Jsem zvyklá bojovat, říká rektork a Magdalena Hrabánková

Sedmasedmdesát dní uplynulo v pondělí 16. května od data, kdy se Magdalena Hrabánková ujala vedení Jihočeské univerzity. Nedávno oslavila své sedmdesáté narozeniny. „Energie mám dost, úspěch ve volbách mi dává novou chuť podílet se na rozvoji univerzity. Neumím si představit, že bych seděla doma a nečinně využívala důchodu,“ tvrdí profesorka.

Máte zrovna období sedmiček. Jako ekonomka máte k číslům vztah, považujete tedy své sedmičky za šťastné? Přinesly vám něco dobrého?

Těch sedmdesát sedm dní ve funkci pro mě bylo hlavně pracovních a poznávacích. Ano, říká se, že sedmička je šťastná – když mluvíme o číslech, potěšilo mě hlavně to, že akademický senát schválil všemi hlasy rozpočet univerzity. Jsem také velmi ráda, že jsem měla možnost setkat se se Studentskou radou a navázat dobré kontakty, takže myslím, že si budeme rozumět. Sestavili jsme Vědeckou radu JU a mám radost ze zorganizovaného kolektivu svých kolegů. Záleží mi na tom, abychom pracovali v dobré atmosféře.

To není zrovna snadný úkol, protože volby rektora byly velmi bouřlivé. Bylo třeba je opakovat a zvlášť v období mezi oběma koly boj přitvrdil. Co vám uvízlo v paměti?

Byly to opravdu nervy, ani ne tak proto, zda budu zvolená, ale abych obstála před všemi těmi, kteří mi dali hlasy. Nejtěžší bylo pomyšlení, že existují lidé, kteří vám chtějí dokázat, že si to nezasluhujete. Dostala jsem několik anonymů a byla jsem zklamaná hlavně z toho, že je to vůbec na akademické půdě možné. Jsem zvyklá bojovat, protože jsem léta dělala poradkyni ministerstva zemědělství a museli jsme čelit velkým útokům při projednávání různých zákonů. Ale vždycky byly odborné, nikdy takto osobní.

Při volbách jste musela vysvětlovat i svoji komunistickou minulost. Můžete ji shrnout?

Členství v KSČ mi nabídli ke konci vysoké školy tak jako všem, kdo měli výborný prospěch. V roce 1968 mě pak vyškrtli, protože jsem podepsala nesouhlas se vstupem vojsk do Československa. Pracovala jsem ve Výzkumném ústavu zemědělské ekonomiky a měla rozpracovanou kandidátskou práci, když mi členství nabídli znovu. Přijala jsem, protože jsem nechtěla, aby má práce přišla vniveč. Začátkem roku 1990 jsem legitimaci odevzdala. A co se týče mého syna Martina Ulčáka, zvolili ho šéfem ÚV SSM až začátkem prosince roku 1989, navíc v tajných volbách, což o něčem svědčí. Nyní je vyhledávaným finančním radou a já jeho schopnosti ekonoma velmi oceňuji.

V Českých Budějovicích působíte už patnáct let, ale pořád jste jednou nohou v Praze. Jde to skloubit s rektorským postem?

Já mám dokonce tři domácnosti, což je opravdu složité, hlavně když něco hledám a nevím, kde jsem to nechala. Pořád s sebou vozím spoustu papírů, které si ve volných chvílích chci prostudovat, říkám tomu „taška dobré vůle“. Klidně bych žila v Budějovicích natrvalo, protože se mi tady moc líbí, ale manžel je citově spjatý s vilkou v Praze. V Budějovicích si tedy platím pronajatý byt a před rokem jsme si koupili byt v Jindřichově Hradci, že tam budeme jezdit na rekreaci. Jsme oba velcí turisti a milovníci přírody.

Jakou máte ráda krajinu?

Hlavně hory, ráda se dívám na svět z výšky. S nadsázkou si troufnu říct, že znám v Krkonoších každý kámen. Na jihu Čech mě to táhne na Šumavu, ale teď je tam na můj vkus příliš mnoho cyklistů. Já jdu radši pěšky, chci vnímat přírodu zblízka.

Bývala jste velká sportovkyně. Jak se udržujete v kondici?

Teď bohužel hlavně sedím, buď za stolem, nebo v autě. V mládí jsem se věnovala lehké atletice. Běhala stovku, čtyřstovku a stovku překážky, skákala do výšky. Taky mě bavil šerm.

Leccos z těchto tréninků by se vám ve funkci rektora mohlo hodit. Třeba umění přesně zasáhnout.

Šerm mě naučil postřehu i opatrnosti, atletika je zase dobrá na vytrvalost. To se do života hodí. Stejně jako moje praxe v zemědělství, protože můj otec pochází ze statku na Havlíčskobrodsku. Mám ráda zvířata, od dvanácti let jsem jezdila na koni. Naučila jsem se zapřahat, dojit krávy, oškubat husu i jezdit s traktorem.

Proč jste se tedy stala ekonomkou?

Chtěla jsem studovat agronomii, ale nevzali mě kvůli malé angažovanosti mého otce. Rok jsem dělala instruktora zemědělských učňů a začala víc tíhnout k ekonomii, protože šíře toho oboru dává spoustu možností pro uplatnění.

A co vaše dávné přání stát se operní zpěvačkou?

Od dětství jsem hrála na klavír a později chodila na hodiny zpěvu k Jaroslavě Bernardové z Pražské konzervatoře a pěvkyni Miladě Musilové z Národního divadla. Ale byla jsem často nastydlá a rodiče se báli, že sázka na muziku nemusí vyjít. Hudba mi zůstala jako hobby a jsem šťastná, že tento koníček spojuje celou rodinu. Syn je výborným klavíristou a můj manžel hraje na violoncello v Pražském salonním orchestru. Už je v důchodu a často jezdí do Budějovic i s naším kocourem Mikešem.

Magdalena Hrabánková (1941)

Na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích působí od roku 1996.
V letech 2000–2002 byla poradkyní předsedy vlády Miloše Zemana. Od 1. 12. 2007 byla děkankou ekonomické fakulty, předtím vedla zemědělskou fakultu.
Do funkce rektorky JU ji jmenoval prezident Václav Klaus 19. ledna. Vedení se ujala 1. března.
Syn Martin (46) je ekonom, dcera Iveta (39) advokátka. Hrabánkovi mají čtyři vnoučata.