Je prosinec, tak prostě sněží
Zdá se mi, že úsloví sněhová kalamita v posledních dvou letech jaksi změnilo význam.
Vzpomínám na jeden úryvek z písně Jaromíra Nohavici Ladovská zima: „Kalamita, jak na Sibiři. Tři centimetry sněhu! A u muzea čtyři!“ Co by asi dnes dali silničáři za tři centimetry sněhu.
Jako by se zimní zvyklosti vracely do dob mého dětství, kdy sněhová nadílka, jakou zažíváme, byla naprosto samozřejmá. Popadli jsme pytle a hurá na kopečky. Žádný problém, žádný stres, jen dětský smích a třpytivé kouzlo padajících vloček.
Nemůžu si pomoci. Líbilo se mi to. A líbí se mi to i teď – tedy pokud zrovna „nebrzdím“ na zledovatělém chodníku. Jenže nároky se změnily. Doba zrychlila, aut přibylo… A tak nadáváme. Na počasí, sypače, úředníky. Vymýšlíme, koho obvinit. Koho obvinit za to, že v létě praží slunce a v zimě padá sníh…
