Zhruba z doby, kdy si jeho prapředek začal přivydělávat výrobou papírových krabiček, pochází momentálně nejžádanější zboží Petra Preusslera. Majitel kartonážky v Desné našel sto padesát let starý vzor vánočních ozdob z papíru a začal je vyrábět. Ozdoby si vysloužily označení Regionálního výrobku Jizerských hor 2011.
Preussler začal podnikat se svým otcem v roce 1991. „Třikrát jsem kupoval věci po zkrachovalé fabrice. Nejsmutnější pohled byl na trčící dráty z podlahy na místech, kde bývaly stroje,“ říká Petr Preussler, nejmladší z rodu kartonážníků. Skličující pocit podle něj podtrhovaly hrnky s nedopitou kávou na oknech a obal s půlkou tatranky. „To jediné zůstalo po někdejších zaměstnancích,“ vzpomíná.
Čtyři místo třiadvaceti
Jeho kartonážské dílny se tak dramatický výjev zatím netýká. I tady ale zasáhla krize. Výroba krabic je přímo závislá na úspěchu produktů okolních podnikatelů. Když například přestaly jít na odbyt broušené skleněné šachy, skončila i montáž jejich dárkových kazet. „Podnik na svém vrcholu před čtyřmi lety měl třiadvacet zaměstnanců. Dnes jsou jen čtyři,“ uvedl Preussler, který je už šestou generací, která podniká v oboru.
V místnostech jsou stohy kartonů, obklopují i stroje. Těch je po budově kolem třiceti a skoro každý má své jméno. Například jeden z nejstarších se jmenuje Viktorka. Je to už téměř stoletá dáma, bývalý tiskařský stroj, předělaný na ražbu ořezů.
„Když jsme si ji přivezli z Prahy, byla ještě sazečskou mašinou. Dokonce na ní byla i sazba. Její poslední prací v oboru bylo smuteční parte,“ směje se majitel. Vedle Viktorky stojí Grafáč. Z druhé strany Číňan. Ten je jediným originálním strojem pro zdejší výrobu. „Když jsme ho koupili a dávali na místo, museli jsme použít jeřáb a vybourat kus zdi i s oknem. Nikde neprošel,“ vzpomíná Preussler.
Začali ve škole
Svůj podnik na výrobu krabic a krabiček začal rozvíjet v roce 1991, kdy koupil se svým otcem starou školu. Jako dítě ji sám navštěvoval a jeho třídní učitelka si ho dodnes dobírá, že ji má určenou na doživotí. Bývalá základní škola stojí v Desné III. a trvalo několik měsíců, než ji zrekonstruovali a udělali z ní opět funkční budovu.
„Byly tam propadlé stropy, děravá střecha. Prostě objekt, který předtím deset let chátral,“ vzpomíná Antonín Preussler, otec dnešního majitele. „Když jsme chtěli začít s opravou, potřebovali jsme elektřinu. Vzpomínám, jak jsme šli do elektrárny a tam nám řekli, že do toho baráku nic nepustí, že si to nevezmou na svědomí. Nakonec jsme museli jako první věc vybudovat rozvodnou skříň venku před domem, a pak se už opravy mohly rozjet,“ vypráví starší z Preusslerů.
Ozdoby z půdy V dalších letech byl podnik na vzestupu. Okolní sklárny a bižuterní továrny měly dostatek zakázek a kartonážka si na malou vytíženost rozhodně nemohla stěžovat. Ještě před rokem 2008 vyráběla tisíc až patnáct set obalů od jednoho druhu. Pro srovnání, minulý měsíc si jich objednal ten samý zákazník jen čtyřicet.
Ozdoby z půdy
Preusslerovi dali hlavy dohromady a přemýšleli, jak dál. Rozhodli se, že musí přijít s nějakou inovací, aby uživili nejen sebe, ale i zbývající zaměstnance. Někteří z nich už pro ně pracují více než šestnáct let.
Petru Preusslerovi se náhodou dostal do ruky papírový domeček. Historická vánoční ozdoba, která se do té doby povalovala u sousedky na půdě. „Ukazoval jsem jí tátovi a ten říkal, že to bude problém vyrobit. Vzal jsem to ale jako výzvu,“ popisuje majitel.
Aby nemusel platit za drahou výsekovou formu, požádal o pomoc dlouholetého kamaráda architekta. Ten si s tím ale neporadil a bylo jisté, že bez výseku to nepůjde. Zajel proto do specializované firmy na výrobu kartonážních forem v České Lípě a po téměř půl roce se dočkal. V desenské dílně vyrýsovali první prototyp domečkové vánoční ozdoby.
Působí mile a všechny, kteří ji viděli, zaujala. Nedávno se stala jedním z regionálních výrobků označených certifikátem „Výrobek Jizerských hor 2011“. Její tažení do domácností pokračuje. Před letošními svátky budou originální ručně vyráběné ozdoby k dostání například na vánočních trzích ve Frýdlantu nebo Smržovce.
Papírové domky, sáňky nebo ptáčci putovali také za hranice. Pravděpodobně vykouzlí tradiční atmosféru v některých rodinách v Rakousku nebo na Slovensku. Kartonážka se věnuje jejich výrobě druhý měsíc a možnosti má omezené. Proto jen několik vyžádaných vzorků odcestovalo do Belgie, Itálie a Spojených států.
V lepicí dílně mají skládání a lepení domečků podle dávného vzoru na starosti tři ženy. „Za pracovní dobu jich dáme dohromady tak padesát,“ říká Renata Fišerová, která do kartonážky dojíždí z Příchovic už čtrnáct let. Pamatuje tedy dobu, kdy bylo v dílně sedm lidí a dalších sedm pracovalo ve druhé, která je teď uzavřená.
Věří v lepší časy
V místnosti, kde se lepí a dělají dokončovací práce, jsou uloženy speciální kartony ze stoprocentního dřeva. „To je momentálně náš nejdražší materiál. Používá se na výrobu karet a podložek pro bižuterní šatony,“ vysvětluje Preussler mladší. „Je to kyselinoprostý materiál. Zákazník na ně navíjí svůj bižuterní výrobek, který odesílá lodí do Spojených států. Pokud by byly podložky nekvalitní, vysokou vlhkostí by reagovaly s šatony a do místa určení by přijely znehodnocené,“ popisuje.
V další místnosti je pět sešívacích strojů na karton. Puštěné rádio nahrazuje pracovnici bývalou společnost dalších čtyř lidí. V dílně je sama a sešívá kartony, za směnu jich zvládne sto až dvě stě podle náročnosti. Na monotónnost práce si nestěžuje. „Přišla jsem sem hned po škole. Celé dny jenom nešiju, i když to mne baví ze všeho nejvíc. Střídáme se s ostatními,“ říká Simona Kudrová.
Vůni papíru, která prolíná celou budovou, zcela propadl také další služebně nejstarší zaměstnanec. Pobývá nejčastěji u těžkých strojů v přízemí. Kartony jsou jeho život. I když je částečně invalidní a nemůže normálně hýbat rukou, v oboru pracuje již přes čtyřicet let.
„Přešel jsem sem z dolní kartonážky s panem šéfem, s tím starším. Bývalo tam výrobní družstvo, kde dřív šéfoval a které zaměstnávalo z padesáti procent invalidy. Tady jsem už šestnáct let a dělám, co je potřeba,“ říká Vladimír Soldát.
Oproti zlatým časům dílny zaměstnávají Preusslerovi jen šestinu lidí. „Naříkat a plakat umí každý, my jsme se rozhodli pokračovat. Vždycky mne potěší, když například vidím naše krabičky v rukou prezidenta, který v nich předává státní vyznamenání. I přes současnou nepřízeň nechceme zahodit naši rodinnou tradici. Ta nás učí, že zatím vždy po horších časech, přišly zase ty lepší,“ věří Petr Preussler.
