Kariéra ano, ale dítě je jiný druh štěstí

Vysokoškolačka na mateřské dovolené. Vychovává syna, vede mateřské centrum a nezanedbává ani sebe. Cestuje. „Mít dítě je změna a nedá se srovnat s kariérním postupem. Je to jiný druh štěstí. Ze začátku šok. Něco úplně jiného než sedět u počítače. Připadalo mi, že má práce doma je k ničemu. Staráš se o mimino, které buď spí nebo jí,“ vzpomíná Lenka Divišová na dobu před dvěma lety, kdy se jí narodil syn Prokop.
Byla shoda náhod, že jí kamarádka nabídla vedení mateřského centra. „Program máme nabitý. Nenudím se,“ říká.

Hlídala děti v Německu

Po promoci odjela do Německa hlídat děti. Nechtělo se jí do práce. „Připadala jsem si mladá na to, abych šla hned dělat, a němčinu jsem měla špatnou. Jako věčný začátečník,“ přiznává.
Německá rodina byla výborná. Matka na mateřské, čilá babička, jedno nemluvně a dítě, co začínalo mluvit. Tak se vedle kurzu učila mluvit s ním. „Tři měsíce jsem se topila. Němčina se mi pletla s angličtinou. Skoro ničemu jsem nerozuměla. Pak už se mi v němčině zdály i sny,“ poznamenává.
Teď se vrací k angličtině. Řeči, bez které se neobejde při cestování. A touha sbalit batoh nebo kufry ji neopustila ani na mateřské.
Vdávala se v roce 2006. „Až když mě manžel požádal o ruku. Necítila jsem, že by to byla potřeba, ani mě nebraly mateřské pudy. Spíš jsem na to šla racionálně, že je třeba pořídit si rodinu. Jinak se pořád cítím na dvacet,“ nezastírá. S mužem se poznali na gymnáziu. Kamarádili se a nikdy ji nenapadlo, že by spolu mohli žít. Dálky lákaly oba stejně. „Jezdili jsme už na vejšce. Začínalo to levnějšími výlety. Stopem po Evropě. Pavel s kamarády procestoval taky Rusko a východní Evropu,“ říká.
Divišovi se řadí mezi cestovatele baťůžkáře. A tihle lidé si většinou pomáhají. Pár horkých chvilek zažili v Kurdistánu. „Když nám chlap na stopu ukázal obrovskou pistoli za pasem, nebo když nás zatáhl nějaký kluk přespat k němu domu, aby si přivydělal, a přitom měl za lubem i něco jiného,“ líčí cestovatelka a ještě dnes cítí mrazení v zádech. Posledním dobrodružstvím byla nedávno Čína. „Vybírali jsme něco, co zvládneme za čtrnáct dní, kdy naši ohlídají malého. Přiletěli jsme do Kuang-Čou a projížděli oblast jižní Číny kolem hranic s Barmou a Laosem. Horší to bylo s domluvou. Veškeré nápisy byly v čínštině. Nejdřív se museli naučit znaky pro panáčka a panenku. Maximem bylo dobrý den a děkuji. „Když jsme chtěli do nějakého města, snažili jsme se jeho jméno vyslovit tak, jak to říkají oni, ale i tak nám nerozuměli. Bylo lepší vzít turistického průvodce a ukázat jim, kam chceme jet. Výhodou byly stejné číslovky, takže nám čas i peníze ukázali,“ pochvaluje si.

Sní všechno, co se mihne

Leccos je v Číně překvapilo. Platí tam třeba zákaz plivání, ale přitom je plivání národním zvykem. „Dělají to i přes zákaz. Pořád se odhleňují. Jdeš a za sebou slyšíš hrdelní zvuk a najednou flus. Otočíš se a tam stojí desetiletá holčička,“ vypráví.
Zarazilo je také to, že téměř každého živočicha, snad kromě motýlů, Číňané snědí. „Stalo se nám, že jsme jeli v autě a u silnice stál kluk, držel obrovského hada nad hlavou a čekal, až ho někomu prodá,“ kroutí hlavou. Zároveň ale upozorňuje, že Čína je civilizovaná země, ovšem tak obrovská, že ji doporučuje spíše turistům, kteří mají hodně času. V jižní části není znát socialistický režim, ale je vidět obrovský rozmach a vcelku spokojení lidé. „Jejich sen je podobat se Západu. Padělky značek světových firem, které tam převádějí výrobu, jsou vidět na každém kroku. Kolikrát ani neví, co mají na sobě. Jednou jsme seděli v autobuse za staříkem, který na sobě měl mikinu s nápisem Anal boy,“ usmívá se Lenka Divišová, se kterou se v Číně hned každý chtěl fotit.
Cestování má jedinou vadu. Její autoimunní chorobu. Léky, které vozí s sebou, musí být v chladu, a to je někdy problém. Jde o inteferony, bílkoviny, které potlačují reakce imunitního systému. Nejsou v tabletách, ale musejí se podávat injekčně. „Když jsem se v jednom hotelu pídila po ledničce a ukazovala jim, co potřebuju uložit, zhrozili se: Proboha, jak jste tohle dostali do Číny? Vozím si s sebou i papír, o co jde, ale celníkům by to asi vysvětlit nešlo. Čína je opatrná. Na letišti mívají zdravotní kontrolu. Kdo má horečku, jde do karantény,“ upozorňuje.
Z Divišových se stali Středočeši. Rádi by se vrátili do jižních Čech, ale těžko by tu v oboru našli práci.