Tomáš Šebek chtěl být strojvedoucí. Jeho maminka prý ale rozhodla, že půjde na vysokou školu, a tak začal studovat medicínu.
„Za to, že jsem dostudoval, vděčím nejen svojí ženě, ale i dceři. Narodila se nám ve zkouškovém období,“ vzpomínal Tomáš Šebek, který ještě na vysoké škole začal pracovat v medicínském vydavatelství.
Takové zaměstnání mu přišlo stejně zajímavé jako samotná medicína. „Mám rád Jiřího Grygara a jeho schopnost, se kterou běžnému smrtelníkovi přiblíží vznik hvězdy, podstatu gravitace nebo černou díru. Bez jeho talentu se o totéž pokouším v medicíně,“ podotkl Šebek, který je podle svých slov upovídaný už odmala.
Když se změnily podmínky v hořovické nemocnici, začal každodenní práci svých kolegů představovat veřejnosti. „Baví mě informovat a neberu to jako práci. Jsem bonzák dobrých zpráv,“ komentoval netradičně své povolání Tomáš Šebek.
Nová éra Nemocnice Hořovice je podle něj pestrá a plná novinek. Téměř každý den se tam prý děje něco nového.
Spolu s ostatním přicházejí i zajímavé medicínské momenty. Proto je pro usměvavého třiatřicátníka každá novinka výzvou, ke které se snaží přistupovat pozitivně, všechno co nejlépe vysvětlit a slovem spíše lidi spojovat než naopak.
„Proto hledám pozitivní stránky i na smutných okamžicích odloženého dítěte, onkologické léčbě našich pacientů, zimních úrazech a podobných tématech. A do toho vám na sále vypadne žlučníkový kámen velikosti holubího vejce, na dveře porodnice zaklepe tisící dítě nebo pacientům nabídneme dlouho postrádané služby dětského chirurga,“ nadšeně vyprávěl Šebek.
Nová výzva – mise
Přesto, že ho práce tiskového mluvčího naplňuje, rozhodl se pro spolupráci s Lékaři bez hranic, se kterými se chopil nové výzvy. V těchto dnech je už na lékařské misi na Haiti.
„Vždycky jsem s nadšením poslouchal zajímavé lidi kolem sebe, kteří vyprávěli nevšední zážitky ze své práce a svých cest. I proto jsem se před půl rokem rozhodl pro misi s Lékaři bez hranic. Doufám, že to moji budoucí pacienti ve zdraví přežijí,“ smál se Šebek.
Že miluje nové výzvy, o něm ví i jeho rodina, která s ním sdílí také sportovní nadšení.
„Hlavně je zajímá, jak se zase zrakvím, aby bylo co vykládat. Například když jsem začal s tažným drakem na mountainboardu, což je snowboard na kolečkách, přerazil jsem si palec. A když jsem závodně vesloval, zlomil jsem loď o mostní pilíř pražského Mostu inteligence,“ vtipkoval sympaťák, který se na Berounsko přistěhoval z pražského Karlína v roce 2002. Po Šumavě je prý Berounsko druhým nejkrásnějším místem v Čechách.
„Praha mě nebavila“
Proto by ve svém okolí nic neměnil a jen si přeje, aby vše zůstalo i pro jeho děti. „Mám na mysli přírodu, města, lidi. Vlastně poprvé nás s bráchou podél Berounky tahal otec, náruživý turista. Myslím, že si přál totéž, co dnes já. Citlivé zásahy do krajiny, rekonstrukce měst po vzoru Berouna a lidi dobré vůle,“ svěřil se Šebek, který na berounský kraj nedá dopustit.
Ačkoliv je Pražák a v Praze žil čtvrt století, nikdy prý hlavní město nepochopil. „Kromě staré Prahy mě ani nikdy moc nebavilo. Většinu volného času, svátků a prázdnin jsem strávil na vesnici na Šumavě. Berounsko mi Šumavu trochu připomíná. Takže přestože jsem náplava a ještě z Prahy, ve skutečnosti jsem v dobrém slova smyslu vidlák jak vystřižený,“ konstatoval Šebek.
A co se mluvčímu hořovické nemocnice vybaví, když se řekne Berounsko? Je toho prý spousta.
Koláče z Hořovic
„Vybaví se mi například Berounka, listnaté lesy v Podbrdech, podzimní mlhy u Lochovic, vůně jílu ze štol na Americe, houby na Běštíně, borůvkové koláče hospodyň z Hořovic, pivo, které jsem nikdy neochutnal, medvědi na ledu, pěkný holky a samozřejmě dvě nejlepší nemocnice daleko široko. Holt jízda!“
