Když před lety obcházela Romana Adámková základní školy, aby našla průkopníky opavského squashe, asi si uměla jen stěží představit, jak štastnou ruku bude mít. Její volba padla také na několikanásobného republikového mistra Daniela Mekbiba.
„Byl jsem tehdy ve druhé třídě a nevěděl jsem, co to squash je. Šel jsem si to jen zkusit, ale šlo mi to. Teda alespoň se mě ptali, jestli raketu opravdu držím v ruce poprvé. Dynamická hra se mi zalíbíla a tak jsem u toho zůstal,“ říká sedminásobný mistr České republiky Mekbib.
Velké úspěchy si ale žádají tvrdou přípravu. Tu musí osmnáctiletý student Slezského gymnázia skloubit se školou.
„Daří se mi školu zvládat bez individuálního plánu. U nás ale sportovce hodně podporují, takže mi učitelé vycházejí hodně vstříc a spolupráce je výborná,“ pochvaluje si Mekbib.
Svěřenec trenéra Karla Wankeho ale neslaví úspěchy pouze na doma. „Vedl jsem družstvo coby kapitán na mistrovství Evropy juniorů ve Španělsku. Nejhodnotnější je pro mne ale druhé místo z německého turnaje Super Serie, kde jsem v celosvětové konkurenci prohrál až ve finále s Indem Aditya Jagtabem,“ říká Mekbib.
Výkonostně mu pomohly i tréninky v zahraničí. „Díky sponzorovi jsem se mohl nějaký čas připravovat v anglických střediscích, což by si měl vyzkoušet asi každý, kdo to se squashem myslí vážně. V Anglii squash vznikl a trenéři tam hráče po všech stránkách připravují už od malička. Taky je vidět, že jsou na tom oproti zbytku světa lépe,“ podotýká Mekbib.
Zkušenosti se snaží předat ještě mladším hráčům než je sám. „Něco už mám ve squashi za sebou, tak se
o to chci podělit. Koučuji sestru a několik mladších dětí,“ pokračuje Mekbib.
Talentovaný squashista má před sebou poslední rok v lavicích Slezského gymnázia, ani po jeho dokončení ale nechce říct sportu sbohem. „Určitě chci jít na vysokou školu a dál se věnovat squashi. To už ale budu startovat za muže, takže uvidím, jak mi to půjde,“ uzavírá Mekbib.
Podle trenéra české juniorské reprezentace Tomáše Fořtera by Daniel Mekbib mohl prorazit i v mužské kategorii. „Předpoklady na to má. Záleží, jestli vydrží v tréninkovém nasazení a bude chtít,“ dodává Fořter.
V rodině siláků
Velká naděje pro české vzpírání roste také v Ludgeřovicích. Teprve dvanáctiletý Ondřej Tchurz exceluje v žákovských kategoriích, i když je mezi mladými siláky nejmladší.
„Ke vzpírání mě přivedli rodiče a já jsem se v tom taky našel,“ říká Tchurz. Váha, kterou dokáže žák ludgeřovické základní školy zvednout, je překvapivá. V nadhozu zvládne skoro třicet kilo. „Někdy je to těžké, ale mám rád ten pocit, když se to nakonec zvednout podaří,“ říká Tchurz.
Doma může mladý vzpěrač okoukat jen to nejlepší. Jeho trenér a otec Oldřich Tchurz má za sebou dlouhou řadu úspěšných startů a matka Irena je dokonce čerstvou mistryní světa.
„Ondra zatím jde ve stopách Ireny. Ta na mistrovství světa nejenže dokázala zvítězit, ale
v trhu dokonce vytvořila český rekord,“ uvádí hrdý trenér a manžel Oldřich Tchurz. Jeho syn Ondřej má už za sebou také první velké úspěchy. Svůj potenciál ukázal už na začátku roku na mistrovství Moravskoslezského kraje, kde ve své kategorii obsadil čtvrté místo výkonem jednadvaceti kilogramů v trhu a šestadvacetí kilogramů v nadhozu.
„Ondra startuje v žákovské kategorii jako nejmladší
a s každým závodem si zvyšuje osobní rekord. Naposledy
v polovině září uspěl na nejstarším vzpěračském turnaji v Bohumíně, kde ve světové konkurenci vybojoval mezi mladšími žáky stříbro
a osobní rekord si zvedl na výkony sedmadvacet kilogramů v trhu a třiatřicet v nadhozu,“ popisuje Tchurz.
Zkušený trenér a manažer nepřipravuje pouze svou rodinu. „S manželkou se snažíme připravit podmínky pro mladé, kteří chtějí být silnější než ostatní a mezi žáky máme několik silných závodníků,“ uzavírá Tchurz.
Nejlepší vodáci
Když se mluví o talentovaných sportovcích z Opavska, zmiňují se atleti, triatlonisté, plavci. Méně pozornosti se dostává místnímu kanoe klubu. Ten přitom vychoval řadu kajakářů, o kterých je slyšet na těch nejprestižnějších světových podnicích. „Máme tady dobré trenéry, kteří se snaží mladým předat maximum. Pokud ale u sportu zůstávají i dále, většinou pokračují v jiných městech,“ vysvětluje Dalibor Slovák z opavského kanoe klubu. Jeho slova potvrzuje fakt, že má Opava už poněkolikáté nejlepší oddíl v České republice a výsledkové listiny ligy žactva se každý rok hemží mladými vodáky z Opavy. „Není to ale samozřejmě zadarmo. Tréninky jsou náročné a kanoistika občas bolí. Trénujeme každý den, kdy to voda umožnuje, zimu nevyjímaje,“ vysvětluje Slovák. Mezi záplavou úspěšných chlapců a dívek figuruje také talentovaný Jakub Mrůzek. „V rodině má vodáctví dlouhou tradici a nejsem zdaleka jediný, který se mu věnuje. Sestře se daří v žákovské kategorii podobně jako mně,“ říká Mrůzek. Také on v budoucnosti s lodí počítá. „Rád bych se umísťoval co nejlépe i ve starších kategoriích, abych mohl jezdit na mistrovství Evropy nebo světa,“ dodává mladý vodák. Mezi odchovance, kteří u vody zůstali i po odchodu z Opavy, patří úspěšný sjezdař Tomáš Slovák. „Odmala mě k sportu vedl otec Dalibor. Naučil mě poctivě trénovat. Někdy toho sice bylo moc, ale zároveň to bez toho nejde. Stejně tak tohle to naučil i spoustu dalších závodníků,“ vzpomíná na vodácké začátky Slovák. Podle něj přitom jsou i mnohem lepší místa, kde by se mladí kajakáři a kanoisté mohli učit. „Naopak bych řekl, že opavský klub má podmínky k tréninku o dost horší než mají ostatní velké kluby. Pak rozhodují i maličkosti a zejména dobrá parta lidí, kteří jsou ochotní pro klub dýchat,“ říká o opavském vodáctví Slovák.
