Nedávno prolétlo jméno Jiřího Kuchaře všechna média. V klášteře v Doksanech u Litoměřic totiž amatérský historik objevil sedm ztracených obrazů z Hitlerovy sbírky. Mimo jiné i nejčastěji zmiňovaný obraz Erinnerung an Stalingrad, Vzpomínka na Stalingrad.
Bez váhání říká, že je nyní po pětileté intenzivní práci v Česku největším odborníkem na Hitlerovu sbírku umění, přičemž v jeho hlase není ani stopa nabubřelosti. Původem je přitom stavební inženýr v oboru podzemní vody.
Objev v Doksanech není vaším prvním úspěchem, vzbudil ale ohromný ohlas. Čím to?
Před třemi roky jsem našel sochy a publikoval první knihu, jenže tenhle druh umění u nás s Hitlerem nikdo nespojuje. Když jsem v Doksanech pořádal improvizovanou tiskovou konferenci, řeklo mi pár skutečně zasvěcených lidí, že je to opravdu hit. Samozřejmě je, protože doslova kultovní obraz Vzpomínka na Stalingrad je uváděn ve spojitosti s uměním Třetí říše úplně všude. A všude také píšou, že po válce se ztratil. Přitom dnes stojí opřený o stěnu v depozitáři doksanského kláštera.
Jak se stavební inženýr stane zaníceným badatelem v uměleckých sbírkách?
V mém oboru nepracuji už od roku 1991. Tehdy jsem společně s dalšími založil nakladatelství Eminent a začal psát do novin. Psal jsem třeba pro Právo a Mladou frontu, jenže když za moje články dostali od spolku Sisyfos zvláštní ocenění, byl konec. Nepřetržitě už dvacet let píšu do časopisu Regenerace. Do naší redakce jednou přišel genealog Lubomír Mazuch, prý zda by někoho zajímaly materiály z doby třetí říše, a kolegové ho poslali za mnou. Pro každého jen trochu zvídavého novináře by takové informace byly pokladem. Mě zajímala tahle problematika hlavně z hlediska okultismu. Nedokážu si totiž vysvětlit, jak jinak by Hitler dokázal strhnout k budování třetí říše celé Německo.
A jak pátrání samotné vypadá?
Hlavní indicií pro existenci Hitlerovy sbírky u nás pro mě byl právě Lubomír Mazuch, který mě v tom ale později nechal samotného. Jinými slovy: předal mi kusé materiály, které nashromáždil, a potom se mnou jen konzultoval. Národní památkový ústav naštěstí udělal v roce 1945 v cisterciáckém klášteře ve Vyšším Brodě, kam Hitler sbírku ukryl, fotodokumentaci všech děl, která tam zbyla. Mniši ale řekli, že něco takového v klášteře mít nechtějí, a tím začala odysea převozu obrazů a soch na skoro dvě desítky míst celé republiky. Po únoru 1948 si je doslova házeli jak horký brambor.
Musel jste ale oslovit i řadu dalších lidí, že?
Ta doba naštěstí není tak dávná, takže pamětníci ještě jsou. Kromě nich mi hodně v začátcích pomohl třeba ředitel muzea v Českých Budějovicích, který mi naznačil, ať raději zapomenu na busty, že ty už zřejmě dávno mají různé majitele a ti to nikdy neprozradí, ale že se možná dopátrám větších soch. Odkázal mě na Hlubokou. Tam o ničem ve spojení s Hitlerem nevěděli, ale mávli rukou kamsi do zahrady, že je v ní nějaká socha z Německa. A on to byl Rozsévač, jedna z vůbec nejkrásnějších plastik, které kdy Hitler koupil.
Vycházeli vám všichni vstříc?
Oslovil jsem všechny instituce, o nichž se byť jen nepatrně zmiňovaly předávací protokoly nebo na něž jsem byl upozorněn pamětníky. Nejvstřícněji se ke mně zachoval profesor Milan Knížák z Národní galerie v Praze. Odepsal, jak dlouho jim asi bude trvat, než všechno prohledají. A skutečně se tři dny před svým odchodem z funkce ozval s omluvou, že v depozitářích nic není. Jinde jsem z přístupu odborníků poznal, že absolutně netuší, co vlastně ve svých sbírkách uchovávají. S pocitem, že jim to přichází zvěstovat jakýsi amatér, si občas vymýšleli nejrůznější výmluvy. Když jsem jim podal důkazy a vydal knihy, někteří naopak začali tvrdit, že už předtím všechno věděli, jen to nezveřejnili z obavy před neonacisty.
Vy jste podobné obavy neměl?
Víte, oni samozřejmě nevěděli nic a dnes jen hledají alibi. Ale v tom není princip. Jde o to na oficiální půdě vůbec přiznat, že na území naší země je Hitlerovo umění. A že je ho tady poměrně hodně. A že jsou tady historicky a umělecky cenné kusy. Že začnou neonacisté masově chodit na prohlídky do Zákup a srocovat se na nádvoří, se mi moc nezdá. Nic totiž zřejmě vystaveno nebude, snad jen s výjimkou Hitlerova psacího stolu, který je dnes na zámku v Bečově nad Teplou. Tam sice taky netušili, co mají, ale zatím jsou odhodlaní jít s tím na světlo Boží. Zrovna včera jsem od nich dostal koncepci výstavy plánované na letošní květen.
Zavedlo vás hledání ztraceného umění i do ciziny?
Úplně na počátku jsem jel do Mnichova do Centrálního institutu pro dějiny umění, kde jsem skoro týden porovnával fotky z Národního památkového ústavu s jejich dobovými záznamy. Nebylo to nic lehkého, protože jsem neměl vůbec žádná data, kdy daná umělecká díla vznikla a kdy je vůdce koupil. Hodně mi v té době pomohla diplomová práce jedné Švýcarky, která sepsala kompletní Hitlerovy nákupy v Domě německého umění v letech 1937 až 44. Odtud jsem znal názvy i nákupní ceny, a když jsem později viděl ty obrazy z Mnichova na vlastní oči, mohl jsem dopředu „věštit“, což u přítomných expertů budilo určitý respekt.
Když jste objevil sedm obrazů v Doksanech, odhadl jste jejich cenu na padesát milionů korun. Získáte z toho něco jako objevitel?
Myslíte deset procent? To je samozřejmě majetek státu a nikdo je asi prodávat nebude.
A i kdyby prodal, nic bych nechtěl, stejně jako bych nechtěl žádné z těch děl mít doma. Cenu jsem odhadl podle částek z aukčních síní, za které se momentálně ta díla prodávají. Konkrétně podle jedné sochy z Vyššího Brodu, která se nabízela v aukční síni Sotheby´s a za kterou dal později anonymní sběratel sto padesát tisíc liber. Hitler ji tehdy koupil za dvanáct tisíc říšských marek, takže z tohohle poměru jsem vycházel. V depozitáři na zámku v Zákupech je podle mého vzorce ukryto Hitlerových obrazů asi za půl miliardy korun, jenže to by za ně sotva kdo dal.
Takže pro vás je to opravdu jen záliba?
Když mi pan Mazuch ukázal první fotky a dopisy, napadlo mě, že tomu by stejně žádný odborník u nás nevěřil. Ostatně ve fototéce Národního památkového ústavu leží v Praze základní dokumentace už od války a dodnes vůbec nikoho z historiků nezajímala. Jezdím několikrát za rok do Německa, byl jsem mockrát v Rakousku, pátral jsem v Amsterodamu, čili jsem to bral tak nějak při cestě. Celkem jsem navštívil asi padesát míst. Byl jsem rád, že můžu uzavřít aspoň tuhle kapitolu války; pocit doteku historie jsem přitom měl silný.
Měl Hitler dobrý vkus?
Některé věci, co v Mnichově koupil, jsou skutečně podivně nepěkné, jiné naopak krásné. On nakupoval i proto, že řadu věcí chtěl rozdávat do škol, továren, veřejných budov. Mnohé obrazy proto mají až edukativní obsah, řada z nich samozřejmě národně socialistický. Skutečně mě zaráží, jak dokonale dokázal zneužít umění pro budování třetí říše. Některé krajiny, které koupil, například cyklus Willyho Kriegela ze Zákup, ovšem vůbec nejsou špatné. Však za něj také dal v roce 1943 sto tisíc říšských marek, což byla cena odpovídající tehdy skoro pětašedesáti novým Volkswagenům.
A co Hitler jako malíř?
Namaloval stovky akvarelů. Snažil se ve Vídni vlastně doslova o totéž, co umělci na Karlově mostě: vydělat si na živobytí. V Česku žije dokonce člověk, který je sbírá, má asi padesát kousků. Je to známá osobnost, ale asi by vám zapřel nos mezi očima, kdybyste se na to zeptala.
Myslíte, že se vám podaří najít všechna díla, která v Česku jsou?
Tak to určitě ne, protože dvě sochy byly prokazatelně prodány na aukcích ve Frankfurtu a v Londýně. Spousta děl zmizela tak říkajíc po cestě, třeba na trase Konopiště – Praha mizely v 50. letech obrazy, záhadně se ztratily sochy z Lemberka. Často mm dojem, že není příliš vůle to dohledat. A kdo ví, třeba je to dobře.
JIŘÍ KUCHAŘ
• Nakladateli a publicistovi je 51 let.
• Kromě jiných vydal knihy Hitlerova sbírka v Čechách s podtituly Obrazy, dary, psací stůl a Sochy, busty, drobné plastiky.
• Hitlerova sbírka v Čechách obsahuje 42 zdokumentovaných obrazů, dosud je 26 nenalezených.
• Kromě tří soch v Hluboké nad Vltavou nalezl sedm obrazů v Doksanech a dalších sedm obrazů na zámku v Zákupech.
• Po obrazu mají Vojenský historický ústav a pražská právnická fakulta.
• Tři sochy jsou dodnes volně k vidění na nádvoří zámku v Rožmberku.
