Každý modelář je tak trochu blázen
Papírové modely lepil Ondřej Hejl rád už jako kluk. Dnes je doma i ve světě uznávaným modelářem. Z papíru by si mohl postavit celý svět. Ví, jak na to. Modely především architektonických památek sám maluje a navrhuje.
Vzpomenete si na vůbec první model, který jste postavil?
To asi ne. Jako kluk jsem vystřihoval a lepil všechno, co vyšlo v časopisu ABC. Bývaly tam nejrůznější modely. Docela vydařené a občas i hodně složité. Vlastně se dneska až divím, že jsem u toho tehdy vydržel sedět. S lepením některých modelů jsem se trápil i celé týdny. Ale bavilo mě to. Hlavně, když to byly hrady, zámky a další stavby. Taky jsem postupně zjišťoval, co a jak dělat. V modelařině je to stejné jako v jiných věcech. Párkrát něco zkazíte, a pak už to jde samo.
Modely jste tedy sám začal navrhovat, protože už jste dokázal postavit úplně všechno?
Dalo by se to tak říct. Jen jsem si udělal pauzu mezi obdobím, kdy jsem lepil cizí modely, a dobou, kdy jsem je sám začal malovat. Škola, práce, rodina… Na koníčky zkrátka nebyl moc čas. Vůbec první domečky jsem namaloval a postavil pro autodráhu svých dvou kluků. Byly úplně jednoduché. Ale závodní okruh hned vypadal mnohem líp. Tak jsme s kluky podobně začali budovat i nádraží pro mašinky. S těmito budovami už jsem si trochu víc pohrál. Taky musely něco vydržet. Koleje stavíme vždy v celém pokoji.
Kdy jste se poprvé odhodlal pustit své návrhy do světa?
To bude tak šest nebo sedm let. Pro neratovickou Spolanu, kde pracuji, jsem namaloval hrad Houska, nad nímž tehdy podnik držel patronát. A taky jsem tento model zkusil nabídnout časopisu ABC. S velkým nadšením jsem se ale tehdy v redakci nesetkal. S odstupem času musím uznat, že to vážně nebylo tak dobré.
Ale nevzdal jste to.
Právě naopak. Pustil jsem se do práce s ještě větší vervou. Učil se počítat složité konstrukce a líp pracovat s počítačovým grafickým programem. I když to jsem chtěl hlavně proto, abych mohl dělat románskou architekturu. Právě kamenné stavby jsou na detaily hodně náročné. Ale jsou nádherné.
Například hrobka krá- le Theodorika v Ravenně je skutečně skvostná. Taky japons- ké paláce mě fascinují. Na dovolenou jezdím hlavně za památkami. Vozím si stovky je- jich fotografií. Sháním dokumentaci. Některé už jsem namaloval, na jiné třeba ještě dojde.
Co je při navrhování modelů nejsložitější?
Vystihnout hlavní tvar a umět ho rozložit na jednotlivé části. Když vidím třeba hrad, tak už si představuji, jak bych ho postupně „naporcoval“. Pak už jsou to vlastně hodiny propočtů. Dnes je na to sice program, ale já si všechno raději počítávám v sešitě. Baví mě to. A stejně tak si rád pohraji s detaily.
Jak jste se dostal k památkám Mladoboleslavska, které už mají díky vám také své „věrné kopie“?
S nápadem přišlo městské infocentrum. Některé památky, jako třeba vinecký kostel sv. Mikuláše, jsem samozřejmě znal. Je to nádherná románská stavba. Jiné, například Sbor českých bratří, jsem naopak teprve poznal. Zkušeného modeláře tato skládačka asi tolik nenadchne. Je jednoduchá. Začátečníka ale může naopak potěšit. Kromě těchto staveb jsem pro infocentrum namaloval ještě Templ a kostel sv. Vavřince v Březině. Nyní jsem dokončil i románský tribunový kostel Panny Marie v Mohelnici nad Jizerou. Pokud by mělo dojít na všechny významné památky regionu, byla by to práce minimálně na deset let. I jiná města mají zájem o podobné suvenýry. Takže nestíhám. Dělám pro památkáře i developery a taky se snažím sám skládačky vydávat. To maluji především takové stavby, které mě zajímají a mohly by být výzvou pro kolegy.
Modeláři jsou zřejmě dost zvláštní kategorií lidí, kteří propadli nějakému koníčku.
Asi ano. Potkáte lidi, co se specializují na nejrůznější obory. Někdo staví jen lodě, jiný formule nebo domečky. Taky si mají co říct modeláři nejrůznějšího věku a profesí. Nezřídka spolu vášnivě debatují třeba kluci a dědové nebo zedníci a lékaři. A také žen se kolem modelařiny pohybuje docela dost. Jsou hodně dobré, protože mají větší trpělivost. A když někomu řeknu, že třeba po večerech vydržíme s kolegy telefonovat o některých problémech i celé hodiny, tak si myslí, že jsme blázni. A vlastně má pravdu. Je v tom hodně bláznovství a nadšení.
Vy ale modely také sbíráte.
Do této fáze se dostane hodně modelářů. Napřed jsem sbíral úplně všechno, co se týkalo staveb. Po nějaké době jsem ale zjistil, že se to tak dělat nedá. Nyní se snažím získat do sbírky spíš rarity, ke kterým se řadí historické modely z dvacátých let minulého století. Mám například český model pražské Staroměstské radnice v japonštině. Zvláštní část sbírky tvoří zahraniční produkce. Třeba Francouzi si na tohle hodně potrpí a Polsko je doslova modelářskou velmocí. Vystřihování se tam dokonce učí děti ve školách.
Nemrzí vás, že žádný model z této sbírky asi nikdy nepostavíte?
Nestíhám lepit ani to, co jsem slíbil. Třeba na výstavy. Mimochodem příští rok by měla být i v Boleslavi. Na sestavování modelů „mám lidi“. I při jejich navrhování už lepím jenom ty části, kde si třeba nejsem něčím jistý. Důkladné testy každého nového modelu dělá kamarád. Prostě si teď hraji jinak než před lety.
