Třicetiletý evangelický farář Richard Dračka nechává svůj vous růst už několik let, přestože některé církevní sbory mu kvůli vousům odmítly jeho službu. Nekonformního duchovního s radostí přijali v Soběslavi, kde odslouží už druhé Vánoce.
23. října ho lidé uvidí na velbloudovi jako jednoho ze tří mágů příjíždějících z Východu, aby se podívali do hraného betléma na soběslavském náměstí. Ještě předtím ho ale mnohem víc zajímají bonpari. „Rád je moc nemám, ale budou hrát v naší vánoční hře,“ vysvětluje Dračka.
Hru vymýšlíte sám?
Se svou ženou. Ona zodpovídá za výtvarnou stránku. Já za obsahovou. A dohromady máme zajímavé nápady, například bonpari nebo projekci lítajícího anděla. Scéna, jako když Indiana Jones letí z Ameriky bojovat s Rusama.
Jak se hra jmenuje?
Anděle v kostele. I když v rozhlase to říkají dlouze na konci: andělé. Hra je o andělovi, který má moc práce, stále zachraňuje lidi a štve ho, že v něj nikdo nevěří. Ani Marie ani Josef ani Alžběta. A zrovna k nim přiletí, aby jim oznámil narození Ježíše, Jana Křtitele. Josefovi říká, že se nemá bát přijmout Ježíše, i když to není jeho dítě. A mezitím ještě pomáhá klukovi, který nemá peníze na bonbony. Premiéra ale už byla, a to v neděli 11. prosince.
Proč anděle s krátkým „e“?
To je ze seriálu Simpsonovi. Bart zpívá: „Anděle v kostele mají holý tralala…“ Ta hra ale nebude vánoční, spíš adventní. O Vánocích děláme živý betlém na náměstí.
Kvůli němu jste se minulý rok učil chodit na chůdách, že?
Neučil. Pomodlil jsem se, stoupl na ně a ono to vyšlo. Hrál jsem světlonoše, který nesl hvězdu, za kterou šel celý průvod.
Kdy pro vás začínají Vánoce?
25. prosince v poledne. Do té doby musím stále něco dělat. Takže jsme se doma dohodli, že Vánoce oslavíme až o den později.
Neprotestují děti?
Neřeší to. Lajle je rok a půl a Jáchymovi čtyři. Tedy čtyři a půl, to by byl naštvaný. Tradice jsme si určili vlastní. Samozřejmě Vánoce začínají adventem, kážu, jak se má člověk zklidnit a připravovat se na svátky s Bohem. Já přitom nejsem klidný ani den.
Povězte o vašich vlastních tradicích.
Nemáme stromek, chodíme ho zdobit do lesa věcmi pro zvířata. Dárky si nekupujeme, ale vyrábíme. Nenosí je Ježíšek, dáváme si je sami. A na štědrovečerní večeři uvaříme strašně moc věcí, na co má kdo chuť. Jíme to na zemi v pokoji, kde rozházíme slámu. To je starý cikánský zvyk. Ježíš se také narodil na slámě, neměl žádné pohodlí, natož hostinu.
Vánoce jsou často spojené se spěchem a konzumem. Co vás na českých Vánocích mrzí a štve?
Mně přijde zajímavé, že Vánoce tu vůbec fungují, přestože drtivá většina Čechů se nehlásí k náboženství. A překvapilo mě to na Harry Potterovi, kde ten svět kouzelníků je naprosto nenáboženský. Žádný vztah k něčemu, co člověka přesahuje, kromě smrti a duchů mrtvých. Ale Vánoce tam slavili. A v prvním díle vypravěčka říká: „Snape se zatvářil, jako by mu zrovna zrušili Vánoce.“
Zvláštní.
Ano, ale naopak mi přijde super, že lidé cítí, že je něco ve vzduchu, i když to nepojmenovávají. Oslavují narození Krista, zpívají písničky, i když nevědí, co znamenají. Ale vědí, že mají být spolu. A to, že všude z oken lezou ti červení trpaslíci, holt to tak je.
Vzpomenete si na některé zvláštní Vánoce z dětství?
Asi ne. Doma byl stromeček, kapr, dárky a pohádky v televizi. Klasika.
Takže rodiče nebyli věřící? Díky čemu jste začal víru vnímat jinak?
No, byl to průšvih. Rodiče strejdovi dovolili, aby nás s bráchou vodil do církve. Byli rádi, že jsme alespoň v neděli neběhali po ulici a nedělali bordel. Vyrůstali jsme totiž v dost špatné čtvrti. Později v šestnácti letech jsem se rozhodl k víře přihlásit i veřejně a nechal jsem se pokřtít. Na konci gymplu jsem přemýšlel, co bych mohl dělat. Peníze mě nazajímaly, počítačům jsem nerozuměl.
Jak jste se tedy rozhodl?
V Bibli je jedno podobenství: na práci nejsem a žebrat se stydím. Nebylo to jednoduché stát se farářem. A dodnes nemám rozhodnuté, jestli jsem na pravém místě. Ale zatím mi Pánbůh neřekl, že by to bylo blbě, tak to zkouším.
Na teologii jste ale šel s představou, že chcete být farář.
Ano, ale nechtěl jsem jít ze školy rovnou vyprávět lidem o Pánubohu, aniž bych pořádně věděl, co to je.
Co jste tedy dělal?
Nejdřív jsem pracoval ve školce jako osobní asistent holčičky s Downovým syndromem. Taky jsem doplňoval zboží. A od té doby nenávidím koledy. Představte si poslouchat je dvanáct hodin v kuse. A pak přišly výškové práce. Dělal jsem v té době trochu horolezectví, tak jsem zavolal několika firmám, jestli nepotřebují někoho takového. Přitom jsem do té doby neuměl skoro nic manuálního. Ale pověsili mě na provaz, dali do ruky lžíci, hobl a řekli: Spravuj tenhle Santiniho kostel kousek od Blanska. Později jsem přešel na rizikové kácení stromů a co mě bavilo nejvíc, bylo odkorňování stojících stromů v Jeseníkách.
A potom?
Už bylo načase začít dělat faráře. A od té doby to zkouším. A je to neustálé ptaní se, řešení s Bohem i lidmi, zda jsem na správném místě. Protože být farářem vnímám jako obrovskou zodpovědnost.
V Soběslavi jste přes rok. Jak jste si zvykl na město?
Se ženou jsme si mohli vybrat z několika míst. Soběslav jsme zvolili ne kvůli prostředí a přírodě, to nám tu moc nesedí, ale kvůli lidem. Když jsme sem přišli, bylo nám jasné, že by nás mohli pochopit a přijmout. jmout. A nemuselo by jim vadit, že mám vousy, nenosím oblek a nemluvím vždy spisovně.
S tím jste někde měl problém?
V jednom sboru mi řekli, že bych tam mohl dělat faráře. Akorát že mají problém s tím, jak vypadám, jak se oblíkám, jak mluvím, a nesměl bych tam být moc dlouho.
Často lidé říkají, že něčemu věří, ale nemusejí k tomu mít církev ani faráře. Kde je chyba, že Češi církev tak odmítají?
Pro mě byli důležití hlavně kamarádi, se kterými jsem mohl prožívat víru. Ale jinak je to složitá otázka. Chyba církve je, že nezůstala věrná Ježíšově odkazu, starala se o další věci, peníze, politiku. Pak je tu ještě souvislost s historií českých zemí. Navíc Češi jsou nadprůměrně bohatí, zajištění, mají se čím zacpat, nacpat, na co koukat. A dokud se nic radikálního v životě nepokazí, člověk může potřeby ducha uspokojit stovkami možností.
Nevadí vám to?
Co mě spíš štve, není to, že lidé nechodí do kostela a nejsou křesťani, ale že nepřemýšlí. Jednají, jak jsou naučení, zvyklí. Všichni symbolicky ťukají na dřevo, aby se to nepokazilo. Nebo pátek třináctého. Každý to dělá, každý má nějaké náboženské potřeby, ale nepřemýšlí. To je asi taky jeden z důvodů, proč jsem šel dělat faráře. Ještě jsem přemýšlel o tom být učitelem češtiny a dějepisu. Zažil jsem totiž skvělého učitele, jenž dokázal přimět kluky, kteří jen čuměli na porno a chlastali, k tomu, aby četli básně a přemýšleli o nich. A to jsem si říkal, že bych chtěl v životě dělat. Vést lidi k přemýšlení.
Co přemýšlení může lidem přinést?
Souvisí to s opravdovostí života, která se nevyhýbá složitým skutečnostem. Člověk si někdy myslí, že lidé chodí do kostela, protože jsou slabí, potřebují berličku, ale tak to není. Křesťan není bez problémů, andělíčci ho nezachrání. Člověk, který věří, to má v životě těžší a složitější než člověk, který to zacpe něčím jiným.
Dřív jste běhával. Proč jste přestal?
Protože jsem nemocný a mám moc práce. Určitě chci zase běhat a chci začít víc lézt. Dost času sedím na zadku, přemýšlím, píšu. Nebaví mě sledovat, jak to tělo chátrá. Mám jeden sen. Do sedmatřiceti let vylézt osmitisícovku alpským stylem. Sen je samozřejmě K2. Hlavně ne Mount Everest, to už je Václavák.
Jaké máte další koníčky?
Děti, děti, děti. Slyším hodně od lidí, kteří byli celý život faráři, že život faráře byl super. I když to bylo těžké, Pánbůh jim požehnal a tak dále. A že jedinou věc, kterou by změnili, je, že neměli dost času na své děti. To bych teda nechtěl. Raději bych přestal dělat faráře, než aby mi děti jednou řekly, jsi super farář, tati, ale jako táta jsi stál za hovno. Takže můj koníček jsou děti, běhání a horolezení, které bych chtěl vzkřísit. Ještě se mě zeptejte na něco. Aby tam byla i věc, kvůli které se na mě lidé naštvou, nebo naopak je to velmi potěší.
Kde byste teď byl, kdyby nebylo strýce, nepřivedl by vás do církve a nebyl byste farářem?
Asi bych byl ve vězení. Protože tam skončila většina kamarádů, s nimiž jsme vyrůstali.
Proč?
Prostě špatná brněnská čtvrť. To, že jsme alespoň v neděli chodili do kostela, zachránilo možná mně a bráchovi život. Drogy v té době ještě moc nebyly, ale všechno ostatní ano. Těžko říct, jak by to bylo, kdybych se nedostal k víře. Celkově je těžké říct, co to znamená, že člověk uvěří. Je to něco mezi člověkem a Bohem. Může za to víc člověk, nebo Bůh? Myslím, že Bůh. Že je to víc dar, na který člověk může a nemusí říct ano.
