Výše našeho konta či obsah peněženky zdaleka nezávisí na našich schopnostech, štědrosti zaměstnavatele nebo něčem tak vrtkavém, jako je štěstí. Naše finance jsou podstatně více ovlivňovány podvědomými vzorci chování, které jsme od rodičů nebo z okolí přebrali často již v raném věku. Když se nyní rozhodneme k rázným krokům jako „teď budu šetřit“ nebo „chci vydělávat víc“, pocity, které nás podvědomě řídí, nás velmi rychle dostanou na tu „naši“ úroveň, již známe už tak dlouho. A peníze jakoby se vytratily – neznámo kam.
„Vůbec tomu nerozumím,“ vypráví Petr o svých finančních trampotách. „Mám trochu zvláštní zaměstnání – dostávám svůj honorář prakticky pokaždé vyplacen v hotovosti. Někdy jsou to i větší sumy, a když pak držím ty peníze v ruce, jako by mě pálily. Mám téměř nepřekonatelné nutkání se jich zbavit – přesně řečeno, je utratit, proměnit v něco reálného. Což také často udělám a pak mi samozřejmě chybí.“
Pracujeme tedy s Petrem na jeho skrytých peněžních přesvědčeních. A ukazuje se zajímavá souvislost: Jeho dědeček ztratil během měnové reformy v padesátých letech velké jmění. Své úspory uchovával lidově řečeno ve slamníku. V noci z 30. května na 1. června 1953 se z jeho několika stovek tisíců staly vcelku bezcenné potištěné papírky. Je možné, že tato událost, o které se v rodině zásadně mlčelo, měla jakýsi tajemný a přes generace působící vliv na Petra, aby se hotovosti co nejdříve zbavil?
Zní to trochu fantasticky, ale možné to je. Naše finanční podvědomí je ovlivněno mnoha už zcela zapomenutými událostmi, ale také tím, co jsme o penězích v dětství slýchali, jaký byl k nim postoj táty nebo mámy, dědečků a babiček. A samozřejmě i tím, zdali pocházíme z majetné horní vrstvy, z úřednických a zaměstnaneckých rodin, které měly „zrovna dost na živobytí“, nebo zdali byli naši předci chudí ale – možná – na svoji chudobu a proletářský původ náležitě hrdí. Peněžní přesvědčení jsou fascinující oblast zkoumání hlubokých oblastí našeho vědomí.
Náš vztah k penězům totiž zdaleka není tvořen našim vědomím, tím, co bychom chtěli, ani není určován objektivními a měřitelnými faktory, jako jsou naše vzdělání, kvalifikace, píle či talent, ale hluboko v těle sedícími pocity. Představte si následující situaci: Jste dvouleté dítě a batolíte se u nohou vaší maminky, která sedí s přítelkyněmi v kavárně. Při zkoumání obsahu její na zemi ležící kabelky naleznete peněženku. Coby dítě v „orální“ fázi ji strčíte do pusy – chutná zajímavě, je to pravá vepřovice. Maminka vás nechá, protože rozhovor s přítelkyněmi je zajímavý. Po chvíli otevřete peněženku a podaří se vám vytáhnout poněkud ušmudlanou stokorunu. I tu strčíte hned do pusy. Vaše matka okamžitě zareaguje: „Fuj, dáš to z pusy, na tom jsou bacily!“
Reakce vaší maminky, že peníze jsou cosi ošklivého, na čem ještě k tomu lpí něco neviditelného a nebezpečného, si vaše tělesné vědomí zapamatuje, hlavně bude-li se dotyčná situace opakovat. Tělesné vědomí je ta část naší psýchy, která sice zasahuje do tvorby našich každodenních reakcí na události v okolí, která ale našemu vědomí není prakticky nikdy přístupná. V dospělosti se pak může stát, že když budete zacházet s penězi (a to nejen s konkrétními bankovkami, ale i s abstraktními částkami na vašem kontě), vaše tělesné vědomí se rozpomene na ono „fuj!“ a vyvine nevědomý odpor. Něco ve vás bude cítit nechuť k penězům, a to i tehdy, budete-li vědomě po nich toužit.
Výše popsaná situace je samozřejmě velice zjednodušený příklad toho, s čím v seminářích finančních přesvědčení pracujeme a jak naše víra ve vlastní bohatství nebo chudobu funguje. Pokud se zabýváme skrytými přesvědčeními, dostaneme se velice rychle k traumatizujícím a nepříjemným prožitkům a asi se nevyhneme tomu, podívat se detailně na historii našeho rodu. To z důvodu, protože většinu přesvědčení jsme zdědili, nebo, přesněji řečeno, převzali na nevědomé, skryté úrovni a nyní pevně věříme, že tomu tak je. V tom nás utvrzují i okřídlené výroky a pořekadla typu „bez práce nejsou koláče“, případně „rychle nabyl, rychle pozbyl“. Za ty roky, kdy se v seminářích finančním přesvědčením věnuji, jsem si všiml, že se většina z nich dá zařadit do několika skupin.
1. Nezasloužím si to.
Sem patří přesvědčení typu: „Ještě musím něco udělat, dokázat, vystudovat, naučit se, abych si to (tj. blahobyt, náležitý plat atd.) zasloužil.“ Nebo: „Prostě si o ty peníze nemohu říci, protože nejsem tak dobrý.“ Původ má tato naše víra často ve výchově, která nám vštěpovala, že jsme malí, hloupí a nedostateční. A že se musíme učit, dřít a biflovat, „aby z nás něco bylo“. Ale – a to nám dávalo naše okolí v dětství jasně najevo – to se stane až v nesmírně vzdálené budoucnosti.
2. Jsem proti.
„Peníze kazí charakter.“ „Chudoba cti netratí.“ (To v podstatě znamená, bohatství ubírá cti…) „Peníze mají jen ti, co…“ (následuje negativní hodnocení, např. ti, co kradou, gauneři, podvodníci, arogantní lidé, snobové atd.) Tato přesvědčení jsou mnohdy přesvědčení větších skupin mých předků – například těch, kteří vyrůstali v chudobě. Jejich útěchou bylo tvrzení, že „ti druzí“, ti bohatí, majetní a zazobaní, jsou špatní.
3. Strach z peněz.
Sem patří všechna přesvědčení, která vznikala na základě v minulosti ležících ohrožujících událostí: měnová reforma, nařčení jako kulak, pogromy na židech, přepadení a vraždy kvůli penězům, politicky zdůvodněný strach před velkým majetkem a podobné. Jednou větou jsou to všechna přesvědčení typu: „Když budu mít peníze, tak se stane něco hrozného.“
4. Práce a únava
„Jen to, co je spojeno s vyčerpávající prací, je vhodné k vydělávání peněz.“ „Bez práce nejsou koláče, bez dřiny žádné ovoce naší práce a pro obživu nutno tvrdě pracovat.“ Výsledek těchto přesvědčení by se dal shrnout do lakonického konstatování, že je lepší zůstat chudý než se sedřít. Anebo naopak – jen těžkou dřinou lze vydělat „oprávněné“ peníze.
5. Pohrdání
Tato přesvědčení se hojně vyskytují v duchovně „pokročilých“ kruzích: „Peníze jsem překonal.“ „Spiritualita nesmí být spojená s penězi“. A samozřejmě ono biblické: „A říkám vám znovu: Je snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby boháč vešel do Božího království“ (Mt. 19, 24). Skutečný „muž či žena ducha“ by prostě měl být – když ne chudý, tak alespoň dostatečně nevšímavý k penězům.
Uctít osud předků
Přesvědčení existují samozřejmě i na druhém konci stupnice málo-mnoho. Jako příklad bych uvedl přesvědčení jistého účastníka jednoho německého semináře: „Musím mít stále víc.“ Toto přesvědčení, které vedlo k tomu, že zmíněný účastník, ač velice bohatý, nebyl stále se stavem svého konta spokojen, nenáleželo sice k omezujícím přesvědčením, jak si ale každý může představit, nepřispívalo nikterak ke klientově spokojenosti. Po postavení konstelace se rychle ukázalo, že v klientově systému slouží hromadění peněz jako náhražka chybějící lásky rodičů, a to již po generace. Po přijetí svých rodičů takových, jací byli, a po akceptování této rodinné kletby se klientovi emočně velice ulevilo. Zde se jako v mnoha jiných konstelacích ukázalo, že věta „ano, tak to je“ se může stát začátkem léčivého procesu, na jehož konci stojí možnost nenásledování těchto předky vyšlapaných, většinou bolestných cest.
Pokud tedy jste hrdým vlastníkem jednoho nebo i všech uvedených přesvědčení, nezoufejte. Cesta k nápravě, ke změně našeho smýšlení o penězích je sice dlouhá, ale i nejhlouběji pod kůži zažraných přesvědčení se můžeme zbavit. Nejprve je ovšem musíme jako přesvědčení rozpoznat – tak ztratí svoji sílu, neboť se přestanou tvářit jako skutečnost. Ve druhé fázi je nutno je láskyplně a s úctou vrátit těm, od kterých je máme. Uctít osud našich chudých předků, koupit kytici rudých růží na hrob dědečkakulaka, jemuž komunisti sebrali statek, nebo se poklonit památce mámy, která těžce pracovala, aby uživila rodinu bez muže. A pak si můžeme představit, jak nás naše přesvědčení, které jsme nesli s nimi a za ně, opouští.
A najednou to jde
Mary Kay Ash nedbala pověr a svou firmu rozjela v pátek 13. To bylo v roce 1963. Dnes je Mary Kay světovou kosmetickou značkou. Úspěšnou českou a slovenskou pobočku vede už řadu let Barbora Chuecos.
Jan Bílý učí pochopit «peněžní přesvědčení» nejen zájemce na svých seminářích, ale je také poradcem manažerů velkých firem, například Barbary Chuekos.
Jak může Mary Kay přispět k pozitivní změně peněžního přesvědčení?
Barbora Chuecos: Mám pocit, že u Mary Kay nejde jen o peněžní přesvědčení, ale obecně o přesvědčení životní: nejsem dost dobrá, nezasloužím si to, není to pro mě, tohle nezvládnu…to vše přispívá k nízkému sebevědomí a má to dopad na vydělávané peníze. Mary Kay Ash zdůrazňovala, že každá žena má na maximum využít svůj potenciál, že každá žena má jít za svými sny. Do zkoumání potenciálu patří i zkoumání vnitřních myšlenek a přesvědčení. Nejde jen o to, že naše nezávislé kosmetické poradkyně dělají práci, která je baví, ale s Mary Kay často roste i jejich sebevědomí.
A jaký je ten recept?
Mnohé ženy u nás začínají tak, že si nejprve pořídí naši kosmetiku. Jsou našimi spokojenými zákaznicemi i několik let, než se z nich stanou kosmetické poradkyně. V našich řadách jsou právničky, doktorky, ženy vzdělané a s rozhledem, kterým třeba zprvu tento způsob podnikání nic neříkal. S používáním naší kosmetiky jako by rozkvetly, okolí je začalo přijímat jinak, cítily se lépe. A pak se v mnoha případech rozhodnou, že tuto práci chtějí dělat také. Dnes mnohé z nich říkají, že jim Mary Kay v pozitivním smyslu výrazně změnila život.
A v čem vy, pane Bílý, vidíte tajemství úspěchu Mary Kay?
Jan Bílý: Mary Kay neopomíjí individuální aspekty, které nevyčtete z ekonomických tabulek, nelze je napravit úsporami nebo přesunováním nějakých položek, ale jsou velmi důležité k fungování firmy. Ta motivace žen vycházející od vedení firmy obrazně řečeno nejdřív rozjasní jejich tvář a brzy i duši. A Mary Kay taky ve svém obrazu pamatuje na zakladatelku, což je etický prvek, který dobře posiluje původní myšlenku. To zdaleka všechny firmy nedělají – něco se změní, transformuje, přijdou nové síly, a člověk, který firmu založil, je zapomenut. To není správné.
B. Ch.: Někdy mám pocit, že tady u nás máme v sobě přesvědčení – a možná to souvisí s naší historií – že buď můžu být šťastná, nebo bohatá. A že dohromady to nejde. Ale v Mary Kay se tuhle domněnku snažíme bořit. Věříme prostě, že můžeme být šťastní i bohatí zároveň.
