Jsou ze všech koutů světa. Domov ale našli na jihu Moravy | E15.cz

Jsou ze všech koutů světa. Domov ale našli na jihu Moravy

Sedmička pátrala po tom, jak se žije cizincům, kteří našli nový domov v Břeclavi nebo v Hodoníně.

Do Břeclavi a Hodonína se přistěhovali z nejrůznějších důvodů. Někteří sem odešli za svým partnerem, jiní s celou svojí rodinou. Další využili zajímavé pracovní nebo sportovní nabídky. Jedno ale mají společné. Přestože se narodili stovky i tisíce kilometrů daleko, v Břeclavi nebo v Hodoníně našli své „doma“.

Už dvanáct let žije v Břeclavi Nigerijec Raymond Asuquo, který v letošních podzimních volbách kandiduje za občanské demokraty. Třiapadesátiletý Asuquo přišel do Československa už v roce 1984. Získal tu stipendium a vystudoval doktorát z chemie. Už během studií se seznámil se svojí budoucí manželkou. Jsou spolu už dvaadvacet let a mají tři děti.

„Manželka je z Luhačovic, a tak jsme chvíli přemýšleli, že budeme žít tam. V Luhačovicích je ale velká nezaměstnanost, a tak jsme si vybrali Břeclav. Žije se mi tu dobře. Vyhovuje mi, že je to město na hranici tří států Evropské unie. Máme to blízko do Vídně. Jezdíme tam s naší dcerou ke kadeřníkovi, protože má po mně husté vlasy, se kterými si tu kadeřníci neví rady. Máme to blíž než do Prahy a vyjde nás to levněji,“ tvrdí Asquo.

Pracuje ve firmě, která se zabývá recyklováním plastů. V Břeclavi se před několika lety snažil založit africké muzeum. Láká ho ale i moravský folklor a zdejší vinařská kultura. „Rád si zajdu třeba na hody. A protože nemám moravský kroj, chodím ve svém nigerijském,“ říká s úsměvem Afričan.

Úspěšným podnikatelem je Vietnamec Nguyen Thi Tam, který v Břeclavi už skoro dva roky provozuje nehtové studio. Do Česka přišel už před čtrnácti lety a za tu dobu podnikal v několika dalších oborech.
„Věděl jsem, že po kosmetických službách je ve městě poptávka. Jsem spokojený, že se moje nehtové studio v centru města úspěšně drží. Podle mého názoru je Břeclav dobrým místem pro byznys,“ myslí si úspěšný Vietnamec.

Cesta za sportem

Někteří cizinci si cestu na jih Moravy našli přes svojí sportovní kariéru. To byl i případ Rusky Olesie Stakhové, která za Břeclav hraje profesionálně stolní tenis. „Žiju tu už devět let a přemýšlím, že se tady nakonec usadím. Už dva roky mám přítele, se kterým bych chtěla založit rodinu. Chci proto požádat o trvalý pobyt,“ popisuje Stakhová, kterou do Břeclavi přivedla právě nabídka hrát za město stolní tenis.

Pobyt v cizině jako žádný problém nevnímá. „Už jako malá jsem se pořád někam stěhovala. Narodila jsem se v Rusku, časem jsme se odstěhovali do Ázerbájdžánu. Potom zpátky do Ruska, pak na Ukrajinu a od svých deseti let jsem žila v Moskvě. Břeclav je tak vlastně městem, kde zatím žiju nejdéle. A také tím nejmenším, kde jsem žila,“ říká sportovkyně.

Nejvíc se jí stýská po mamince, která žije na Ukrajině. Vidí se s ní jen dvakrát za rok. Na životě v Břeclavi ji baví to, že je tu podle ní větší klid, než ve velkých městech. „Lidé jsou tu přátelštější a hned mě vzali mezi sebe. Mám tu už několik dobrých přátel,“ tvrdí žena.

Stakhová studuje dálkově na univerzitě na Ukrajině ruský jazyk a literaturu. Do budoucna počítá s tím, že by se mohla živit právě překládáním z ruštiny.

Cizincům se líbí i v Hodoníně, kde se před pěti lety usadil například Sevdali Xheladini z Makedonie. Na Moravu ale přišel se svojí rodinou už před sedmnácti lety. Prvních dvanáct let žila totiž rodina v Brně.
„Do České republiky odešel nejdřív můj strýc a za ním se potom odstěhoval i zbytek rodiny. Všichni se živíme tím, že podnikáme v rychlém občerstvení. Byla to jednoduchá volba. Umíme to a máme co nabídnout,“ myslí si mladý Makedonec. Ve své hodonínské restauraci, kde pracuje celá jejich rodina, nabízejí hlavně gyros, pizzu nebo zmrzlinu. „V Brně děláme i typickou balkánskou specialitu – burek, kterou tady v Hodoníně skoro nikdo nezná,“ tvrdí Xheladini.

Je mu třicet let, a tak v České republice prožil už víc než polovinu svého života. „V Makedonii jsem žil jako malý kluk. Když se tam přijedu dvakrát za rok podívat, připadám si jako turista. Doma jsem už na Moravě,“ tvrdí muž.

Jestli tu nakonec zůstane po celý život, zatím neřeší. „Ještě jsem se ani neoženil. O návratu nepřemýšlím,“ svěřuje se. Žádné zvláštní tradice v Česku jeho rodina nedodržuje. „Žijeme tady už dlouho a zvykli jsme si tu. Svátky slavíme podobně jako Češi. Ani naučit se češtinu pro nás nebylo moc těžké. Je to hodně podobný jazyk,“ myslí si mladý Makedonec.

Seznámení na dovolené

Další z cizinek, která žije na Hodonínsku, je Thajka Jaruwan Kočišová. Ještě donedávna pracovala v hodonínském masážním salonu Patro snů. Byla tak jediná žena, která na Břeclavsku a Hodonínsku nabízela originální thajské masáže. Ze salonu odešla, protože čeká dítě. Se svým manželem žije v rodinném domku ve Vnorovech nedaleko Hodonína.

„S manželem jsem se viděla poprvé v Thajsku, když tam byl na dovolené. Seznámila nás moje kamarádka. Na Moravu jsem za ním přijela nejdřív na návštěvu, ale potom jsem se sem přestěhovala už natrvalo,“ vzpomíná Kočišová.

Na Moravě žije už několik let i se svými dvěma dětmi. Sama pochází z velké rodiny a někdy se jí hodně stýská. „Jinak jsem tu ale spokojená. Bavilo mě pracovat jako masérka. Teď jsem sice doma, ale můžu se víc věnovat svojí rodině. Ráda pracuju na zahradě nebo připravuju tradiční thajská jídla. Manžel zase rád vaří českou kuchyni, takže se vzájemně doplňujeme,“ říká žena z Thajska, která přišla na chuť i moravskému vínu.

Na jihu Moravy ale žijí i cizinci, kteří to do svojí rodné země nemají zase tak daleko. Marie Hlaváčová se do Hodonína přestěhovala před dvaceti lety ze Slovenska. „Pocházím z malé vesnice u Prešova. Na Moravu jsem odešla za svým manželem. Seznámili jsme se zamlada na dovolené v Tatrách a od té doby jsme spolu,“ říká žena. „Jediný problém je v tom, že to mám za svými rodiči čtyři sta kilometrů daleko. Naštěstí jim pomáhá moje sestra. Jinak jsem spokojená. Jediné, co mi tu chybí, jsou lesy,“ dodává Slovenka.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!