Káju odmítl jediný podnik

Redaktor Sedmičky obešel se psem sedm hradeckých restaurací. Zjišťoval, kam ho s ním pustí a kde labrador dostane napít.

Je čtvrteční odpoledne a slunce pálí. Sedmiletý labrador Kája už má za sebou cestu ze Skrýchova, ale jeho putování teprve začíná. Společně s jeho paničkou Sabinou Cypriánovou obcházíme sedm náhodně vybraných hradeckých podniků a zjišťujeme, zda nás do nich se psem pustí.
Začínáme v restauraci Střelnice na Masarykově náměstí. Obsluha proti Kájovi nic nenamítá. „To je mazlík. Doma mám taky takového, říká servírka Nikola Řádová a přináší misku s vodou.
Ptám se, jestli někdy měli se psem nějaký problém. „Nikdy, a to nám jich sem chodí spousta,“ odpovídá. Ani hostům u stolů kolem nás pes nevadí. Děti se naopak smějí a ukazují si na něj. I jejich rodiče se usmívají.
V restauraci Pod Věží ve Štítného ulici dostává Kája napít bez požádání. Když misku na dvě líznutí vyprázdní, bez ptaní mu ji zase doplní. „Dovnitř hosty se psy pouštíme. Samozřejmě je příjemné, když se, jako vy, nejdřív zeptají,“ říká servírka.
Slunce hřeje čím dál víc, ale pokračovat musíme. Zastavíme se v cukrárně U Doskočilů. I když je malý obchod plný zákazníků a pes zabírá zbytky volného místa, nikdo neprotestuje. „Ať tu klidně je. Teda když mě nepokouše,“ směje se obsluhující Zdena. Tiše se bavíme, když turista přestane poslouchat svou ženu a začne si se zvířetem hrát.
Před Čínskou restaurací na spodním náměstí se trochu zdráháme. „Tam nás nepustí,“ obává se Sabina. Ale nemá pravdu. „Ano, můžete sem,“ ukazuje servírka Lily. I tady dostaneme vodu. Labrador se ale začíná nudit a čekat, než se najíme, ho nebaví. Rozveselí se, až když omylem upustím kousek kuřete. Okamžitě ho sní.
Návrat ven na rozpálené náměstí není příjemný. Uděláme proto jen pár kroků a usadíme se v chládku kuřácké části restaurace v hotelu Bílá paní. „Je dobře, že jste se posadili sem dolů, kde jsou dlaždice,“ říká číšník Miroslav Meloun, když vidí chuchvalce, které za sebou línající Karel nechává. „Ale ani shora, kde máme koberec, bychom vás nevykázali.“

Byli neoblomní

Se Sabinou dopíjíme a odcházíme na Masarykovo náměstí. Na dveřích občerstvení Kaštánek je samolepka, zakazující vstup psům. Přesto zkoušíme, jestli nám alespoň zabalí zákusky s sebou. „Bohužel, máme na dveřích samolepku,“ jsou nekompromisní prodavačky.
K naší poslední zastávce nemáme daleko. Přejdeme náměstí a vstoupíme do kavárny Segafredo. Ani tady proti mohutnému psovi nic nemají. Objednáváme si studené pití a pro čtyřnohý doprovod další misku vody. Poprvé dostáváme takovou, která je přímo úměrná labradorově vzrůstu. „U nás se psy nemáme problém. Lidé je sem často vodí, a pokud zvířata nezlobí, je všechno v naprostém pořádku,“ uvádí obsluhující Jaroslav Doležal. Když platíme, Kája, který až doposud utahaně pospával na zemi, radostně vyskočí. Jako by tušil, že test hradeckých hospod končí.