Původně z něj měl být sklář, chemik. Ale vysoká škola ho nebavila. Chtěl pomáhat lidem. „Musím uznat, že to bylo tenkrát romantické, ale ve dvaceti jsem se rozhodl. Teď už tu práci vidím jinak. Je to prostě obyčejné zaměstnání jako každé jiné,“ říká Lukáš Průcha.
Čím se na liberecké pobočce zabýváte?
Máme stabilní činnosti rozdělené do dvou skupin. První dochází do rodin ohrožených sociálním vyloučením. Druhým pilířem je vzdělávání. V jeho rámci provozujeme kluby pro matky, děti a mládež, kariérní poradenství a doučování dětí.
Jaké předměty děti doučujete?
Jsme zaměřeni především na věkovou kategorii prvního stupně základní školy. Doučujeme matematiku, český jazyk a nejvíce asi bude překvapivé, že i prvouku. Ta je pro mnoho dětí, které vyrůstají v málo podnětném prostředí, velmi obtížná.
Jak to jde?
Docela dobře. O všechny naše služby je zájem a budou pokračovat i v příštím roce. Na pobočce se o to stará osmnáct lidí. Počet našich klientů se dost mění. Většinou to funguje tak, že každý pracovník jich má na starosti deset až patnáct a pravidelně za nimi dojíždí jednou až dvakrát týdně na hodinu a půl.
Kdy je člověk v tísni?
To je velmi subjektivní, jedná se o pocit dané osobnosti. Někomu shoří dům a v tísni si nepřipadá, umí to řešit. Jinému se v domě rozbije okno a je si jistý, že je konec světa.
Jaká je dnešní společnost, je lepší nebo horší než před deseti lety?
Mám pocit, že se moc nezměnilo. Ve svém okolí vidím vznikat různé občanské spolky, a to je pozitivní. V oblasti, kde působím, tedy sociální práce, vidím tendence k větší profesionalizaci. Možná jsou někteří lidé více frustrovaní, což se podle mého názoru projevilo v demonstracích monstracích na severu Čech. Násilníci patří za mříže, to je jasné. Ale lidé potom vyšli do ulic ne demonstrovat proti násilí, ale proti sociálně sonálad nepřizpůsobivým. V tom vidím velký posun nálad v dnešní společnosti.
Za jak dlouho by se to mohlo urovnat a zlepšit?
Vůbec nevím. Myslím si, že lidé by měli být jinak nastaveni na vnímání problému. Když slyším, že „oni“ mají velké dávky, vždycky musím říct, tak si to s nimi vyměňte. Prodejte své auto, byt a odstěhujte se do ubytovny, která má jednu společnou kuchyň a sociální zařízení pro několik rodin na patře. Navíc ti, co bydlí na takových ubytovnách, platí vysoký nájem z příspěvku na bydlení. Podnikatelé chtějí mít zisky, a tak vyšroubují vysoko nájemné. V podstatě jde potom o přesun peněz ze státní pokladny do kapes majitelů těchto domů.
Když platí tito lidé za jednu místnost na ubytovně třeba dvanáct tisíc měsíčně, proč si nenajdou možná i levnější standardní dva plus jedna?
To je velmi těžké. Snažili jsme se například pomoci jedné rodině sehnat podnájem, ale když majitel slyšel, že jsou Romové, ztratil zájem. Navíc, ve většině případů tito lidé žijí z měsíce na měsíc. Nemají z čeho ušetřit na požadovanou kauci tříměsíčního nájmu předem.
Někdy se mluví o takzvané pozitivní diskriminaci. Nevyvolává právě ona ve svém konečném důsledku větší napětí mezi většinovou a menšinovou společností?
Záleží na tom, co si kdo představí pod pojmem pozitivní diskriminace. Pro mne to znamená spravedlnost a ne v tom smyslu, že bohatým bereme a dáme chudým. Tahle spravedlnost by měla být vnímána jako zajištění stejné startovací pozice pro všechny. Dítě z běžné rodiny má úplně jiné šance na uplatnění v životě než dítě ze sociálně vyloučených oblastí.
Máte nějaký konkrétní recept na začleňování do společnosti?
Hlásíme se k vládní strategii a koncepci. Jsme ale jen hasiči, kteří v terénu dusí požár. Věřím, že do budoucna dokážeme přijít dřív, aby vůbec nevznikl. Tím mám na mysli hlavně vzdělání nebo i umění zacházet s penězi.
Člověk v tísni pomáhal také při loňských povodních. Co se podle vás podařilo?
Podařilo se nám zareagovat poměrně rychle. Ukázalo se, že humanitární organizace dokážou v terénu velmi dobře spolupracovat. Dařila se i spolupráce s městy a krajem. Já jsem byl například v té době ve Velenicích na Českolipsku a líbil se mi přístup místní starostky. Dokázala vše na místě velmi dobře zorganizovat. Také pomohla sbírka, na kterou poslali lidé několik milionů korun. Ty jsme rozdělili postiženým rodinám.
Vaše organizace působí mimo jiné i v zahraničí. Kde vás bylo naposledy potřeba?
V létě 2010 byly obří záplavy v Pákistánu. Celá jedna velká horská oblast byla odříznuta od světa. Voda postihla na dvacet milionů lidí, z toho sedm milionů jich zůstalo bez bydlení. OSN to vyhlásila jako jednu z největších katastrof za poslední desetiletí. V současnosti jsou tam ještě stále naši pracovníci, staví domy nebo školy. Zatím se podařilo například vybudovat 1250 studen, zhruba pro osmadvacet tisíc lidí.
Již několik let máte projekt Opravdový dárek. Čeho se týká?
Vycházíme z toho, že spousta lidí najde pod stromečkem i věci, které nepotřebuje. Dostanou je jenom proto, aby jim bližní něco dali. Opravdový dárek je certifikát, že za své peníze dostane nějaký jiný člověk v Africe nebo jinde v potřebné oblasti krávu, kozu, kuřata nebo i šicí stroj. Tím ho můžeme zčásti osvobodit od existenčních potíží. Na našich stránkách je v nabídce i čistička vody, ta už může tamějším lidem zachránit i život.
Jste známí i tím, že se snažíte zasazovat o lidská práva, dokonce vyhlašujete cenu obdobnou Nobelově ceně míru. Která osobnost ji naposledy získala?
Zřejmě máte na mysli cenu Homo hominy, ta putovala vloni do Kyrgyzstánu Azimžanovi Askarovovi. Získal ji za dlouhodobé monitorování dodržování lidských práv v místních věznicích. Působíme dlouhodobě v zemích, kde jsou lidská práva často porušována. Jako příklad bych uvedl Barmu, kde jsme letos pomohli osmapadesáti rodinám disidentů a dvěma nezávislým místním médiím.
Co se vám v poslední době v Česku povedlo natolik, že vás to až potěšilo?
Spolupráce s úřady na sehnání bydlení pro jednoho člověka z Chrastavy. Má problém s pohyblivostí a musel bydlet ve třetím patře bez výtahu. Potom mne velmi těší nový Job club mých kolegyň, které pomáhají dětem k pracovním návykům. A v podstatě i práce mých ostatních kolegů, kterým patří moje poděkování.
Naopak, co se vám nepodařilo? Nebo existuje případ, kdy jste to vzdali?
Snažíme se lidi podporovat radami a morálně. Nechceme rozdávat peníze, ani jim dávat nové bydlení. Obecně platí, že se ale vždy snažíme v klientově situaci vyznat. Pokud to již není v naší kompetenci, kdy už nespadá do kategorie naší pomoci, předáváme je dál, dalším specializovaným organizacím.
Všude se šetří. Jaký vidíte osud neziskovek?
Ve srovnání s Afrikou se máme pořád ještě všichni dobře. Co se týká placení sociálních služeb, vládne velká nejistota. Politici se často rozhodují podle toho, co jim přinese nejrychlejší a nejspolehlivější body v očích voličů. Často to bývá i na škodu věci.
Co byste si přál jako šéf organizace?
Mám jedno, i když zatím zcela utopistické přání. Chtěl bych, aby společnost byla na takové úrovni, že by naše služby nebyly potřeba. A také bych si přál, aby donátoři sledovali dlouhodobější cíle. Naše práce není vidět hned, dokonce se nedá hodnotit ani za pět let. První viditelné výsledky se mohou ukázat až děti z rodin, o které jsme se starali, odrostou. Na jejich dalším směřování se ukáže, jestli naše práce měla smysl.
LUKÁŠ PRŮCHA
* Narodil se v roce 1978 v České Lípě.
* Vystudoval Univerzitu v Hradci Králové, obor Sociální práce.
* Už při studiu působil jako správce azylového domu.
* Po třech letech šel do Prahy dělat terénního pracovníka.
* V roce 2003 se vrátil do České Lípy na městský úřad, kde pracoval šest let jako sociální kurátor.
* Do organizace Člověk v tísni nastoupil před dvěma lety. Od letošního října je ředitelem pobočky.
