Je to už dvanáct let, co se na YouTube objevilo video s „valentýnskou“ písní Kráva, první klip Barbory Polákové, jež byla do té doby známá jen jako herečka. Dnes už se pohybuje hlavně na hudební scéně. Obdržela pět cen Anděl a pro ty vyhlašované letos získala nominaci coby sólová interpretka. Loni se vedle práce na svém třetím albu ON/OFF a koncertů stihla vrátit i na divadelní jeviště a k filmu.
V komedii Prázdniny s Broučkem, která vstoupí do kin 18. dubna, se vypravíte se svým filmovým manželem a dětmi k moři v karavanu. Už jste sama něco takového podnikla?
Když jsem byla malá, měli jsme obytňák. Taťka ho sám postavil. Nechápu jak, ale hned po revoluci se pustil do práce – a o prázdninách už jsme s ním poprvé vyrazili k moři. A pak každé další léto.
Prázdniny s Broučkem jsou rodinná komedie, která ve vaší filmografii, myslím, zatím chyběla. Byl to důvod, proč jste roli maminky dvou dětí na letní dovolené přijala?
Ne, ne. Takhle podle žánru bych se asi nerozhodovala. Líbil se mi scénář. A taky mám ráda producenta Pavla Váchu a režiséra Jirku Matouška. Ten mi hned na začátku prozradil, že můj filmový muž bude Lukáš Příkazký. Známe se ze školy. Mockrát jsme spolu hráli. Tak jsem se těšila, že se zase potkáme, zablbneme si a řekneme si, jak se máme. Několik let jsme si pořádně nepopovídali, tak teď jsme to dohnali.
Co byste o své postavě mohla ještě před premiérou prozradit?
Je to máma, co je pořád trochu i dítě a má raději dobrodružství než all inclusive.
Film se natáčel loni v létě na Berounce. Máte svůj oblíbený kout Česka, kam se ráda a opakovaně vydáváte?
Mám, Krkonoše. A Pálavu. Ale když jezdím po republice na koncerty, objevuju další a další krásná místa. A slibuju si, že se tam vrátím a víc je prozkoumám.
Už dvakrát jste byla nominována na Českého lva. Poprvé za film Miroslava Krobota Kvarteto, kde hrajete violoncellistku Simonu. Musela jste se na cello kvůli roli i něco naučit?
My všichni, kteří jsme hráli hudebníky v Kvartetu, tedy já, Lukáš Melník, Jarda Plesl i Zdeněk Julina, jsme cvičili na svůj nástroj asi rok. Měli jsme učitele a s nimi jsme postupně procházeli všechny skladby, které ve filmu zazněly.
A jak jste na tom s dalšími hudebními nástroji?
Na žádný neumím nějak výjimečně. Třeba teď na posledním turné na mě zbylo jedno sólo na elektrickou kytaru. Nebyl to záměr, řešilo se, jak náš kytarista vymění elektrický za akustický nástroj, a bylo to najednou logisticky složité vymyslet – tak jsem se to sólo naučila a hrála ho sama. Dost jsme se u toho nasmáli. Taky jsem se jeden čas učila na bicí, to je největší meditace. Na klavír jsem hrála sedm let, ale na koncertech jsem za něj zatím nesedla. V jednom představení jsem hrála i na kontrabas, v jiném zase na akordeon. Čím víc nástrojů poznáš, tolikrát jsi člověkem. Baví mě to.
Nominaci na Českého lva jste získala i za film Krajina ve stínu režiséra Bohdana Slámy. Úlohu Marty Liškové by asi každá herečka nepřijala – hrajete ženu, která za války kolaboruje s Němci. Váhala jste, zda na takovou roli kývnout?
Ne. Když mi Bohdan zavolal, věděla jsem, že s ním moc chci pracovat a že mu věřím. Je teda pravda, že jsem si ještě po první čtené zkoušce tajně říkala, jestli se Bohdan nespletl – neuměla jsem si představit, že na takové postavě najdeme i něco komického, protože právě o té komičnosti hodně mluvil. Přišlo mi to nemožné. Ale zase jsem nad tím dumala a říkala si, vždyť je to Bohdan, on to všechno určitě ví. Na place jsem ho pak pochopila. Viděl postavu Marty Liškové víc nemotornou, naivní, důvěřivou než zákeřnou a zlou. V tom jsem se zorientovala a snažila se ji chápat skrz její vidění světa.
Když jsme u Českých lvů, prý jste příbuzná s Ronym Pleslem, uměleckým ředitelem sklárny Rückl a autorem designu sošky Českého lva?
Je to tak. Jsme docela vzdálení příbuzní, ale jsme. Moje první nominace na Lva přišla zrovna toho roku, kdy sošku poprvé vyráběl právě Rony. Byla jsem z toho šťastná a pyšná zároveň.
Vídáte se, jste v bližším kontaktu?
Dlouho jsme se neviděli, ale píšeme si a na dálku si posíláme neviditelné podporující energetické vlny.
Od vydání svého debutového alba jste vnímána i jako zpěvačka – a možná jste už spíš zpěvačkou než herečkou. Jak to vnímáte vy? Která ta „parketa“ je vám momentálně bližší?
Blízké je mi pořád oboje. Herectví dělám od dvanácti, to se nedá jen tak smazat a zapomenout. Naopak, po divadle se mi už stýská. Když točím jednou do roka, tak je to skvělé. Každá práce mi přináší jinou radost, každá je jinak náročná, fyzicky, časově, citově. Loňský rok byl ale z pracovního hlediska extrém. Vydávala jsem desku, natočila pět klipů, do toho zkoušela v Azylu78 s Cirkem La Putyka, natáčela Broučka... Tenhle rok bude určitě klidnější.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
