Kadeřábek napsal ságu rodu pekařů

Rudolf Kadeřábek je vlídný starší pán s bystrýma očima a myslí. Zkusil spousty řemesel, ale duší zůstal spisovatelem.

Rozhovor s čtyřiaosmdesátiletým Rudolfem Kadeřábkem o jeho nové knize Berounské reminiscence – Sága rodu Křížů začal netradičně. Pustili jsme se do berounských oboustranně mazaných koláčů. Byly opravdu výborné.

Děkuji za koláče, je to lahůdka. Ty jste pekl sám?
Ne. Pekla je Marie Schíchová z rodu Pinkasů podle receptu, který si předávají generace už od nepaměti.

Vaše kniha je ságou rodu Křížových. Proč? Máte k jejich rodině nějaké osobní vazby?
Křížův pekařský rod i nynější rozkošatělou rodinu obdivuji, co já vím, od svých čtyř let. S matkou jsme do mlýna nosili oběd dědečkovi, byl u Křížů kočím. Byl stejně starý jako zakladatel Ludvík Kříž, a jako on také dost paličatý. Adolfu Křížovi a paní Janě zase naše rodina vděčila za to, že jsme neuvěřitelně snadno a dobře přežili válku. Měli jsme výsadní právo na drobky a smetky z pekárny. Načerno jsme tam mohli šrotovat i naše obilí. Zimu co zimu se u nás zabíjelo tučné prase. Celou ságou se prolíná i historie Pinkasova rodu. Pět jeho členů ze čtyř generací pracovalo u čtyř generací rodu Křížova. A všem, včetně mě, Křížovi pomohli v nezaviněných životních nesnázích. Byla to u nich samozřejmost.

Stýkáte se dosud s někým od Křížů?
Naše vztahy pokračují v nejrůznějších případech, za nejrůznějších okolností. Náš kocour anglických předků Sasha ze Třebáně je z chovu Kateřiny Schwippelové. I proto ji musím čas od času informovat o jeho sebevědomí, jak se mu u nás daří. Naše meditace s jejím bratrem Janem Křížem jsou něco jako přátelství Miroslava Horníčka a Jiřího Sováka ve filmu Byli jednou dva písaři. Tedy podivná směsice bezelstných moudrostí a pošetilostí mužů ve zralém věku, kteří o životě vědí své. Ovšem nikoho tím neotravují.

O to snáz vám texty přibývaly?
Čím déle, důvěrněji a lépe někoho znám, tím obtížněji ho přibližuji někomu, kdo o něm neví nic. Celá sága je navíc ještě o zhruba stovce jiných lidí. Což logicky znamenalo bádání v archivech, studium pramenů, setkávání s pamětníky. Proto se psaní protáhlo na déle než dva roky.

Jakým čtenářům udělá podle vás kniha největší radost?
Nevím, zda za ni někdo utratí těch pár penízů zrovna s radostí. Podle zkušeností s prvními Berounskými reminiscencemi a mého současného soukromého průzkumu jsou to lidé od třiceti let výše. Čím starší, tím jim bude všechno bližší.

Máte už téma pro další reminiscence?
Třetí Berounské reminiscence budou o Pražském předměstí, Závodí. K dokončení už mi chybí jediná věc. Odhodlání rukopis ukončit.