Kuchyň navržená designérkou bývá snem téměř každé ženy. Jednu takovou mají i v karlovarské obecně prospěšné společnosti Tyfloservis neboli rehabilitačním středisku pro lidi se zrakovým postižením. Na první pohled vypadá naprosto normálně. Ovšem pouze pro člověka bez zrakové vady. Těm, kteří jí nemohou věnovat svůj první pohled v pravém slova smyslu, pomáhá s vařením.
Knedlík z formy
V době oběda se karlovarským Tyfloservisem line vůně rajské omáčky. Na chodbě Sedmičku vítá vedoucí střediska Ladislava Šporová a její kolegyně, instruktorka Kamila Banková. Redaktory zvou na prohlídku kuchyně, kde zrovna dovařil báječně vonící rajskou klient Zdeněk. Trpí chronickou tupozrakostí.
„Vařilo se mi dobře, mám totiž ty nejlepší učitelky,“ hodnotí s úsměvem svůj dnešní kuchařský výkon. Na prostřené tabuli, kterou Zdeněk připravil, je zvláštní pouze jediná věc: knedlíky uvařené v silikonové formě na bábovku.
„Vaří se v mikrovlnce. Jediné, co musíte, je občas do nich píchnout. Ostatní odpadá,“ směje se Ladislava. Nápad prý není její, ale natolik se jí líbil, že se ho rozhodla vyzkoušet.
Zatímco instruktorka Kamila uklízí kuchyň kvůli focení, redaktoři si jdou do vedlejší místnosti vyzkoušet, jak se žije s vadou zraku. Ladislava vytahuje ze skříně sadu brýlí, které simulují různé formy očních postižení.
„Máme je tu proto, aby si příbuzní postiženého člověka dokázali představit, jak vidí,“ říká Ladislava. Brýle dokáží zdravému člověku nasimulovat například takzvané trubicové vidění, kdy postižený vnímá pouze předměty ve středu zorného pole. Očních vad je ale daleko více. „Málokdo trpí takzvanou černou slepotou, kdy vidí pouze tmu. V mnoha případech trpí lidé slepotou bílou. Světlo jim způsobuje bolest očí, proto nosí černé brýle,“ vysvětluje Ladislava.
Když si redaktoři zkouší zvětšovací skla na čtení, Zdeněk se chystá k odchodu. Příště jej čeká lekce pečení masa v troubě. „Vařil jste perfektně a povedlo se vám to,“ loučí se s ním Ladislava. „Jsem rád, že vám chutnalo,“ dodává Zdeněk. Rajská jako od maminky mu prý připadá snadná.
Protože je kuchyně volná, nasazuje si redaktorka brýle simulující trubicové vidění. Problémem je pro ni najednou i to, aby se vařečkou trefila do hrnce. Ke všemu se musí hodně naklánět a nemůže se zorientovat v prostoru. Navíc jí z namáhání očí začíná pořádně bolet hlava. „Učíme klienty, aby věci poznávali hmatem. Kvůli bezpečnosti je například lepší, aby na řízek poklepali vidličkou, zda vydává dutý zvuk a je tím pádem hotový, než aby se skláněli k pánvi s rozpáleným tukem,“ upozorňuje vedoucí Tyfloservisu. Redaktorce nezbývá tedy nic jiného, než se spoléhat na své ruce. „Slepeckou holí je pro nevidomého člověka vařečka,“ poznamenává Ladislava. S její pomocí dokážou špatně vidící lidé takovou samozřejmost, jakou je správné nasměrování hrnce na střed plotny.
Skutečnou chloubou kuchyně je ovšem „světelná laboratoř“, která klientům nabízí několik druhů světel. Od nejchladnějšího po nejteplejší. Zrakově postižení si sami vyzkouší, které z nich jim při práci vyhovuje nejvíc. Kuchyně je navíc plná barevných kontrastů, díky nimž zrakově postižení lépe rozeznají jednotlivé ingredience. Světlé potraviny zpracovávají na tmavém pozadí a naopak. Několika barvami je proto vybavená pracovní plocha, dřez nebo prkénka na krájení.
Přestože si klienti zpravidla nemohou speciální kuchyni z finančních důvodů dovolit, vyberou si z ní do své domácnosti alespoň jednotlivé prvky na které si našetřit mohou. Příkladem je například polepení pracovní desky tmavou a světlou fólií, výměna vypínačů nebo úchytů kuchyňských dvířek.
Návštěvu karlovarského Tyfloservisu zakončují redaktoři nácvikem chůze s bílou holí. Protože jim dělá problémy sladit pohyb nohou a hole, brzy jim dojde trpělivost a nechají toho. Nevidomí to tak jednoduché bohužel nemají.
