Josh Brolin: Všichni děláme věci, které bychom dělat neměli

Josh Brolin při natáčení filmu Everest

Josh Brolin při natáčení filmu Everest Zdroj: Universal Pictures

Má za sebou drogovou závislost, která zabila řadu jeho kamarádů, krádeže aut, dva rozvody, protialkoholní léčbu, dlouhé čekání na úspěch i oscarovou nominaci. Mezi své nejextrémnější zážitky nicméně počítá přípravu na svou novou roli v dramatu Everest. V něm si zahrál Becka Weatherse, muže, který v květnu 1996 jen stěží a za cenu amputací prstů, části paže a nosu přežil bouři v Himalájích.

„Mám Becka rád. Když jsem ho viděl naposledy a sledoval, jak si lokty bere sklenici, zeptal jsem se ho, jestli mu chybí lezení. Říkal, že ne, ale že teď létá v tryskáči,“ vyprávěl Brolin na filmovém festivalu v Benátkách, kde měl Everest světovou premiéru.

Jak moc jste se při natáčení dostal k Beckově hrůznému zážitku z Everestu?

Při natáčení vůbec. Ale během příprav jsem si prožil docela dost. Hodně jsem lezl po horách, v Alpách i na Aljašce, s kamarády a se svou snoubenkou. Někdy to bylo děsivé, dostali jsme se i do mrazů kolem mínus dvaceti stupňů. Nicméně tenhle film byl skvělá výmluva, jak podniknout dobrodružné cesty a nechat si to odečíst z daní.

Everest byste chtěl zdolat?

Ne. Mě zajímají spíš technicky náročné výlezy. Ve vysokých nadmořských výškách už to je hlavně biologická záležitost, nejde o vaši zdatnost. Slyšel jsem o lidech, kteří vylezli na vysokou horu, pak si sedli a umřeli. Prostě umřeli. To už neodčiníte. Já jsem smířen s tím, že někdy umřu, ale nechci, aby k tomu došlo teď. A na Everestu je docela vysoká šance, že se to stane. Obecně se mi líbí myšlenka něčeho tak extrémního. Za život jsem udělal hodně extrémních věcí. Ovšem tohle je oblast, kde ve svém věku nemám co dokazovat. Můžu si dokazovat jiné věci, třeba u závodění aut. Tam o životě a smrti rozhoduje nanosekunda v rychlosti 300 kilometrů za hodinu, v níž se všechno zpomalí a nic jiného neexistuje. Tomu rozumím, u toho jsem vyrostl.

Jakou neextrémnější věc jste v životě udělal?

Nevím, je toho hodně. Jedna via ferrata (zajištěná cesta v náročném horském terénu – pozn. red.) mi změnila život. Když jste 800 metrů nad zemí, na svorkách zapíchaných ve skále, a podíváte se, jak maličká jsou auta na parkovišti, dojde vám, že když uklouznete, je konec. A přitom vám kamarád tvrdil, jaká to bude hezká denní túra. Taky jsme překračovali úzký visací most, tři sta metrů vysoko, každých pět metrů se musíte odháknout a zase zaháknout a celé se to hýbe. To jste naprosto vyděšení, paralyzovaní a nevíte, jak to zvládnete, kolem vás nikdo není, aby vám řekl, že to bude v pořádku. Cítil jsem se, jako kdybych kráčel vstříc smrti. Ale přesto jsem se musel pohnout. Když jsem pak na natáčení Everestu viděl Jasona Clarka se skleničkou vína a Johna Hawkese s cigaretou, divil jsem se, jak to berou s klidem.

Zkuste komunikovat při potápění. Můžete akorát ukázat pár gest, pokud dřív neodplavete. Na Everestu je to podobné.

Takže natáčení Everestu pro vás byla po vašich horolezeckých zkušenostech hračka?

Hračka ne. Rozhodně to bylo těžké, ale z jiných důvodů. V Itálii jsme všichni bydleli v jedné vesnici, kde nebylo nic, jen my. Celý den jsme strávili spolu na natáčení, v zimě, pak jsme šli do vsi a pořád jsme byli spolu. Další ráno taky. Týden za týdnem. Stala se z nás rodina a svou rodinu nemusíte mít vždycky rádi. Ale pořád to byla úžasná zkušenost. Když jsme pak odjeli do Londýna, všechno se změnilo. Byli jsme uvnitř, nosili jsme arktické obleky, takže nám bylo horko, a místo sněhu se používala sůl, kterou nám metali do tváře pomocí větráků rychlostí 150 km za hodinu. To jsem si pomyslel, že radši bych umíral na vrcholku Everestu.

Prý jste se na place hádali o tom, co se v roce 1996 stalo, protože každý o události četl jinou knihu?

Nebylo to ani proto, že by každý četl jinou knížku. Součástí toho příběhu je fakt, že se lidi snaží vyprávět o něčem, co se událo osm tisíc metrů nad mořem. Zkuste komunikovat při potápění. Můžete akorát ukázat pár gest, pokud dřív neodplavete. Na Everestu je to podobné. Jake Gyllenhaal a já jsme vyzkoušeli hypoxickou komoru, s extrémně nízkou hladinou kyslíku, a tam nezvládnete ani tak lehkou věc, jako dávat k palci postupně ostatní prsty. To normálně dobře umím, poté, co jsem byl několikrát zastaven pro řízení v opilosti. V té komoře se ale podíváte na své prsty a ani si nepamatujete, co že s nimi máte dělat. A představte si, že takhle fungujete týdny. Šílenství. Takže přesný popis toho, co se tam tehdy stalo, je skoro nemožný.

Nicméně se o něj řada lidí pokusila, jako první jiný člen oné nešťastné expedice John Krakauer v knize Peklo blízko nebe, která se stala bestsellerem.

Náš film není založen na jeho knize, té už bylo dost. Dobře jsem Krakauera pochopil, když jsem mluvil s Beckem. I Beck svůj příběh očividně vyprávěl tisíckrát, takže už to ani nebyl reálný příběh. Teprve když jsme spolu strávili víc času, uvolnili se a popili, vytahoval jsem z něj pravdivou verzi, jeho osobní vzpomínky. To je podobné jako tyhle promo rozhovory. Na začátku jste ještě nepřišli na to, co řeknete a jak. Po devíti dnech už umíte odpovídat stylem: „Ano, setkal jsem se s Beckem. Bylo to velmi silné“.

Vytáhl jste z Becka i důvod, proč chtěl na Everest vylézt? Ve filmu zjistíme, že trpěl depresemi a do hor utíkal.

Nevím, jestli někdo doopravdy ví, co ho motivuje. Proto se mi líbí, že ve scéně, kdy Beck mluví o depresi, zároveň kroutí hlavou. Sám se snaží přijít na to, proč je v Himalájích. Ani já nevím, co mě motivuje, abych hrál v takovém filmu. Kromě toho, že jde o silný příběh, o kterém by nikdo skoro nevěděl nebýt Krakauera a jeho knihy. Kolikrát se něco podobného v horách stalo? Hodněkrát. Ale tenhle příběh byl vystaven pozornosti a lidi kolem něj se stali důležitými.

O čem je pro vás příběh této tragédie především?

O tom, jak se pár lidí snažilo zdolat tuhle nemožnou horu, a byli přistiženi. Protože to neměli dělat. Ale všichni děláme věci, které bychom neměli dělat. Dotýkáme se tím mimořádnosti. Právě díky tomu pak život stojí za to, aspoň pro někoho. Může vám říct: „Dotkl jsem se vrcholku vrcholu světa. Vy taky?“ Ne že by si myslel, že je lepší než vy. Ale stal se součástí exkluzivní skupiny, která podnikla něco, o čem většina ze 7 miliard lidí ani nesní. Já tomu rozumím. Ovšem realita toho snu může být krušná.

Je po zkušenosti z Everestu jednodušší natáčet marvelovku a nechat si na sebe sprejovat barvu?

To je ve skutečnosti taky těžké. Musel jsem to podstoupit během natáčení Everestu a pak znovu, protože kvůli mým vousům se maska nepovedla. Osobně mám ale protetika rád. Beru to jako čas na meditaci. Pro roli Thanose jsem musel hodinu sedět v maskérně, kde na mě stříkali tekutou barvu.

Musí vám v maskérně zakrývat také tetování?

Už ne. Nechal jsem si všechna tetování odstranit. Měl jsem takové staromódní kérky, jako z vězení. Měly na lidi docela zastrašující efekt a já nechci nikoho děsit, aspoň ne svým tělem. Taky se mi už nelíbily. Jejich mazání teda strašně bolelo, mnohem víc než jejich pořizování. Vzal jsem s sebou své děti, myslel jsem si, že když uvidí, jak se mi kouří od kůže, odradí je to od toho, aby se pořídily vlastní tetování. Ale ne. Už jsou taky potetované.

Josh Brolin (47)
Syn herce Jamese Brolina a aktivistky za ochranu divoké přírody se narodil a vyrostl v Kalifornii. Po divokém dospívání se oženil a stal otcem a začal se seriózně věnovat hraní. Slávy se dočkal až v roce 2007 díky oscarovému vítězi Tahle země není pro starý. Dalšího oscarového ceremoniálu se zúčastnil jako nominovaný, díky vedlejší roli v životopisném dramatu Milk. Nominace na ceny mu vynesly i role prezidenta Bushe v titulu W. či novinka Paula Thomase Andersona Skrytá vada. Několikrát spolupracoval s Woodym Allenem, Robertem Rodriguezem, bratry Coenovými či Oliverem Stonem. V komiksové sáze Avengers získal roli ultrazlosyna Thanose, v českých kinech se kromě Everestu brzo ukáže i v dramatu Sicario. Byl dvakrát ženatý (do roku 2013 s herečkou Diane Laneovou), letos se zasnoubil se svou bývalou asistentkou.