Jezdí na Kawasaki, závodí na Zetce | E15.cz

Jezdí na Kawasaki, závodí na Zetce

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Mladá dívka na staré motorce není běžný jev. V Mladé Boleslavi je k vidění, když studentka čtvrtého ročníku Gymnázia Josefa Pekaře Kateřina Dohnalová nastartuje svoji Zetku čili motocykl ČZ vyrobený v roce 1952. Čili téměř třikrát starší, než je ona sama.

Kdo vás naučil krotit motocykl?
Už od raného dětství jsem jezdila na motorce jako spolujezdec. Sama jsem ji ale osedlala až v autoškole. Ke krocení bych to nepřirovnávala, prostě jsem nasedla a jela.

Jak jste se dostala k historické Zetce?
Veteráni jsou bohatstvím naší rodiny. Můj děda i strýc se mimo jiné živí i renovací historických vozidel. Už jako malá holčička jsem milovala vůni benzínu a pozorovala dědu při nejrůznějších opravách. I Zetku mi dal dohromady on.

Jezdíte i na modernějších motocyklech a tím pádem rychlejších?
Běžně na historických motorkách samozřejmě nejezdím, takže na silnicích mě spíš potkáte na Kawasaki ER-5. Je to pětistovka, takže rychlejší určitě je. Největší zážitek jsem ale měla při jízdě na motocyklu strejdy. Vlastní choppera s objemem 1900 ccm a vážícího přes 300 kg. Se svojí drobnou postavou jsem se na něm téměř ztratila. V první zatáčce se mnou odmítl zatočit, ale naštěstí to dobře dopadlo. Raději už zůstanu u své motorky, kterou mám přece jen ochočenou dokonale.

Máte osobního mechanika, nebo údržbu motocyklu zvládáte sama?
Starosti s tou novější motorkou zvládnu sama, ale s opravou té historické mi pomáhá děda. Zná každý její šroubek, proto ho při práci pozorně sleduji a snažím se pochytit co nejvíce znalostí. On se zase naopak tolik nevyzná v modernějších modelech.

Jak rychle čezetou jezdíte a jakou nejvyšší rychlostí jste už v životě jela?
Zetinka, jak své čezetě říkám, je jednoválec s objemem 150 ccm a navíc z dvaapadesátého roku, takže její rychlost opravdu není nijak závratná. Závod se jede po celou dobu do prudkého kopce, což jí na síle ještě dost ubírá. Odhadem na ní jedu tak padesátikilometrovou rychlostí, ale jistě to nevím, protože jí nefunguje tachometr. Jinak motorkou po dálnici běžně jezdím okolo 160km/hod. Vyšší rychlost jsem zatím nezkoušela, i když maximální má 200km/hod., protože se svými padesáti kily tělesné váhy bych se při větším odporu vzduchu asi neudržela řidítek.

Jízda na motorce je mnohem riskantnější než autem, bojíte se, nebo si užíváte adrenalinu?
Při jízdě zažívám úžasné pocity, přirovnala bych to asi k létání. V autě obklopeném plechy nefouká a neprší, řidič si v něm sedí jako doma v obýváku. Na motorce jsem jen já a silnice, což je úplně jiný zážitek. Nebojím se však, jenom se snažím hodně předvídat, protože v dnešní době jsou k motorkářům ostatní řidiči neohleduplní.

Co se vám líbí na setkáních či závodech motocyklových veteránů?
Nejvíce asi ty sympatie mezi lidmi, kteří se vidí třeba poprvé v životě, ale dokážou si příjemně popovídat o společné lásce. Obdivuji obzvláště ty, kteří vynaloží hodně snahy, aby vypadali jako vystřižení z filmu pro pamětníky. Všude okolo pak dýchá nostalgie a to za to opravdu stojí.

Patříte na veteránských akcích jistě k nejmladším, nejste-li dokonce úplně nejmladší. Jak na vás koukají strýcové a tatíci, kteří se motocyklovými veterány zabývají?
Nejen, že jsem velmi mladá, ale navíc jsem žena, takže z počátku bývají vůči mně hodně skeptičtí, což se mi potvrdilo i na posledních závodech. Nejprve si mysleli, že jde snad o nějaký vtip a že se na motorce ani nerozjedu. Postupně byli přátelštější. Nejvíce mě pobavilo, jak se mě neustále snažili nachytat různými technickými dotazy. Jenže já odpovědi znala někdy lépe než oni sami, takže časem mě přijali mezi sebe. Vítězstvím pak byli překvapení, ale snad mi to přáli.

Jaký nejkrásnější závod jste absolvovala?
Právě ten poslední, kterým byl letošní ročník Ecce Homo Historic 2009. Závod se koná tradičně každý rok ve Šternberku u Olomouce, kde jsem se narodila a deset let žila. Dodnes tam mám rodinu, kterou navštěvuji zhruba jednou za dva měsíce. Účast v závodě je naší rodinnou tradicí. Dědeček jezdí každoročně a už mnoho let. Postupně se k němu přidali strýc i moje maminka. Dnes už jezdím i já a letošním vítězstvím jsem vlastně porazila všechny členy rodiny. Dost mě to překvapilo, protože jejich zkušenosti jsou mnohonásobně větší než moje a při zkušebních jízdách jsem dopadla téměř nejhůř ze všech závodníků. V den závodu se však najednou vše obrátilo a já si dojela pro vítězství.

Jakou nejkurióznější příhodu jste zažila?
Když jsem vyjela se Zetkou na trať, zjistila jsem, že mi uchází přední pneumatika. Bylo to dost nepříjemné a hlavně nebezpečné, takže jsem při ruce musela mít pumpičku, kterou jsem kolo dofukovala, dokud nepřišel děda s osvědčeným receptem. Do duše motorky vstříknul trochu mléka s cukrem, párkrát kolem zatočil a nechal ho přes noc uschnout. Ráno bylo po problému, a já mohla bez obav zase vyrazit na trať. Ostatní závodníci se jen smáli, jakéže to má ten můj děda šamanské metody.


Když jsem po letošním závodě stála na stupni vítězů, muži stojící na druhém a třetím místě přiznali, že si připadají trapně, když se nechali porazit od holky. Dokázala jsem, že všechny ženy nemusí být tak špatné řidičky, jak si o nich muži myslí. Hlavně si cením toho, že mohu navázat na motoristické úspěchy ostatních členů rodiny a udržet rodinnou tradici.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.