Jakub Špaňhel: Rychle a ve velkém
Rychle jezdím v autě, rychle maluju. Jedu do ateliéru třeba v noci jen na hodinu,“ říká Jakub Špaňhel. Pracuje „stručně“, ale přesto nebo právě proto působí jeho obrovská plátna magicky. Ať už jde o květiny, nebo benzínky svítící doprostřed temné noční krajiny, podmaní si vás svým sebevědomým stylem. Místy ukazují bravurní technickou zručnost, místy zápas s neovladatelnou barvou, jak malíř říká „ruční práci s chybou“. Rozmáchlé ve velkém gestu a zároveň hledající jemné detaily. Co na tom, že obrovským štětcem, kterým detail vlastně nejde udělat. Není divu, že jeho obrazy sklízejí úspěch jak u galeristů, tak soukromých sběratelů.
Než jsme se potkali, chtěla jsem si prohlédnout tvé nové věci na internetu a uvědomila jsem si, že moc nekomunikuješ on-line…
Počítače mi lezou na nervy. Je ale pravda, že okolnosti mě už donutily a občas pošlu nějaký e-mail nebo fotku. Ale obrazy, které dělám, chtějí čas. Dnes je taková doba, že někdo něco vytvoří, dá to na Facebook, a hned to všichni vidí… Chápu, že to tak je, ale jdu naschvál proti tomu. Chci to zpomalit. Ale třeba když jdu na něčí výstavu, nechci vidět obrazy dopředu. Když díky internetu věci znáte, tak se ani na místě nemůžete nechat překvapit. Chci, aby lidé u obrazů strávili čas. Nechci je ani prodávat přes internet.
Na čem teď pracuješ?
Na cyklu, který je poctou grafikovi Václavu Hollarovi. Jsou to černobílé obrazy, malé grafiky převedené do velkého formátu. Mám tam třeba třímetrového krtka. A vedle toho pracuju na cyklech motýlů. Ti jsou naopak hodně barevní, snažím se je dělat barevnými pigmenty tak, jak jsou.
Mluvíš o zrychlené době, ale sám maluješ hodně rychle.
Říkám, že chci vše zpomalit, ale s rodinou bydlíme za Prahou a do ateliéru to mám padesát kilometrů, tak do něj jednou dvakrát denně dojíždím. Rychle jezdím v autě, rychle maluju, rychle jsem doma. Jsem dost v pohybu. Už mi to leze na nervy, ale já jsem to tak měl vždycky. Teď mám rodinu, předtím jsem měl zase hospodu. Seděl jsem v ní a na malování taky neměl čas. Já si vždycky najdu nějaký jiný věci. Ale zároveň celý den myslím na věc, kterou mám rozdělanou. Potom musím přijet do ateliéru, zkoncentrovat se a něco udělám. Někdy to je hned, někdy ne – to to pak předělávám. Desetkrát, dvacetkrát…
Tebe přece baví, že se ty vrstvy pak skládají, pořád jsou v obraze přítomné, i když nejsou vidět…
Na obraze mě něco rozčiluje, není na něm něco dokonalého. Je to ruční práce s chybou… Proto mám trochu problém s počítačovým uměním, protože počítač nedělá chyby. Všechno je perfektní, technologicky zajímavé… ale je to tak dokonalé, že mi tam něco chybí.
Na Akademii výtvarných umění jsi studoval u Jiřího Davida, pak u Milana Knížáka. Oba to byly ateliéry intermediální tvorby, přitom ty jsi čistý malíř. Proč?
Já jsem tam šel naschvál. Mám už odmala svůj rukopis, nevím, jestli to je plus, nebo minus, ale proto jsem nechtěl do malířského ateliéru, aby mi někdo říkal, jak malovat. Zajímal mě intermediální přístup, jiný pohled. Malba mě ale i po těch letech baví, pořád něco objevuju. Nejsou to převratné objevy, ale mám pocit, že se věci vyvíjejí.
Se svým londýnským galeristou Ciprianem Illiem před obrazem San Marco
Opravdu jsi takhle expresivně maloval už v dětství?
Když si vezmu věci, které jsem dělal v pěti letech a teď, tak to poznám. Vidím to na svých dětech – nechci z nich dělat umělce, nevím, jak to dopadne, ale když je vezmu do ateliéru, tak ony samozřejmě jdou a vezmou štětce. Hned velký plátno, a takhle jednoduše si to tam nastřelí. Já taky přišel domů, vzal si tužky nebo barvy a maloval. Obkresloval jsem zvířata, pak Dějiny umění od Pijoana. Někdo si jde zacvičit nebo se projít, já jsem každý den dvě nebo tři hodiny maloval.
Pro mě byl dost překvapením cyklus, který jsi namaloval podle grafik Bohuslava Reynka.
To byl zlom v roce 2012. Měl jsem tehdy na rok pronajatý ateliér v Berlíně. Byl to stesk po Česku. Navíc jsme se v té době přestěhovali za Prahu a já chtěl dělat český venkov. Vyšel jsem z Reynka, který mi je blízký. Ze začátku jsem obkresloval jeho grafiky, největší je tři krát pět metrů, koza na poli. Pak to šlo do mých vlastních kompozic venkova. Maloval jsem třeba traktory…
Ty jsi hodně expresivní malíř, ale Reynek je extrémně křehký, lyrický…
Možná to bylo i tím, že se nám v té době narodila Sofinka, pak Adámek, což je něco křehkého. Je pravda, že jsem své děti ještě nenamaloval, ale možné je, že zvířátka a motýli jsou jejich reflexí. Děti jsou pro mě moc intimní. Mám pocit, že moje děti jsou tak krásné, že je stejně nedokážu namalovat. Tak radši maluju třeba vola ve chlévě nebo kozu na poli než svoje děti.
Zmínil jsi traktory, to mi připomíná tvůj slavný cyklus benzínek. Čím tě tak fascinovaly?
Byly to spíš noční městské krajiny. Po katedrálách, což byly všechno vertikální obrazy interiérů, to byly horizontální obrazy, kde jen ze tmy zasvítil kus benzínky, kus cesty… Já si řidičák dělal až ve třiatřiceti. Když dneska jezdím autem, až tak mě nezajímají. Předtím to bylo takové přání, vůbec se na tu pumpu dostat. Kamarád mě vozil autem po okolí Prahy a já si z okénka udělal fotky.
Maloval jsi někdy v plenéru?
Mě to nikdy nebavilo. Příroda je tak silná, že se nesoustředím. Navíc je buď zima, nebo teplo, vítr… Někdo rád maluje v přírodě, já to takhle zatím nemám. I když, jak v zimě napadl sníh a chodil jsem kolem takové staré zdi a díval se na zasněžené stromy, tak jsem si říkal, že až budu v důchodu, budu si malovat stromy. Ale o přírodu jsem se zajímal už od dětství, byla to i druhá alternativa; kdybych nebyl malíř, asi bych byl biolog. Choval jsem doma ještěrky, želvy, rybičky…
U obrazů, které vycházely z Reynka či teď z Hollara, ses vrátil k černobílé barevnosti. Čím tě tak baví? Souvisí to s Karvinou, odkud pocházíš?
Ta černobílá navazuje spíš na to, že když jsem byl dítě, hodně jsem pracoval s tuší, uhlem. V dole jsem nikdy nefáral… Ale je pravda, že když člověk jede do Ostravy a okolo města jsou haldy, je to jiné, je to umělá krajina. To jsou obrazy, které dítě vnímá. Teď bydlím na Karlštejnsku a okolo jsou lesy a já si pořád připadám, že jsem někde na horách. Nejsem zvyklý na to, že je okolo mě příroda a potkám zvířata. Ale to, že maluju černé obrazy, s tím nesouvisí. Jsou to takové noční obrazy.
Obrazy Berlín v noci a Lustr
Tvoje obrazy jsou často dost velké. Což mi připomíná, že jsi po akademii dělal asistenta malíři Jiřímu Dokoupilovi, jednomu z mála českých umělců, kteří se prosadili i v zahraničí. Četla jsem, jak tě tehdy dostal jeho velkorysý přístup – když si pronajímal ateliér, tak žádný malý prostor, ale rovnou tisíc metrů čtverečních; když se něco objednávalo, tak ve více kusech, třeba deset pohovek…
Pro mě bylo od dětství automatické vzít dvakrát větší papír, než na jakém dělali moji spolužáci. A od Jirky Dokoupila jsem to přejal přirozeně. V Hostivaři mám halu 500 metrů, kde mohu dělat velké obrazy, abych měl odstup alespoň deset metrů, mít rozmalováno deset dvacet pláten. Obrazy při malování různě opírám, mám je na zemi, je to takový tělocvik. Když jsem je začal dělat, někteří lidé se ptali, co budu dělat s tak velkými obrazy, ale mně se podařilo je relativně brzy prodat…
Na podzim jsi měl výstavu v Londýně, byla to tvoje první sólo výstava ve Velké Británii…
V londýnské Frameless Gallery mi vystavili asi patnáct věcí, což mě potěšilo. Podařilo se to díky Jiřímu Přibáňovi, právníkovi z Cardiffu, který se zajímá o výtvarné umění. Proběhla výstava, teď se galerista snaží některé věci prodat…
Říkal jsi, že za tebou sběratelé chodí do ateliéru, takže tě nyní nezastupuje žádný galerista. Není to nevýhoda?
Možná se tím o něco připravuju, že mě pak nikdo netlačí na nějakou výstavu, ale pořád tajně doufám, že moje věci mohou mít nějakou kvalitu, že i když je tajím a nedávám na internet, tak je o ně zájem a prodávám je. Nikdy jsem po galeriích nechodil a neposílal maily, prezentace mi nikdy nešla. Měl jsem to štěstí, že za mnou lidé chodí a s výstavami mi nabízejí relativně dobré galerie a prostory, že mi chtějí udělat výstavu.
Přijde mi, že lidé dnes zas takový zájem o výtvarné umění nemají.
Nikdy asi ani neměli. I proto mi vyhovuje malování. Někteří umělci chtějí vstupovat do veřejného prostoru, ale já tuhle potřebu nikdy neměl. Asi nejvíc oceňuji, když za mnou přijdou do ateliéru zajímaví lidé. Proto si myslím, že to nemusí viset na Facebooku, aby mi to olajkoval milion lidí. Když za mnou přijde pár lidí a vidíš, že to vidí, že to je dobrý obraz, tak to je pro mě důležité.
