Jedna se bojí letadel a druhá lodí, ale na kurtu jsou supertým | E15.cz

Jedna se bojí letadel a druhá lodí, ale na kurtu jsou supertým

Plážové volejbalistky Markéta Sluková a Kristýna Kolocová po skvělé sezoně vyprávějí o sportu i svém soukromí.

Před třinácti lety to byly malé holky, které si sedly spolu do lavice. Teď je z nich celosvětově uznávaná beachvolejbalová dvojice. Kristýna Kolocová a Markéta Sluková navíc míří ještě výš.

Kristýno, vy prý špatně snášíte létání.

Kolocová: Teď už je to lepší, ale při prvních dlouhých letech jsem ani nespala. Vadí mi jakékoli cuknutí. Možná jsem trochu divná.

Sluková: To teda jo. Já nemusím některé lodě. Hrozný byl třeba trajekt, kterým jsme jely na turnaj do (norského) Kristiansandu. Zas až tak mi nevadí menší lodě, ale nesmíme stát. Když jsme na dovolené v Thajsku zastavili uprostřed moře a ostatní šli šnorchlovat, už po pěti minutách jsem je začala odtahovat.

Kolocová: Přitom pro nás to byl velký zážitek.

Vím, že v Thajsku jste zůstaly po sezoně. Předpokládám, že dovolenou jste netrávily samy.

Sluková: To fakt ne. Kikče přítel přijel a já už jsem ho tam měla. (Je to jejich rakouský trenér Simon Nausch, se kterým Sluková chodila, ještě než je začal trénovat – pozn. aut.) Opravdu jsme si nevyrazily jenom takhle ve dvou. Nebo ve třech – to by bylo ještě horší.

Kolocová: Byly jsme tam společně, ale zároveň i každá zvlášť.

Dokážete si představit, že spolu strávíte celou kariéru, třeba ještě deset let?

Kolocová: Těžko. Takhle po sezoně máte dost sportu, jeden druhého i toho, že nejste doma. Když se to nahromadí, nejsme takové kámošky. Člověk by to ani nemohl očekávat. Každý rok je to stejné, ale taky se vždycky začneme těšit.

Sluková: Já si myslím, že za pět let se nás možná zeptáte podobně a my zase budeme kroutit očima a říkat, jak je to otravné.

Vím, že jste se poznaly už ve čtvrté třídě základní školy. Ale proč zrovna v ní?

Kolocová: Já jsem na Přípotoční chodila hned od první třídy. Markéta je z Radotína a přišla až do čtvrté třídy, která už byla přímo volejbalová.

Jak jste se dostaly k sobě do lavice?

Kolocová: Asi jsme měly každá ve třídě možnost sednout si, ke komu chceme. Byly jsme si sympatické, tak jsme se prostě daly dohromady. Ale jestli třeba jedna z nás chtěla od té druhé opisovat, to nevím. Každopádně to bylo takové snad skoro až osudové. Začaly jsme spolu kamarádit a pořád nám to drží.

Zanedlouho po seznámení už jste hrály volejbal v Olympu…

Sluková: No protože škola v Přípotoční, kde jsme po základce pokračovaly na střední, s ním spolupracuje. Holky chodily na Olymp, kluci na USK. Bylo to automatické.

Cesta k plážovému volejbalu už určitě tak jasná nebyla. Jak jste se k němu dostaly?

Sluková: V šestkovém volejbalu jsme jako kadetky a juniorky byly v reprezentaci. Pak jsme jednou na konci sezony nebyly nominované, asi kvůli zraněním. Míra Horáček tehdy trénoval nároďák, na Olympu i beach. A doporučil nám ho. Řekl, že ho máme zkusit, že by nám mohl jít. Hned první rok, 2005, jsme vyhrály mistrovství Evropy do osmnácti let.

Kolocová: Další dva roky jsme hrály v zimě šestky a přes léto beach. Ale zjistily jsme, že holky specializované na beach oproti nám udělaly strašný pokrok. Řekly jsme si, že to takhle nejde. Byly jsme z toho kombinování i unavené. Chtěly jsme dělat naplno jedno.

Plus nezanedbat vzdělání. Kolikátý ročník managementu na Fakultě tělesné výchovy a sportu studujete?

Kolocová: Třetí. Druhým rokem. Mám ho rozložený. V lednu se chystám státnicovat.

A vy, Markéto, jaký obor studujete na Metropolitní univerzitě?

Sluková: Veřejnou správu. Taky pomalu končím.

Uplynulá sezona byla pro vás obě nejlepší. Byla taky nejvíc nad vaše očekávání?

Sluková: Já si myslím, že byla. Na jejím začátku jsme si, tedy trenér a my, nastavili cíle. Ty jsme překročili. Abych byla upřímná, nečekala jsem to.

Na kolika turnajích světové série je trenér s vámi?

Sluková: Skoro na všech. Rozhodly jsme se investovat i do téhle složky. Je to velmi drahý prvek, jenom taková letenka do Brazílie stojí přes dvacet tisíc korun. Ale vyplatilo se nám to. Pořád jsme mladý, nezkušený a někdy dost vyjukaný tým. Nezbytně potřebujeme někoho třetího, kdo to vidí zvenčí, pomůže nás rozcvičit a je pro nás platný i po psychické a taktické stránce. Všech zhruba dvacet nejlepších týmů kouče má.

Kolocová: A některé mají trenérů víc. Taky je s nimi statistik nebo fyzioterapeut.

Sluková: Spíš jsme chudí příbuzní.

Jaký máte cíl pro příští sezonu? Semifinále na grandslamovém turnaji?

Sluková: Na jakémkoli.

Kolocová: Ale nechceme být čtvrté. A rády bychom se pravidelně dostávaly do nejlepší desítky.

Sluková: Co se týče semifinále, hraje velkou roli štěstí. Pomůže vám dobrý los i skreč.

Vím, že vaším snem je účast na olympiádě. Není už to taky spíš cíl?

Sluková: My to radši pořád bereme jako sen.

Kolocová: Když se nás zeptáte příští rok, už vám řekneme, že olympiáda cílem je. Teď to bereme tak, že když budeme dobře hrát, bude nás to bavit, budeme si tím vydělávat a zároveň to bude jasná cesta na olympiádu. A naopak.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!