V roce 1995 narazila německo-turecká expedice na kopci Göbekli poblíž jihotureckého města Sanliurfa na stopy dávného osídlení. K nejstarším stavbám patří velké kamenné pilíře s rytinami hadů, škorpiónů, lišek a dalších živočichů. Objevitelé považovali stavbu zbudovanou před 10 000 lety za nejstarší známý chrám.
Nejstarší chrám světa?
Vytesání, ozdobení a vztyčení kamenných pilířů na lokalitě, jež se celosvětově proslavila pod jménem Göbekli Tepe, představovalo obrovskou práci. Přitom nikde nebyly patrné stopy po trvalém osídlení ranně neolitickými zemědělci, kteří v okolí zcela jistě žili. Objevitelé v čele s německým archeologem Klausem Schmidtem proto předpokládali, že lidé navštěvovali podivuhodnou stavbu jen na poměrně krátkou dobu.
Za nejpravděpodobnější vysvětlení považovali to, že stavba sloužila k náboženským obřadům a že se do ní scházeli lidé z širokého okolí. Více než patnáct let usilovného výzkumu ale tento náhled na Göbekli Tepe mění. Kanadský archeolog Ted Banning z University of Toronto nyní nabídl na stránkách vědeckého časopisu Current Anthropology jiné vysvětlení.
Společenství domu
Stop dokládajících všední každodenní aktivity pravěkých lidí mezi impozantními pilíři neustále přibývá. Lidé tady evidentně vyráběli kamenné nástroje z pazourku nebo si tady připravovali jídlo. Zdá se, že lidé na Göbekli Tepe žili a podle Banninga jich rozhodně nebylo málo. Tito lidé obývali stavbu s obřími zdobenými kamennými pilíři. Nebyl to tedy chrám – nebo dokonce nejstarší známý chrám světa – ale velké obytné stavení.
Banning předkládá ve své studii řadu příkladů, kdy lidé obývali prostory s velmi monumentální výzdobou. Taková výzdoba často znázorňovala slavné činy předků, dokumentovala moc stávajících vůdců nebo sloužila k domácím obřadům. Banning připomíná jiné slavné a velmi staré turecké sídliště pravěkých zemědělců v Catalhöyüku, kde byly nedávno objeveny na stěnách obytných domů pestrobarevné malby.
Podle Banninga nebyla stavba v Göbekli Tepe chrám určený výhradně k náboženským rituálům, nýbrž dům, ve kterém společně žilo poměrně velké množství lidí. Ti netvořili anonymní dav, jaký dnes najdeme třeba ve velkých panelových domech na sídlištích, kde jeden druhého nezná a nezajímá. Obyvatelé monumentálních staveb vytvářeli po celém světě velmi pevná společenství, mnohdy navíc provázaná příbuzenskými pouty. Slavný francouzský antropolog Levi-Straus proto razil pro označení takových společenství termín „sociétés à maison”, což lze přeložit jako „společenství domu“. Jejich příklady najdeme např. v Polynésii, Indonésii nebo u kanadských indiánů z pacifického pobřeží.
„To, že se v těchto stavbách odehrávaly rituály, jako byly slavnosti s hostinami nebo pohřby, ještě neznamená, že se v nich neodehrávalo nic jiného. Nemáme jediný důvod se domnívat, že tyto stavby nesloužily lidem zároveň jako obydlí,“ tvrdí Ted Banning.
