Pavel Renčín píše městskou fantasy. Nedávno dokončil trilogii Městské války, kvůli které si uložil složitý úkol. Do role hrdinů svého příběhu obsadil zosobněná města, která popsal včetně všech jejich charakteristik a vlastností.
V trilogii vykreslujete města jako bytosti. Jaká je Olomouc?
V Městských válkách se objevila jako žena zahalená v šachovaném červenobílém plášti, která nosí zlatou masku orlice, takže nikdo nezná její skutečnou tvář. Její charakter i chování hodně ovlivnila její historie, kdy tehdy slavné a mocné město zdrtila třicetiletá válka. Z toho se už nikdy úplně nevzpamatovala. Olomouc je výjimečná i na poměry světa mého románu.
Projevila se historie Olomouce v tom, jak jste ji vykreslil?
U ní jako postavy ta událost změnila vnímání války. Patří spíše ke zdrženlivým, moudrým městům. Dvakrát váží, než vytáhne do boje. Stáhla se sama do sebe a není tak panovačná. Nechybí jí ale zkušenosti a znalost vedení války, proto velela armádám měst a byla důležitou součástí příběhu, kde zdatně sekunduje Brnu a Ostravovi jako jedna z vůdců protipražského povstání. Je to taková umírněná moudrá síla, zatímco třeba Ostrava se rozohňoval a byl manipulátor.
Jak na vás působí Olomouc?
Mám velice rád její centrum, je hrozně příjemné. Cítím z ní, že je to studentské město, víc než třeba Praha, která má několik přívlastků a je i studentská, ale Olomouc to má jako svou image, studentů je tady opravdu spousta. Je to taková dynamická mladá síla města.
Odkud pochází nápad personifikace měst a námět celé trilogie?
Říkal jsem si, která městská fantasy by měla být víc městská, než ta, kde města budou vystupovat jako živé bytosti. Mě baví psát příběhy z našeho světa a používat popkulturní odkazy. Dělnickou stranu jsem rozpustil už ve druhém díle, dokonce v něm zemřel i Karel Gott. Rád jsem si představoval, jak naše společnost zaměřená na spotřebu bude reagovat, když přestane fungovat technika, peníze ztratí hodnotu a kolo bude dvakrát dražší než auto, protože auto prostě nepojede. Já v práci telefonuji, pracuji na počítači, chodím na schůzky. V takových chvílích bych společnosti byl k ničemu, neumím postavit dům, nechytím králíka.
Některá města jste vytvořil sám, ale také jste do jejich vykreslení zapojil čtenáře. Proč?
Nechtěl jsem mít takovou tu suchou rovinu, co si můžu najít na internetu nebo poznat návštěvou. Zajímalo mě, jak ta města vnímají lidé, kteří v nich sami dlouho žijí, znají místní mýty a povídačky. Dokázal bych ta města vytvořit bez jejich pomoci, ale neuměl bych je popsat tak živě.
Ve Věku nenávisti se objevuje zajímavý pohled na zánik Velké Moravy. Ten jste si nastudoval, nebo vymyslel?
To jsem vyčetl z Kosmovy kroniky a perfektně mi to zapadlo do příběhu. Využil jsem jedné divoké teorie, která ve vědeckém světě nemá takovou váhu, ale existuje. Bavilo mě dát své knize historický rozměr. Také chci, abych měl správně reálie. Když jsem psal scény o armádě, ležel jsem dva týdny v knihách a na internetu. Zjistil jsem si, jakou výstroj vojáci používají, volal jsem do Vysokého Mýta na policii, abych zjistil, jak postupují, když chytí celostátně hledaného. Vyptával jsem se v kolektorech, jak to udělat, abych vyhodil Prahu do povětří. Dívali se na mě sice hodně divně, ale řekli mi to. A není to ani tak těžké.
Mezi vydáním prvního a druhého dílu uběhl rok, ale na třetí čekali čtenáři roky dva. Proč ta pauza?
Věk nenávisti jsem psal tak dlouho, protože se mi zrovna rozpadalo manželství a měl jsem problémy v práci. Kupodivu mi spousta lidí říkala, že ta knížka je strašně plná beznaděje a cynismu. Ale to nebyl můj záměr, vidím ji jako určitou cestu k naději a lepším zítřkům. Opravdu jsem chtěl, aby si ten Václav prošel peklem, ale hrozně mi vadilo, že to někteří vztáhli k mému životu. Protože jsem to tak nevnímal.
Spolupráci se čtenáři jste si intenzivně vyzkoušel už u románu Labyrint. Co vás k tomu motivovalo?
Říkal jsem si, že jestli vážně chci psát, potřebuji autorské stránky. Pak mi došlo, že aby na ně někdo chodil, musím jim vytvořit zajímavý obsah. Tak jsem vymyslel román na pokračování. Tehdy jsem nevěděl, že bude tak populární. Napsal jsem začátek a najednou to začalo fungovat. Nechápal jsem jak a proč, ale lidi se tam naučili chodit a četli jej. Největší zlom nastal, když jednotlivé části začaly vycházet v časopise Pevnost. Stránky se rozjely, vytvářela se tam komunita, čtenáři se zapojovali do tvorby, někteří z nich vymýšleli komiksy k Labyrintu, dokonce začali komponovat metalovou operu, spisovatel Otomar Dvořák složil texty k hymně Labyrint.
V Labyrintu mohli čtenáři hlasováním ovlivnit, jak se příběh bude vyvíjet. Nemrzel vás někdy jejich výběr?
Vymyslel jsem to tak, abych čtenáře pouštěl do děje jenom v některých místech. Kdyby pravidelně rozhodovali o tom, kam se bude děj vyvíjet, tak by příběh lítal zleva doprava. Držel jsem ho pevně v rukách a zhruba jsem tušil, kam chci dojít. Ale nechával jsem na čtenářích, aby vybrali cestu. Mohli spoustu věcí v příběhu ovlivnit, ale trošku míň, než si mysleli.
Co ta spolupráce dala vám?
Psaní je osamělá práce, protože sedím někde proti zdi u monitoru, neslyším žádnou zpětnou vazbu. Tohle bylo něco úplně jiného, čtenáři Labyrint hodnotili každý den. Když se jim pokračování líbilo, tak mě to povzbuzovalo, když ne, tak deprimovalo. To byl obrovský emoční tobogan nahoru a dolů.
Co říkáte na film Labyrint, který prostředím a dějem připomíná váš román?
Můj Labyrint jednu dobu vycházel ve formě blogu na iDnes a režisér toho filmu tam má blog taky. Pravděpodobně došlo k nějaké inspiraci a opravdu si ode mě některé věci vypůjčil. Nicméně ten jeho příběh je dost odlišný na to, aby to bylo samostatné autorské dílo. Ptalo se mě už hodně lidí, protože se najednou objevil příběh z podzemí Prahy, kde bojuje nějaká skupina o život, a jmenuje se Labyrint, ta podobnost je jednoznačná. Vydal jsem proto prohlášení, že s tím filmem nemám nic společného. Sám jsem měl rozpracovanou představu několikadílného seriálu. Když se objeví jiný film s podobnou tematikou a je špatný, tak pak už se mnou nikdo ten můj Labyrint nenatočí. Třeba s Luckou Vondráčkovou, která tam hraje, mám ale dobré vztahy.
Ona vám dokonce křtila knihu. Jak kmotry vybíráte?
Kmotra má přilákat pozornost ke knížce. Většinou je to ale i člověk, který je nějak propojený s tou knihou nebo žánrem. Třeba Lucka, i když se to moc neví, tak je fanoušek sci-fi a fantasy. Já jsem jí tehdy zavolal, představil jsem se a poprosil ji, aby mi pokřtila Jméno korábu. Ona řekla, že mě zná a ať jí to pošlu, že se na ni podívá.
Jak byste popsal své umělecké začátky?
Posílal jsem své povídky do soutěží, získával zkušenosti a hledal si svůj styl. Když jsem vyhrál několik soutěží, začali mě oslovovat nakladatelé a já jsem po dlouhém trápení vydal svůj první román. Tím jsem si odbyl tu nejtěžší část. Každá další kniha byla pro mě lehčí.
Vy sám pracujete v marketingu. Proč i ti nejprodávanější čeští fantasy autoři potřebují ještě jednu práci?
Psaním fantasy se v republice momentálně živí čtyři lidé. Ale ani oni si tím nevydělají víc, než by dostali v průměrném zaměstnání. Jsou vlastně na špici svého oboru, ale nestačí to na slušné uživení. Ostatní mají občanskou práci. V současném modelu totiž dostane autor od pěti do patnácti procent z ceny prodaných knih. Takže člověk na nějaké knize měsíce pracuje, a pak si ze zisku nejvíc ukousne distributor a maloobchod, ani nakladatel z toho nemá tolik. Přitom distribuce přes internet by byla mnohem spravedlivější, ale zase není pohlídané, že jednu prodanou knížku si tisíce lidí neokopírují. Tahle společnost miluje příběhy, máme rádi filmy, ale chceme je zadarmo.
Uvažujete, že se přidáte k těm několika spisovatelům z povolání?
Dřív jsem chtěl. Dneska jsem rád, že mám něco, co mě živí, a psaní mám jako lásku. Protože vidím na spoustě lidí z oboru, že se dostávají do stavu, kdy musí psát, i když se jim nechce. Já si dopřávám to dobré z psaní a zároveň mám ještě práci. Platím za to samozřejmě daň, protože jsem tomu věnoval pár let života a práce po nocích. Vím, že to za to stojí, ale taky vím, že to tak nejde dál. Musím si odpočinout, protože už je to neslučitelné s mým životem. Teď si dám třeba rok pauzu, a pak zas něco napíšu. Třeba už se nebudu snažit napsat knížku za rok, ale dám si na to dva roky.
A jak vám jde role čtenáře? Co čtete?
Naposledy jsem četl Katyni. Já to prokládám, čtu jednu knížku z těch hlavních děl, a potom jednu z fantasy žánru. Mám hodně kamarádů spisovatelů, takže si čteme knihy navzájem. Když píšu, tak na čtení nemám moc čas, ale zároveň už musím mít načteno. Po té trilogii cítím, že potřebuji chvíli odpočívat a číst. Do budoucna chystám historické fantasy o černé smrti ve středověku. I na to si opět musím hodně nastudovat.
SPISOVATEL O MĚSTSKÉ FANTASY
„Na rozdíl od klasické je bližší čtenářům, protože se odehrává většinou v našem světě, v kulisách, které čtenáři dobře znají. Na místech, která míjejí cestou z práce, kam jezdí na dovolenou. Liší se od reálného příběhu tím, že se v ní dějí nadpřirozené věci. Ale nikdo neříká, že musí být nějakého zásadního rozměru. A město by se v ději mělo stát aktivním prvkem příběhu, nejen kulisou.“
PAVEL RENČÍN
• Má 34 let, žije v Praze.
• Vystudoval ekonomii a pracuje jako ředitel marketingu.
• První literární soutěž vyhrál v roce 1999 s povídkou Stvořitel.
• Píše povídky, vydal sborník Beton, kosti a sny a knihy Nepohádka, Jméno korábu, Labyrint, Zlatý kříž, Runový meč a Věk nenávisti (poslední tři tvoří trilogii Městské války).
