Od každého vyžaduje respekt a každého respektuje. Alespoň tak představuje své hlavní krédo. „I když tím, že jsem přišel na rozhovor pozdě, jsem to moc neukázal. Za to se omlouvám,“ říká nový sportovní manažer extraligových hokejistů HC Mountfield Josef Zajíc.
Zdržela ho dopravní situace v Budějovicích a nastupující viróza, kvůli které musel čekat ve frontě v lékárně. Bývalý hokejista, začínající trenér i spolukomentátor televizních přenosů se v létě vydal novým směrem.
Stará se o smlouvy, řeší problémy hráčů a trenérů a spolupráci s jinými kluby. Je z něho manažer. Klub, na jehož chodu se podílí, v nové sezoně nadchl. Vede tabulku.
Vzpomenete si ještě na první věc, kterou jste udělal, když jste se v téhle kanceláři posadil do manažerského křesla?
To jste mě trochu zaskočil (pousměje se a přemýšlí). Bylo to ještě ve vedlejší kanceláři. Chystal jsem si své místo na boku stolu. V čele měl své Jarda Jágr, bývalý sportovní manažer klubu. To bylo první, co jsem udělal. Pak jsem se šel představit dolů hráčům a taky všem lidem tady „nahoře“. V hokejovém žargonu se totiž lidem z kanceláří říká „lidé nahoře“.
Čekal jsem spíš odpověď v tom smyslu, že jste začal shánět hráče.
Ale já přišel přece v období, kdy už takové věci byly rozhodnuté. Já dostal na starost jen vyřešení návratu Honzy Snopka a dotažení některých věcí, které byly aktuální.
Celý život jste byl člověk „dole“, u ledu a v kabině. Jaká pro vás byla přeměna ve člověka „nahoře“?
Je to úplně něco jiného. Na nabídku jsem kývl proto, abych se ve svém životě někam posunul. Ještě když jsem hrál, tak jsem trénoval děti na Kladně. Dá se to stíhat. Kdo říká, že ne, tak lže, protože hokejista má hodně volného času.
Dál jste trénovat nechtěl?
Trénoval jsem děti a pak na Kladně i holky. Naplňovalo mě to. Pak přišla tahle nabídka a najednou jsem si mohl vybrat: posunout se k dospělému hokeji do Českých Budějovic, nebo zůstat u mládeže? Přijal jsem to bez váhání.
Nelitujete?
Do téhle chvíle nelituju. Jsem rád, že tady jsem.
Co pro vás bylo jako pro bývalého hokejistu nejtěžší se naučit?
Pořád ještě je. Učím se pořád. (důrazně)
Co tedy?
Orientovat se v nuancích přestupního řádu, hostováních, pravidlech. Člověk si musí nějakým zlatým písmem vrýt do paměti, kdy končí jaká smlouva a další důležitá data mezi mnou a hráči a mezi mnou a dalšími manažery a kluby. Do téhle doby to ještě všechno neumím, ale chci se to jednou naučit.
Tohle bylo nové, ale v čem vám pomáhá v práci bývalé povolání hokejisty?
(Usmívá se.) Není to ještě tak dlouho, co jsem taky voněl v ribanu (pozn. redakce: oblečení hokejistů pod výstrojí). Zvlášť po zápase je v šatně hrozná „vůně“ a dokážu si představit situace, v jakých hráči jsou. Uvedl bych jeden příklad.
Povídejte.
Lukáš Květoň a zápas v Třinci. Dostal dvouminutový trest, trest na deset minut a ještě do konce zápasu, což jsou tři velké přestupky. Tohle si nemůže dovolit, protože je to náš klíčový hráč. Mohl od nás dostat pokutu, a to v maximální výši. Jenže jeho reakcím, kdy fauloval a poté dvakrát reagoval na výroky rozhodčího, předcházel faul, kdy mu zlomili ruku. Pokutu samozřejmě dostal, ale ne tu nejvyšší, jakou mohl. Vím, že v kabině řekne maximálně tři slova, a když už reaguje na křivdu rozhodčího on, muselo tam něco být. Chci na tom vysvětlit, že nemám zase tak velký odstup, abych se držel striktně tabulek a postupoval jen podle nich, a dokážu se vžít do role hráče.
Takže si na vás hráči jen tak nepřijdou.
Hrál jsem dlouho a znám různé situace. Vidím, kdy hráči něco ošidí. Dokážu rozlišit věci, které vycházejí z nějaké aktuální situace a které jsou z frajeřiny.
Preferujete dobré vztahy s hráči?
Nejsem si jistý, co dobrý vztah s hráčem znamená.
Mám na mysli trochu volnější ruku, méně trestů.
Uznávám respekt. Nechám vás domluvit. Vyslechnu vás, a když budete mít lepší argumenty, uznám to. Dobrý vztah je pro mě založený na vzájemném respektu.
Co to obnáší?
Budu respektovat hráče, kteří jsou ochotní dobře trénovat a udělají všechno pro to, aby vyhráli. Stejně budu respektovat špičkového hráče se špičkovou smlouvou jako toho posledního kluka, který dělá stejně práce jako on, ale nestráví tolik času na ledě nebo v přesilovkách.
Takže chcete, aby vám hráči vykali?
Chci, aby mi hráči tykali.
Ale přece jen jste člověk seshora.
V angličtině si taky všichni tykají. Myslím si, že o tom to není. Nemám problém s tím, když mi hráč tyká, ale musí poznat hranici.
Je kariéra hokejisty prospěšná pro post sportovního manažera?
Jestliže se bavíme o sportovní stránce věci, má hokejista dobré předpoklady. Ale jak jde o shánění sponzorů a partnerů, je to už hodně komplikované a musel by to být výjimečně připravený člověk. To splňuje Robert Kysela v Ústí nad Labem. Sportovní manažer je ten, který přijímá názory různých skupin lidí a snaží se je korigovat. Tím, že dřív hrál, dokáže tohle všechno dobře vstřebat.
Našel jste vzor nějakého manažera, kterého jste za svou kariéru zažil?
Hodně se mi líbil Zbyněk Kusý, když jsem hrál jeden rok v Pardubicích. Tenkrát jsem ho nechápal. Nerozumí hokeji tolik jako já nebo Robert Reichel. Ani nemůže, protože nikdy nehrál a nevyšlapal si to. Ale dokázal si získat respekt hráčů, a navíc je maximálně schopný manažer.
Jak důležité jsou pro vás názory fanoušků?
To je to nejdůležitější. Díky nim tady hrajeme. Hráči by měli znát a respektovat názor fanoušků a jejich nespokojenost. Na druhou stranu by fanoušci měli něco tolerovat. Třeba to, že jsme včera prohráli, protože nám chyběli čtyři klíčoví hráči.
Jak vnímáte začátek sezony z tribuny?
Špatně. Když člověk nemůže vlézt na led a nemůže vyprovokovat nějakou změnu, prožívá na tribuně krušné chvilky.
Brusle jste zul nedávno. Obujete je ještě někdy?
V nejbližší budoucnosti ne. Je to právě kvůli takovým věcem, kdy jsem se nechal v uvozovkách přemluvit, abych hrál se sádrou, uspíšil zranění kolena a dohrával s neoperovaným meniskem. První, co hráčům říkám, je: uzdrav se. Až se dám trochu dohromady, chtěl bych tady v budoucnosti ještě prohnat budějovické veterány, třeba Kubu Kubíčka. Toho bych ještě na ledě chtěl zmlátit. Na to se těším.
A on se má na co těšit?
Určitě (směje se).
Když nemůžete ovlivnit tým během třetiny, chodíte o přestávkách do kabiny?
Přístup tam mám. Ještě mě ani jednou nenapadlo, abych tam šel a zkoušel něco ovlivnit. Vidím jejich přístup a odhodlání.
Budějovický stadion jste znal buď jako hráč z ledu, nebo jako televizní komentátor. Nechybí vám to trochu?
Je to úplně jiná práce. Bylo to fajn, bylo to něco nového, ale nechci se za tím otáčet.
Vnímáte od té doby komentátory jinak?
To víte, že jo. Komentátor nebo expert tomu dodává svůj pocit. Pak je na druhé straně ohromný prostor si vytvořit svůj názor na tohoto experta. Třeba Robertu Zárubovi psali lidi, jak je možné, že komentuju zápas s Rusy, když je nemám rád. Každý je osobitý, ale když si obhájí to, co říká, je to v pořádku. Třeba teď jsme hráli s Pardubicemi a Antoš říkal, že hráči nebruslí a podobně. Měl jsem mu pak chuť zavolat a zeptat se ho, jestli jsme se dívali na stejný hokej. Tak to prostě je.
V Budějovicích jste pár měsíců. Jste tady spokojený?
Samozřejmě. Kdybychom byli na chvostu tabulky a měli jeden bod, tak bych tady asi šílel, a řešil, kde na koho zatlačit, a Květoň by dostal maximální pokutu. Ale zatím je to pro mě velká úleva. Kluci pracují, jak mají, a tohle si zaslouží. „Dole“ se udělalo maximum a tady „nahoře“ jsme se jim snažili připravit podmínky, aby v okamžiku, kdy přijedou na parkoviště, zamkli auta a nechali tam svoje ženy, děti nebo milenky a šli pracovat pro klub. Vyjma zraněných chci, aby každý trénink všichni jeli naplno, a proto taky chodím na většinu tréninků a sleduju to. To je tlak, který na ně jsem schopný vytvářet.
Vaši rodinu taky zamykáte v autě?
(Směje se.) Tu taky. Hned jak přijedu na parkoviště, ji tam nechávám.
A jak si zvykla?
Jako profesionální hokejista hodně cestujete a rodina s vámi. Manželka si zvykla, že je toho na ni hodně, a já na to trochu sobecky moc nekoukám.
Co byste chtěl dokázat v pozici sportovního manažera?
Jako každý sportovec chci být nejlepší. Prostě dosáhnout úspěchu.
Co pro vás znamená úspěch?
Chci, aby byli lidé kolem hokeje spokojení. Hráči, vedení, fanoušci. Teď odcházím ze zimního stadionu po zápase a slyším, jak lidi říkají, že se jim to líbilo. Třeba s Brnem nám to doma nešlo, a byli stejně spokojení. To mě naplňuje. Nekladu si přehnané cíle a jdu postupnými kroky.
Mezníky kariéry Josefa Zajíce:
- Josef Zajíc (41 let) vždy platil především za vyhlášeného bojovníka, který i přes svou menší výšku (177 cm) dokázal rozdat a schytat mnoho ran. To dokládá také vysoký počet trestných minut, které za svou extraligovou kariéru nasbíral.
- Na druhou stranu dal přes sto extraligových branek, což svědčí o tom, že svému týmu byl vždy prospěšný.
- Nejvyšší soutěž dospělých (tehdy ještě československou) si poprvé zahrál v sezoně 1989/90 v Kladně, kterému zůstal věrný takřka po celou svou kariéru. V lize hrál vedle toho jen v Pardubicích a na vojně byl v Trenčíně.
- V sezoně 1998/99 odešel z Česka na čtyři roky do Německa, kde vystřídal dva kluby, a když se vrátil, hrál znovu za Kladno.
- S extraligovou kariérou se rozloučil v sezoně 2006/07, kdy zamířil z Kladna do prvoligového Berouna, a pak pomáhal k postupu do první ligy Mostu, ve druhé hrál za Řisuty a naposledy nastupoval před dvěma roky ve druhé lize za Slané.
