Pouze sedmi státům z této pětadvacítky se vyhne i ten nejotrlejší dobrodruh. Jsou totiž politicky nestabilní, vládne zde násilí či extremismus a stupeň nebezpečnosti je značně vysoký. V Africe mezi ně patří Čad s roční návštěvou 71 000 turistů, Sierra Leone (52 000), Libye (34 000) a válkou zmítané Somálsko s pouhými 500 návštěvníky. Asijské území reprezentuje ještě ne zcela bezpečný Východní Timor (40 000), Afghánistán ve válečném stavu se 17 500 turistů a Turkmenistán (7000), jehož špatnou pověst předčí pouze severokorejský režim, jeden z nejdrsnějších na světě, který o turisty příliš nestojí, o čemž svědčí pouhých 35 tisíc návštěvníků.
V některých zemích brání většímu přílivu turistů byrokracie, omezující zejména vydávání víz a povolení. To se týká jediného španělsky mluvícího státu v Africe, Rovníkové Guiney se 6000 turisty, či himálajského Bhútánu s 37 000 návštěvníky, který navíc požaduje povinné průvodce do většiny oblastí.
Další kategorii tvoří země špatně dostupné. Leží stranou obvyklých cest a již samotné náklady na letenku jsou neúměrně vysoké, což je případ většiny ostrovních státečků roztroušených ve vodách Pacifiku. Mezi ně patří Tonga (45 000), Mikronésie (26 000), Šalomounovy ostrovy (23 000), Marshallovy ostrovy (5000), Kiribati (4700) a Tuvalu (1200 turistů). O jejich existenci navíc většina turistiky chtivých nadšenců ani netuší.
Další zeslabení návštěvnosti způsobuje absence turistické infrastruktury jako třeba v západoafrické Guineji-Bissau, kam ročně zavítá 30 tisíc turistů. Skupinu států, o nichž turisté nevědí, co by v nich vlastně měli hledat, tvoří vesměs africké destinace: Středoafrická republika (54 000), Džibutsko (53 000), Mauritánie (29 000) či Komory s 15 tisíci návštěvníky, které navíc získaly pověst malárií zamořených ostrovů, avšak neprávem.
V Africe též leží země, kterou turisté ještě neobjevili: Svatý Tomáš a Princův ostrov s osmi tisíci návštěvníky, tento stát má rozhodně co nabídnout. Ale důvody nízké návštěvnosti mohou být i prozaické: země je tak malá, že víc turistů se do ní zkrátka nevejde, což je případ tichomořského ostrova Nauru o rozloze pouhých 21 km², kam ročně zavítá jen 200 návštěvníků, nebo karibské Dominiky (neplést s Dominikánskou republikou), kde je množství turistů totožné s počtem obyvatel – 73 000. Na tomto čísle se podepsal i fakt, že na celém ostrově není letiště pro velká letadla. Ale je na tom o trochu lépe než Lichtenštejnsko s 53 000 turisty, v němž vlastní letiště chybí.
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
