Jon Turk: Týmový samotář

Dobrodruh Jon Turk

Dobrodruh Jon Turk Zdroj: Profimedia.cz

„Mám se svým tělem dohodu. Beru ho na zábavná místa a ono bere na zábavná místa mě. Jsme tým, moje tělo a já.“

Když se narodíte před Vánocemi roku, v němž skončila druhá světová válka a o sedmašedesát let později podniknete výpravu, díky které vás National Geografic vynese mezi deset nejlepších dobrodruhů roku, máte na podobné úvahy právo. Jon Turk, doktor organické chemie a celoživotní ochránce životního prostředí, dokázal nejen přežít desítky let expedic s nejrůznějším sportovním i intelektuálním nářadím, ale ještě o nich podat fascinující zprávu ve svých knihách.

V roce 1971 se spoluautorsky podílel na vůbec první učebnici z oblasti ochrany životního prostředí a poté vydal další cestopisy, které ale obvyklé hranice žánru překonávají a mluví spíš k základní Turkově vizi: „Mám vědecké vzdělání a desetiletí jsem pracoval v oblasti ochrany životního prostředí. Teď se spíš soustředím na vyprávění příběhů, které upozorňují na možnost malých kroků, které nakonec mohou přinést velké změny – v kultuře i přírodě. Lze tak napomoct zachování zdravého rozumu a udržitelnosti vývoje tohohle ropou prosáklého a internetem zblázněného světa.“

„Zjistili jsme, že na medvědy laskavá mluva zrovna nezabírá,“ podotkl k tomu Turk, „lepší je sprostě nadávat a pořádně řvát.“ Největší nebezpečí téhle pekelné cesty ale nepocházelo od zvířat, ale ze vzduchu. Vcelku barvitě to naznačuje esemeska, kterou Turk poslal z ledové hladiny. „Děsí nás medvědi. My děsíme medvědy. Děsí nás vítr. My vítr neděsíme.“ Vodní brázda sevřená mezi ledovými krami nicméně nakonec vedla na suchou zem a Jon Turk si mohl odškrtnout další naplnění dohody. Vzal své tělo na zábavné místo. A jeho tělo tuhle šílenou legraci vydrželo.

Článek vyšel v časopisu Lidé a Země