Jsme hrdí na Američany. Německou uniformu bych nikdy neoblékl

Cítíme se jako chudáci a jako Švejci. A přitom máme své velké hrdiny, myslí si předseda Military Car Clubu Plzeň Rudolf Bayer.

Ve všední dny je Rudolf Bayer majitelem prosperující firmy. Se všemi starostmi i radostmi, které tento post s sebou přináší. Ve chvílích volna se ale mění v malého kluka, jemuž se splnil dávný sen - hraje si na vojáky. A tak třeba při oslavách osvobození západu Čech americkou armádou jezdí v koloně historických vojenských aut. Je totiž předsedou plzeňského Military Car Clubu.

Odkdy v konvoji jezdíte? Už do roku 1990?

Ne, tehdy jsem tam byl jenom jako divák. Bylo mi osmnáct devatenáct a strašně jsem toužil stát se členem Military Car Clubu. Jenže jsem neměl auto. To jsem si pořídil až v roce 2004.

Jaké máte auto?

Dodge. Rok výroby 1942.

Jak jste k němu přišel?

Už v dobách, kdy jsem jezdil na trampy, jsem snil o džípu. A toužím po něm pořád. Jenže mám tři děti a manželku, a ty bych do džípu nenaložil. Dodge je velký a my s ním jezdíme i na normální výlety do přírody. Náš Military Car Club je dobrá parta i mimo vojenské akce a jezdíme společně na trampy.

V jakém bylo stavu, když jste ho kupoval?

Přivezl jsem ho z Norska a museli jsme ho úplně celé rozebrat a repasovat.

Co řekla manželka, když jste auto přivezl domů?

Kdo si hraje, nezlobí.

A po generálce auta bylo třeba pořídit uniformu a originální výstroj.

To jsem měl už dávno. Už jako trampové před rokem 1990 jsme sháněli originální věci, které v Plzni zůstaly po Američanech. Dneska seženete cokoli celkem jednoduše na internetu, ale nemá to v sobě ten příběh.

Takže jste měl kompletní výbavu po Američanech?

Měl jsem ledacos. Když jsem začal chodit a žít se svojí nynější ženou, nebyl už na trampování čas, a tak všechno leželo ve skříni. Asi po roce jsem ji otevřel a zjistil jsem, že místo usárny a kalhot tam jsou záclony a ručníky. Začal jsem pátrat, kde ty své vzácnosti mám, a bylo mi řečeno, že ve sklepě. Letěl jsem tam a sklep byl vykradený. Takže jsem všechno sháněl znovu.

Pánové, kteří si s podobnou vášní jako vy hrají na vojáky, jsou zpravidla hrdými vlastníky modré knížky. Tedy nevojáci. Jak je to s vámi?

Taky mám modrou knížku. U odvodu mi dali dva roky odklad kvůli silným brýlím. A za dva roky už byla prezenční služba zrušená. Ale mezi námi je i spousta kluků, kteří na vojně byli.

Jak vypadá činnost Military Car Clubu mimo oslavy a podobné akce? Máte třeba něco jako vojenská cvičení?

My jsme v podstatě klub lidí, kteří sbírají historickou vojenskou techniku. Vedle amerických aut i auta Československé armády po roce 1945. Zhruba jednou za měsíc máme nějakou akci, jako je vyjížďka po kraji, kde táboříme stejně, jako v roce 1945 tábořili američtí vojáci. Také jsme v uplynulých letech uskutečnili několik pomníků válečným veteránům. Jsme třeba i v kontaktu s veterány nebo s pozůstalými po těch, kteří tu tenkrát padli.

Military Car Club se na západě Čech logicky věnuje americké armádě. Jak to vypadá na východě, třeba na Moravě? Jsou tam podobné skupiny, které by se věnovaly Rudé armádě? Nebo i tam jsou Američané?

Máme několik členů z Brna, kteří jezdí s námi jako vojenská policie americké armády. Ale na Moravě existují i skupiny, které dělají Američany jako my nebo takové, které si hrají na Rusy. A jsou i party, které dělají československé vojáky, kteří přišli přes Duklu a přes Ostravu. Stejně jako existují kluby, které dělají československé vojáky ze západní fronty nebo i Němce.

Jaký je mezi vámi vztah? Prožíváte, kdo byl ve skutečnosti komu nepřítelem a podobně?

Mám kamarády, kteří dělají zrovna Němce. Jako český kluk si nedokážu představit, že bych si tuhle uniformu na sebe oblékl. Jako příslušník národa, který měl být po Židech druhý na řadě ve vyhlazování. Ale v každé partě se tu a tam najde někdo, kdo nedokáže pochopit historii a souvislosti a opravdu se identifikuje s ideologií. Znám řadu kluků, kteří dělají Rusy. Zajímá je obyčejný ruský kluk, voják v poli. Určitě se však neidentifikují se Stalinem.

Velkých kluků, kteří si pořád hrají na vojáky, je zjevně spousta.

A jsou dokonce kluby, jejichž členové opravdu žijí jako ti vojáci. My se zaměřujeme hlavně na ta auta a na přírodu. Jsme spíš takoví staří trampové, pro něž auto s bílou hvězdou bylo symbolem.

Existují podobné party mužů, kteří si jako kluci hrají na vojáky, i v zahraničí?

Samozřejmě. Dokonce jednou za dva roky za námi jezdí jeden asi sedmdesátiletý pán z Ameriky. Auto pošle lodí, sám přiletí letadlem a pak cestuje po celé Evropě. Každoročně na oslavy do Plzně jezdí Ludo Bobbers z Belgie. Letos pojede v našem konvoji už podvacáté. Spousta klubů funguje také v Německu.

Liší se v něčem zahraniční kluby od těch českých?

Dřív měly víc aut a měly je v lepším stavu. Měly vychytanější uniformy. Ale dneska všichni nakupujeme ve stejných obchodech na internetu, takže se rozdíly setřely. Ale jeden rozdíl tu bude. Kdyby kdekoli na Západě jela stejná kolona, jaká jezdí v Plzni po Klatovské třídě, seděli by tam všichni chlapi dokonale ustrojení a hráli by jízdu amerických vojáků z roku 1945. U nás je to jinak. V čele jsou ti, kteří tuhle hru taky hrají, ale za nimi už jedou auta s lidmi, kteří k tomu všemu mají jiný vztah. Nehrají si na vojáky. Pro ně je jejich auto symbolem něčeho, o čem se do roku 1990 nesmělo veřejně mluvit.

Takže Plzeň pořád má k oslavám specifický vztah?

Určitě. Jen se při nich rozhlédněte po ulicích. Kolik chlapů jen pro těch pár dní vytáhne ze skříně zelené bundy! Nejde jen o historickou autentičnost. Jako by pořád ještě šlo o to říct nahlas: Plzeň osvobodili Američané.

Jaké byly vaše klukovské válečnické vzory? Čtyři z tanku a pes?

No jasně. Tuhle knížku jsem četl asi pětkrát, možná i víckrát. Jako kluci jsme si samozřejmě hráli na Rusy. Ačkoli táta mi vyprávěl, jak to v Plzni v pětačtyřicátém bylo doopravdy. Četl jsem i knížky od generála Fajtla, pilota RAF.

Bavila vás ve škole branná cvičení, pochody s igelitovými pytlíky na nohou a tak?

To zrovna ne, ale brannou hru O partyzánský samopal jsem měl rád. Myslím, že je škoda, že už to neexistuje. Dnešní děti jen sedí u počítačů. Zkuste jim dát buzolu a vypustit je do lesa. Je mi i líto, že pro chlapy je problém být v aktivních zálohách.

Jak to? Tam se přece stačí jen přihlásit, ne?

Hlásil jsem se už několikrát, ale jako držitel modré knížky bych musel nejdřív na osm týdnů na základní kurz do Vyškova. A to pro člověka, který má svou práci, nepřipadá v úvahu. Kdyby se to dalo rozdělit třeba na tři kusy, bylo by to snazší.

U jaké zbraně byste chtěl sloužit?

Mám rád techniku, tak asi něco s ní. Ale mně o zbraň nejde. Myslím si, že aktivní zálohy mají smysl třeba i při povodních, kde můžou být užitečné a koordinovaně pomáhat.

Máte nějakou oblíbenou osobnost z druhé světové války?

Určitě generál Fajtl. Poznal jsem se i s generálem Peřinou a generálem Herzem. To byly velké osobnosti. Nejdřív museli utéct před nacisty z obsazené republiky, a když se vrátili, spočítali jim to komunisti. A přitom jsem z nikoho z nich neměl pocit, že by cítili nějakou zášť. Oni měli ducha. O Češích se obecně říká, že jsme Švejci. Ale to není pravda. Máme spoustu vlastních hrdinů.

Jenže jak píše Zdeněk Šmíd, fenomén hrdinství dodnes není v kmeni Čechů předmětem uctívání.

To je náš problém. Máme raději chudáky, po nichž celý svět šlape, a taky se tak cítíme. A přitom tomu tak není. Švejk je báječná komedie, ale není to následováníhodný hrdina. Přece nemůžu svému čtyřletému synovi říkat: buď jako on, všechno oblez, obejdi nebo nějak ošiď, ono to nějak dopadne. Proto asi dneska jsme tam, kde jsme.