„Tady máš chrániče. Teď stačí helma a rukavice, ostatní si bereme později,“ hlásí Lukáš Kadlec. Je to hráč SK Lacrosse Jižní Město a já jsem na nedělním tréninku jeho parťákem.
„Hele, proč se to jmenuje boxlakros?“ ptám se. Něco tuším, ale moje představa není moc konkrétní. „Základ obrany jsou krosčeky. Lakroskou, kterou držíš oběma rukama, strkáš soupeře,“ vysvětluje mi Kadlec.
Podmínky k nácviku mám ideální. Jsme v nové sportovní hale na Chodově, kde jsou krásně viditelné všechny důležité čáry. Ještě si vyzkouším párkrát hodit a chytit míček…
„Tak už pojď mezi nás,“ vyzývají mě spoluhráči. Je jich deset, z toho tři mají skoro dvojnásobné rozměry. To jsou gólmani.
Zabírá celý prostor!
„Začneme jednoduchým cvičeníčkem,“ hlásí trenér Pavel Došlý, ale v mém případě to je téměř neřešitelný problém. Než v rohu naberu skákající míček do košíčku, už bych byl dávno přišpendlený k mantinelu. Podobně jako v hokeji.
Naštěstí zatím útočíme jenom proti brankáři. „Vždyť zabírá veškerý prostor!“ láteřím, když před něj vyběhnu. Vystřelím aspoň do něj a jdu na konec řady.
„Pět bodů!“ zakřičí Došlý po několika minutách a moji parťáci začnou rychle pobíhat po celé ploše. Nevím, o co jde, a nechci se pořád na všechno ptát, takže se ostatní snažím napodobovat.
„Musíš se dostat na prostředek a do rohů. Když to děláš popadesáté, je to na palici,“ oznamuje mi pak na střídačce jeden ze spoluhráčů.
…jen první třetina
Po krátké přestávce pilujeme přihrávky a střelbu. „Už máme za sebou třetinu,“ zvolá někdo při další pauze. Podívám se na ostatní, ale nikdo se nesměje, a tak se začínám smiřovat s tím, že po hodině tréninku budu opravdu bojovat ještě další dvě.
„Jdeme bránit. Dva beci bez lakrosek se pěstmi snaží odstavit útočníka,“ zavelí Došlý. I ve dvojici je to pěkná dřina a prosadit se v opačném gardu není o nic lehčí, i když do mě soupeři nejdou naplno.
„Dáme další dril,“ ohlašuje Došlý a já v propoceném tričku myslím na to, že podzimní počasí, které panuje venku, je vlastně docela fajn.
Pravý boxlakros
Vzápětí jde do tuhého, a to doslova, protože si navlékáme chrániče. „Buď rád, že máš speciální lakrosové. Dřív jsme hráli v hokejových, které ti pohyb ztěžují mnohem víc,“ poznamenává Kadlec.
Teprve teď poznávám pravý boxlakros. „Jdi do něj!“ řve Došlý při akcích dvojice forvardů proti páru zadáků. Při bránění i útočení se, podobně jako ostatní, biju o pozici, seč mi síly stačí.
„A teď pal!“ vyzývá mě Došlý. Když ohrozím gólmana, dočkám se i pochvaly. Dlouho si jí však neužiju, protože jedno cvičení střídá druhé. „Musíme využít čas, který máme k dispozici,“ podotýká Došlý.
Před každou pauzou obíháme pět bodů. „Nájezdy!“ dává Došlý jasný pokyn. Se štěstím proměním jeden ze tří „náběhů“ na brankáře, ale po celkové prohře hráčů v poli 7:17 mě nemine padesát kliků.
„A teď rovinky,“ pronese Došlý s úsměvem, ale bez legrace.
Běháním na čas ukončuju boxlakrosovou kariéru. Uf!
