Neměl bych být mrzutý proto, že se stalo to, co jsem čekal. Ale tak to bývá; zatímco nečekané události člověka ochromí překvapením, ty, které předpokládal, ho jen rozmrzí. Jako když se připravuje na hovor s řemeslníkem, který bude neschopnost vyvažovat bodrostí, a pak náhle v kuchyni sedí na bobku bodrý, neschopný řemeslník, kterému lezou půlky z modráků. A mentální přípravu smete příval odporu.
Stejně tak jsem tedy čekal, že se při stěhování zaseknu nad knihami a fotografiemi. A právě v jeho bezradné fázi usedám na podlahu k hromadě fotek, které vyhřezly z látkového kufru. Bráním se, nechci se na ně dívat, ale podobně jako ztuhla Lotova žena při pohledu na Sodomu, mně naopak olovnatí údy, když od minulosti, od kufru s fotkami, zrak odtrhnu a rozhlédnu se po převázaných bednách, které je třeba odnést.
Zrazený dům
Je čirá zlomyslnost, že mi hned padne do ruky fotografie třicátníka stojícího s lopatou u hromady písku, jako by pózoval u skoleného lva. Je to můj praděd, stříbrotepec, a kupa písku je zárodkem domu, který dnes, po jednom lidském věku, s tajeným studem opouštíme. Chyběla rozhodnost a vůle dům po pradědovi udržovat a nesebrali jsme je ani tehdy, kdy už bylo třeba jej zachránit. Dům se možná po celá léta neznatelně třásl a znatelně rozpadal jen vztekem nad sentimentálním a nečinným bytím tří generací jeho obyvatel, jež ho nechaly zpustnout. Dům se cítí námi, svými obyvateli, zrazen. Cítí, že jsme ho využili jen jako prostor, vhodný svou polohou, vlhkostí a teplotou, ke zrání romantických vzpomínek, ba co víc – že jeho pozvolný úpadek ještě rafinovaněji nahrával našemu sladkému smutku za blednoucím světem včerejška.
Na rubu fotografie je jméno ateliéru a letopočet 1926. Praděd na fotce, tenkrát čerstvý otec, se možná také neznatelně třásl; vzrušením nad velkolepými plány, jimž plíce roztahovala sama atmosféra nejjiskřivější doby československého státu. Krom pradědovy prospektorské pózy a rozestavěných základů zachytil fotograf ještě holé svahy v pozadí, v jejichž proměnu v osadu solidních živnostníků, s nimiž se o nedělích bude u piva a taliánů přít o politice, mladík pevně věřil.
Kdyby byla fotografie opravdu úplně obyčejná, čím déle bych ji pozoroval, tím víc by se mi do krve vyplavovalo zjitření. Problém tří generací naší rodiny (těch, jejichž počátek se kryje s prvním kopnutím na pozemku v kopci nad Vltavou) byl a je právě v tom, že ve všech se často probouzelo (a probouzí) zjitření nad obyčejnými věcmi a jevy. A ta nesmírná množství zjitření, i těch nejdrobnějších, vždy ubírala sílu k činům, ke kterým jsme se přece nemohli (a nemůžeme) odhodlat, dokud jsme předtím znovu nenabyli klidu a rovnováhy… A tak celá pokolení naší rodiny – jejichž příslib vidím v haldě písku na fotografii z roku 1926 – jako by si se svými příběhy předávala i zpocené otěže na kozlíku kočáru, do něhož zapřažení koně však nikdy skutečně nezabrali.
Ale na fotografii je přece jen něco zvláštního: pradědův oděv neladí s lopatou a prohazovačkou. Má na sobě oblek, jako by se právě vrátil z kostela. Matka, která uprostřed všeho cirkusu s nesmyslnou pečlivostí čistí stříbro, mi teď nahlédla přes rameno a strhla tajemství dřív, než jsem se stihl zeptat: „Kdes to našel? To je vzácná fotka, která ukazuje, jaký byl děda blázen.“ V jejích slovech byl pokus o humor, ale i pýcha na cosi, čeho bychom rádi byli schopni, avšak nejsme.
„Tohle ještě nic není,“ pokračovala se svícnem v ruce. „Babička vyprávěla, že když se vrátili ze mše, tak v tom nejlepším, co měl na sebe, se klidně pustil do zdění.“ Ten obraz soustředění na čin, nedbajícího vedlejších následků, se mi líbil; popadl jsem bednu s knihami a prudce s ní vstal. Před očima se mi zatmělo. Když se opět rozednilo, první, co jsem uviděl, byl přebal knihy, kde žena s dětmi stoupá svahem. Podobá se svahu, na kterém můj praděd lopatou soustředěně proséval svůj záměr. Nad obzorem stojí červeně vyvedený letopočet – 1913. Právě sto let, napadne mne, a z knihy setřu prach. „Léto jednoho století“ je podtitul.
V tom roce se „Belle Epoque“, zalykající se životem, uměním, sny i činy, už tanečním krokem blížila k propasti. Florian Illies ten rok zachytil v jakýchsi kalendářních fragmentech života slavných literátů a umělců, z nichž mnozí ve svou nesmrtelnost, po které samozřejmě toužili, mohli v tom čase jen sotva věřit. Třeba třiatřicetiletý Robert Musil je v tom roce na konci svých sil. V narůstajícím utrpení ho konejší jen myšlenka na dobu Dantovu. Do deníku si znamená: „Ale co se roku 1913 stává duševní chorobou, mohlo být ve 14. století pouhou sebestředností.“
A co dnes? Dnes by diagnóza zněla „syndrom vyhoření“. Musilův psychiatr sepsal příznaky: „Projevy srdeční neurózy, návaly bušení srdce s prudkými výkyvy pulzu, palpitace při usínání, poruchy zažívání spojené s depresivními stavy a s mezní tělesnou i psychickou vyčerpaností.“ Kupodivu o tomtéž hovoří mí přátelé pracující v korporacích. S tím rozdílem, že vše neshrnují pod secesní výraz „neurastenie“. Rozdíl je i v tom, že neurastenik Musil dostává na místě knihovníka II. třídy zdravotní dovolenou, zatímco s vyhořelým kádrem v roce 2013 se firma bezodkladně loučí a přeje mu úspěch v příštích životních výzvách.
Ježek bez vlastností
Můj praděd v roce 1913, coby osmnáctiletý mladík, už zřejmě dosáhl jistého mistrovství v kovotepeckém řemesle a nadobro se odpoutal od rodného Villachu. Jeho sestřenice, šestnáctiletá Božena, se zatím čile otáčela v kuchyni budapešťského hostince a skutečnost, že se jako muž a žena spolu usadí na kopci v Modřanech, ležela v budoucnosti podobně vzdálené jako rozhodnutí Roberta Musila začít pracovat na Muži bez vlastností.
I já musím pokračovat v práci, i když je jí zrovna opouštění. Není čas čekat na vnitřní klid. Proto nalistuju hned poslední stránku. Ale slova, která v prosinci před sto lety píše Rilke Sidonii Nádherné, jsou druhou zlomyslností dneška: „Teď by se mi hodilo být jakoby bez tváře, stočený ježek, který se rozvine jen večer v příkopu a opatrně vyleze a svou šedou tlamičku nastaví hvězdám.“
Na sklonku roku 1913 je na obloze poprvé vidět celé souhvězdí Sagitta, tedy Šíp. Na jih od Lištičky se nachází Šíp coby zřetelně zářící šipka, jež přilétá k Labuti. S bednou knih tedy vycházím před dům a jako Rilkeho ježek nastavuju šedou tlamu hvězdám. Obloha září jako tehdy, jen světla letadel na scénu vnášejí víc rozpustilého zmatku.
