Jednou jsem byl místo Pelého král já, vzpomíná Masopust

Jeden ze dvou českých držitelů Zlatého míče Josef Masopust mluví o fandění sedmdesáti tisíc lidí v Mexiku i o současném fotbalu.

Legenda pražské Dukly i světové kopané Josef Masopust, má ve středu 9. února osmdesátiny. Při té příležitosti se rozpovídal o klubu, kterému je pořád věrný, nebo o svém přátelství s Pelém.

Jak často jste na Julisce?

Jako stará garda máme pravidelná setkání každé poslední pondělí v měsíci. Jinak jdu na každý zápas Dukly, když jsem v Praze. Přeju jí, aby se na jaře vrátila do ligy.

Neobáváte se toho, že by nesplnila všechny požadavky na úpravu stadionu a musela si pro domácí duely najít jiné útočiště?

To by pro ni byl hrob, kdyby se musela někam stěhovat. Kam by asi tak šla?

Bohemians 1905 jsou od léta v Edenu, tak by se nabízela Letná.

Slavia s Bohemkou, tam to není nic moc. A Sparta s Duklou, to by bylo ještě horší.

Chodil byste na Letnou?

Ne. Už proto, že mi vadí prostředí na dnešním fotbale. Někteří diváci se tam jdou jenom poprat nebo demolují stadion.

Kolik pražských celků by podle vás v nejvyšší soutěži mělo být? Šanci na postup má i Žižkov…

Když si vezmete, kolik v Praze chodí na ligu diváků, byla by účast pěti manšaftů skoro přepychem. I když si myslím, že tam všechny patří. Bohemka, Sparta a Slavia mají úžasnou tradici. Dukla si ji taky vybudovala celkem dobrou. A i Viktorka Žižkov tvoří kus historie pražské kopané.

Co říkáte tomu, že největší hvězdou Dukly je Kamerunec Dani Chigou?

Je to nezvyklé, ale vývoj fotbalu jde bohužel tak daleko, že už nebudou žádné rozdíly mezi světadíly. Akorát si myslím, že není moc dobré střídat v mužstvech tolik národností.

Vzpomínáte na zrod vítězné Dukly?

To víte, že ano. Byl jsem na vojně a ministr obrany nám řekl, že by chtěl z Dukly vybudovat stálé mužstvo. Dostali jsme čtrnáct dní na rozmyšlenou s tím, že když mu kývneme na jeho nabídku, odpustí nám zbytek prezenční služby. Několik se nás dohodlo, že to podepíšeme. Říkali jsme si, že po pár letech odejdeme. Ale sešla se dobrá parta… V té době jsme hráli i bydleli na Strahově a měli jsme spoustu času na trénink. To nám pomáhalo.

Jak jste vnímal to, že Dukla za vaší éry všeobecně nebyla moc oblíbená?

Docela jsme chápali stížnosti slávistů nebo sparťanů na to, že jsme je založením nového mužstva vykradli. Dost hráčů šlo od nich k nám a fanoušek nerad nese, když mu sáhnou na jeho oblíbený klub.

Už přes padesát let se přátelíte s Pelém. Jak to tehdy začalo?

On začal excelovat na mistrovství světa ve Švédsku v roce 1958. Následující zimu jsme hráli turnaj v Mexiku se třemi tamějšími týmy a brazilským Santosem, ve kterém působil. Bydleli jsme v baráčcích s kuchyní, obývákem a třemi ložnicemi. Lezli jsme okny ven do velké zahrady, kde jsme ve volném čase hráli čáru nebo karty.

S Brazilci?

Ano. A těšili jsme se na to, že si s nimi zahrajeme fotbal. Santos byl v té době na zájezdě a měl šňůru sedmnácti vítězství. Osmnáctý zápas hrál s Duklou. Měli jsme obavy. Pochopitelně jsme moc nedoufali, že ho porazíme a budeme druzí. Kdybychom prohráli, skončili bychom čtvrtí. K zápasu jsme, stejně jako na tréninky, jeli společným autobusem. Nastoupili jsme a asi pět minut po plánovaném odjezdu se začali trousit Brazilci. My jsme byli nervózní, bledí. Uklidňovali nás tím, že budou hrát bratrsky.

Ale nešetřili vás.

Vůbec, za deset minut jsme prohrávali 0:2. Snížil jsem a spoluhráči dokonali obrat, takže jsme o poločase vedli 3:2, což bylo ohromné překvapení. Fantastičtí byli taky diváci. Bylo jich tam – na olympijském stadionu v Mexico City – sedmdesát tisíc a fandili nám. Chtěli, abychom pomstili jejich týmy, které od Santosu všechny dostaly dardu. Takovou podporu v náš prospěch jsem jindy nezažil. Soupeř ještě vyrovnal na 3:3, ale před koncem jsem dal vítězný gól.

A od té doby jste známý po celém světě.

Asi ano. V novinách tam psali velké články o tom, že většinou kraluje Pelé, ale že toho dne jsem byl králem já.

Korunovaný jste byl v roce 1962, kdy jste s českou reprezentací získal stříbro na světovém šampionátu v Chile.

Strašně rád vzpomínám na finále. Byl to můj padesátý zápas v národním týmu. Je to pro mě úžasná vzpomínka, stále je velmi živá. Jako kluk jsem si přál hrát finále mistrovství světa a povedlo se mi to. Do toho měla manželka přímo v ten den – 17. června – narozeniny, takže to byla oslava jako hrom.

Překvapilo vás, když jste za ten vydařený rok 1962 dostal Zlatý míč pro nejlepšího Evropana?

Jistě. Dostal jsem zprávu, že jsem jedním z kandidátů, ale že bych měl vyhrát… Takových fotbalistů jako já bylo víc, druhý byl Portugalec Eusébio, měl jsem asi i trochu štěstí.

Konec hráčské kariéry jste strávil v belgickém Molenbeeku. Nechtěl jste tam po událostech v roce 1968 zůstat?

Uvažoval jsem o tom. Ale když jsem si uvědomil následky – mohla by to odnášet moje velká rodina – řekl jsem, že to nepřipadá v úvahu.

Jak byste porovnal tehdejší a současný fotbal?

Ten dnešní je rychlejší a dalo by se říct, že i houževnatější, bojovnější. Ale na pohled byla naše hra – pomalá, kombinační, technická – lepší. Ze současné Barcelony má ovšem člověk taky radost.

Co byste si přál?

Zůstat ještě pár let zdravý a vídat pěkný fotbal i v Česku.