V rámci (sebe)účtování se tak hned v úvodním intru stačí symbolicky pomstít hudebním kritikům, z nichž několik dostalo možnost slyšet album ještě před jeho vydáním. „Odměnou“ jsou jim jejich nasamplované tajně nahrané výroky, sarkasticky komentované filmovou hláškou koho jiného než Františka Filipovského kongeniálně dabujícího Louise de Funese.
„Nebudeme se opakovat!“ vzkazují Tata bojs v písni Progresivní, kterou pro větší zapamatování vzkazu deska začíná i končí. Tak úplně a naštěstí to ale pravda není. Těžko se zbavit charakteristických rysů Tata bojs. Znamená to vzdát se hravých, nápaditých a často hloubavých Mardošových textů, jako je Filmová či Homo demo? Pulzující nervní taneční kytary v Papírovce či Opakování, které patří k nejlepším na albu s vynikajícím zvukem? Samplů, energické přímočarosti a hlášek z francouzských filmů?
Pár slabších reminiscencí na doby malin nezralých by se ale našlo. Starosti o to, zda nebudou za 20 let vládnout světu krásky a krasavci, jsou poněkud zbytečné, téma je to ohrané a u třicátníků z Tata bojs překvapivé. Zvlášť v době plíživé privatizace státní moci soukromými firmami, kdy je pravděpodobnější, že moc jednou přebere někdo výrazně nebezpečnější ze šedé ekonomickomafiánské zóny než vystylovaní manekýni a manekýnky z Pařížské. Také hlášky lolitek komentujících konec tohoto světa („chlastat, hulit, kouřit, š…t?“) ve Světové jsou nicneříkající a trapné úměrně věku oněch dívenek. Daň za hledání mladších posluchačů a posluchaček?
Nebudeme se opakovat, ujišťují Tata bojs. Řečeno ale filmovou parafrází, jen je nechte, ať se opakují. Vždyť ani na další pokus nedokázali natočit slabé album, byť nejlepší také není. Starosti a obavy z opakování se a vykrádání sebe samých tak mohou Tata bojs s klidem přenechat těm, kterých se to týká. A není jich na tuzemské scéně málo.
Tata bojs: Ležatá osmička
Vydavatel: Supraphon, 2011
Hodnocení: 80 %
