Jestřáb se chtěl dožít stovky
Zdeňka Vilda potěšilo, že odvolací soud minulý týden definitivně přiřkl Jestřábovu, jak se Foglarovi říkalo, pozůstalost nadaci.
Ti, kteří závěť zpochybnili, tvrdili, že ji Jaroslav Foglar při podpisu nemohl přečíst a vnímat její obsah. Co si o tom myslíte? To je nesmysl. Chodil jsem za ním do Thomayerovy nemocnice v Krči pravidelně. Až do posledních týdnů byl mentálně velmi svěží, i když už chodil o holi. Dokonce se chtěl pustit do třetího dílu Hochů od Bobří řeky. Na jedno oko byl slepý od narození a všechny ty desítky oddílových kronik, časopisů a knížek zvládal tím druhým. Ve stáří pochopitelně s brýlemi.
Mluvili jste spolu o tom, jak chce naložit se svou pozůstalostí? Hovořili jsme o tom, už když mu bylo kolem sedmdesátky. Foglar chtěl převést oddílové kroniky, časopisy a rukopisy knížek do Památníku národního písemnictví, k čemuž naštěstí došlo. Pokud jde o hmotné dědictví a autorská práva, přál si, aby to sloužilo české a slovenské mládeži.
Se synovcem Petrem Foglarem, který napadl platnost závěti, se prý moc nestýkali. Víte proč? Jestřáb se s rodinou svého bratra stýkal jen zřídka. Každý vyznával trochu jiné hodnoty. Synovec Petr je sice také bývalým členem našeho oddílu, jeho nároky však považuji za neoprávněné. Jak po právní, tak po lidské stránce.
Co vás vlastně s Foglarem svedlo dohromady? Jako kluk jsem hltal všechny jeho knížky. Když mi bylo asi dvanáct, v telefonním seznamu jsem si našel jeho číslo, abych se ho zeptal, jestli neví o nějakém oddíle. On mi do sluchátka povídá: Podívej Zdeňku, my se scházíme každý pátek v klubovně na Vinohradech, tak přijď mezi nás. Já pak tři dny nespal a nejedl. Nemohl jsem se dočkat, až ho uvidím. V jeho oddíle jsem zůstal devět let a Foglar se stal, dá se říci, mým druhým otcem, přestože nás dělilo dvaapadesát let.
Co vám z té doby nejvíc utkvělo v mysli? Řada věcí. Jaroslav Foglar měl přezdívku Jestřáb a všichni mu tykali. To ale bylo možné až po přijímací zkoušce do oddílu. Já si na to nemohl zvyknout a ještě půl roku jsem mu říkal „Vy Jestřábe“. On s dvanáctiletým nováčkem mluvil s takovou úctou a laskavostí jako s nějakým váženým akademikem. To se mi na něm líbilo.
Jak se vyrovnával s pobytem v nemocnici, kde strávil více než tři roky? Někdy hůř a někdy lépe. Chtěl se dožít nejméně stovky jako jeho maminka, o kterou se staral do její smrti. Na jeho onkologické onemocnění se přišlo náhodou, když si nechal udělat vyšetření před cestou do Ameriky. Stále věřil, že se z té nemocnice vrátí domů.
O čem jste spolu při vašich návštěvách hovořili? Probírali jsme ledacos. Občas mu bylo líto, že nezaložil rodinu. Do nemocnice za ním chodily desítky nadšených čtenářů i bývalých členů jeho oddílu, který vedl více než šedesát let. Ale žádné děti, ani vnoučata. Utěšoval se tím, že by jinak nenapsal osmadvacet knížek pro mládež, nevedl tolik let oddíl a neovlivnil několik generací kluků.
Setkáváte se ještě s bývalými členy oddílu? S mnohými se scházíme už čtyřicet let. V pondělí 6. července odhalíme Jaroslavu Foglarovi u příležitosti jeho sto druhých narozenin pamětní desku. Bude na domě v Korunní ulici 16 na Vinohradech, kam jsme za ním chodili. Tam také s maminkou strávil téměř celý život.
