Jezdectví: Ze tří čtvrtin dřina

Z padesáti dívek, které přicházejí ročně do ústeckého jezdeckého oddílu TJ Tatran, vydrží u koní tak tři, ty nejvytrvalejší. Spojuje je láska ke koním, pro které jsou ochotné kydat hnůj, vozit kolečka s krmením, do úmoru hřebelcovat, a když je nějakém koni špatně, tak třeba spát ve stáji.
„Pro mě to je droga. Jsem na tom závislá,“ přiznává otevřeně Michaela Měšťanová, která se jezdectví věnuje od svých dvanácti let. Do práce chodí od šesti hodin, aby si mohla vydělat na režii svého koně, jehož měsíční náklady činí čtyři tisíce. Pracuje jako servírka v hospodě. Ve dvě odpoledne už je zpátky ve stáji.

Koně: Škola pro život

Z padesáti zájemců, které oddíl Tatran každoročně nabírá, zůstanou v průběhu roka tři nováčci.
„Většina dětí přichází s romantickou představou. Když zjistí, jaká to je dřina, druhý den ani nezavolají, že už nepřijdou,“ říká trenérka oddílu parkúrového jezdectví Petra Kratochvílová. Podle ní život u koní tvoří osmdesát procent fyzické práce a zbytek samotné jezdectví.
„Chceme děti vychovávat k odpovědnosti ke koním. Málokdo si totiž uvědomuje, že potřebují seno, vyhřebelcovat, vystlat nebo vyvézt hnůj. Samo se to neudělá,“ podotýká Kratochvílová. Zvláštností na oddíle je i to, že Tatran nemá žádné jezdce. „Kluci jsou realističtější a jdou do stájí v Kladrubech. Většinou se pak jezdectví chtějí věnovat profesionálně, což u nás není,“ konstatovala Kratochvílová. Na své svěřenkyně ale nedá dopustit.
„Když holka odejde od koní a zkouší si hledat práci, zaměstnavatel může mít jistotu, že je dříč a naprosto soběstačná. Pro ni neexistuje problém,“ dodává Kratochvílová.

Společná radost i dril

Největší radost cítí mladá jezdkyně z každého pokroku, který s koněm udělá. Třeba kvůli zvládnutí parkúrové překážky nemůže ani spát.
„Když to spolu zvládneme, je to největší odměna za všechnu námahu,“ říká čtyřiadvacetiletá dívka. Vlastního koně zatím nemá. Pořizovací cena se totiž pohybuje od dvou až do pěti set tisíc korun.