, musel jsem si na to odpovědět – jo, živí.“
