Jaro má zvláštní kouzlo. Probouzí se příroda, na rostlinách se objevují pupeny, všechno kvete. Vesna, jak se jaru dříve říkalo, působí i na lidi. Sedmička zjišťovala, jak tráví jaro ti, kteří bydlí v místě nesoucím po jaru své jméno. V brněnské Jarní ulici.
„Na jaro se těším už od podzimu. A nejvíc na to, jak se začnu hrabat v hlíně,“ říká muž, který má v občanském průkazu jméno více než výmluvné - Libor Hlína. Je sobota a jako správný hospodář využívá každé slunečné minuty. Klečí u záhonku a vrtá se v zemině.
„Kdo se hrabe v hlíně, neškodí. Hodně věcí si vypěstuje a všechno zpracuje. Není nad to, dát si ve stínu stromů prorostlý bůček a k tomu rajská jablíčka. A pochopitelně dvanáctku,“ libuje si Hlína.
Jara se nemohli dočkat ani další obyvatelé Jarní ulice, která se nachází v brněnských Maloměřicích hned pod lomem Hády. „Tentokrát to jaru trvalo dlouho, než zvítězilo nad zimou. Jindy už mám v březnu nachystanou zahradu, letos byl v tu dobu ještě sníh,“ povzdechne si Lubomír Novotný, který se snaží dohonit jarní práce. Nemá toho málo. Musí záhonky okopat, vyplevelit a připravit na setbu.
Jarní ulice vznikla paradoxně na podzim. Své obecné jméno podle jednoho ze čtyř ročních období nese od 3. října 1951. Kromě pár rodinných domků tu má druhý domov spousta zahrádkářů, kteří si v ní vytvořili kolonii.
„Nabíjím si tady baterky. Doma v centru Brna je jen lednička, spižírna a nic víc. Co tam? Tady je mnohem líp,“ tvrdí například Marie Davidová, která v Jarní ulici tráví většinu roku.
Mnozí zahrádkáři žijí v chatkách až do chvíle, kdy jim na záhonky spadne první sníh. „Jaro tady vlastně trvá až do zimy,“ žertuje Otto Janoušek.
Má pravdu. Když totiž člověk Jarní ulicí projde až na její konec, dostane se rovnou do Zimní.
