Na západním okraji Hradce stojí malá chaloupka. Letopočet v jejím bílém štítě napovídá, že byla postavena v roce 1908. Dnes v ní občas přebývá vitální starší paní. Helena Longinová třiatřicet let učila germanistiku, než se dostala k literární tvorbě. Teprve pak se její život naplnil.
„V Hradci mě mnoho lidí nezná. Málokdo z místních ví, že píšu o životě v jejich krásném městě,“ říká devětasedmdesátiletá rodačka z Hradce, která dnes žije v Praze.
Vaše příjmení není v Čechách obvyklé.
Moji praprapředci přišli na Jindřichohradecko z Itálie. Jeden z nich – Mathias Longini – byl pozván zdejší vrchností, aby přestavěl hrad v renesanční zámek.
Máte za sebou bohatou literární činnost a stále z vás vyzařuje záviděníhodná energie. Objevila jste snad elixír života?
Nikdy jsem neuvažovala o tom, jestli něco takového existuje. Podle mne je osud každého z nás daný jeho povahou. V životě se mi tohle poznání mnohokrát potvrdilo a využila jsem ho i v osudech svých literárních hrdinů.
Často si v knihách všímáte problémů při rozpadu rodinných vztahů. Jde o vaši vnitřní potřebu, s níž se chcete nebo potřebujete vyrovnat?
Ne tak docela, i když jsem sama vychovala tři děti. Mě však tohle stále aktuální téma zajímá proto, že je obsahem života všude kolem nás. Chci pochopit jeho podstatu, a nejlépe se mi to daří při psaní.
Psát jste začala poměrně dost pozdě. Máte proto nějaké vysvětlení?
Dlouho jsem byla přesvědčená o tom, že k důchodu si budu přivydělávat pletením košíků u paní Kotzinové v Jindřichově Hradci. Jenže jednoho dne jsem usedla k psacímu stroji a začala psát to, čeho jsem byla plná. Tu knížku jsem nazvala Proč umírá sánská koza. Když vyšla, pocítila jsem do té doby neznámé štěstí.
Děj vašich románů je často umístěn do Jindřichova Hradce. S jakou odezvou zdejších obyvatel jste se setkala?
Budete se divit, ale v Jindřichově Hradci mě mnoho lidí nezná. Když potkám lidi na ulici nebo v obchodech, vím, že jen málokdo z nich tuší, že píšu o životě v jejich krásném městě. Nemohu se zbavit dojmu, že mě neznají ani ve zdejší knihovně.
Žijete v Praze, ale do Jindřichova Hradce se často vracíte. Co si myslíte o zdejších lidech?
Že jsou ve svém jednání velmi otevření. Ze svého vztahu k nim jsem se vyznala nejen v románech Borůvkový piknik a Sorry, Mary, ale také v Koncertu pod kaštany, Sladká chut hořkého medu a Horkém létě uprostřed života.
Ústřední postavou vašich románů bývají osamělé děti. Pomohlo by jim, kdyby jejich rodiče usilovali o udržení rodiny za každou cenu?
Ne, to rozhodně ne! Pokud rodina neplní svou funkci, žádné lepidlo ji neslepí. Řešením není ani sebedůmyslnější kompromis.
Jenže dnes mají rodiče na své dětí stále méně času…
Každý z rodičů má na výchovu dítěte čtyřiadvacet hodin denně. Záleží jen na něm, jak ten čas využije, protože to nejcennější, co může svým dětem dát, je svůj čas a svou lásku. Nejsou to peníze ani super džíny.
Žijeme dvacet let ve svobodě. Splnila dnešní doba vaše očekávání?
Miluji svobodu a vážím si jí. Jsem šťastná, že v ní mohu psát své knihy a těšit se z vnoučat. Pokud narážíte na některé nešvary kolem nás, tak vězte, že hlupáků a gaunerů si nevšímám.
Splnilo se vám v životě nějaké přání?
Žádné. Ale splnilo se mi něco, po čem jsem nikdy netoužila, dokonce ani v těch nejtajnějších snech. Píšu knihy a jsem velmi šťastná, neboť dělám práci, která mě baví.
Co chystáte pro své čtenáře?
Nedávno vyšla má nová kniha – Růžová kočka v kleci. V příštím roce na jaře přijde na knižní trh zatím má poslední kniha – Letní hosté, jejíž děj se opět odehrává v Jindřichově Hradci, tentokrát v letech 1938 až 1947.
