Když byl Savoy nóbl podnik
Byl to dům s kavárnou a vinárnou a s byty pro takzvaně lepší lidi. Bydleli v nich lékaři. U kávy a u vína se scházeli politici, umělci. Budova z roku 1930 měla i herny nebo pánský klub. Punc elitního podniku si Savoy zachoval i přes padesátá léta. A to až do konce své existence, roku 1990. Z cukrárny v prvním patře hosté viděli na budovu soudu. Traduje se, že si zde čerstvě rozvedení manželé dávali skleničku na rozloučenou.
Po roce 1948 převzal provoz kavárny a vinárny podnik Restaurace a jídelny. Dům přejmenoval na Bajkal, což se ale mezi obyvateli neujalo. Dnes je místo tančírny a kavárny prodejna sportovního oblečení. V místě, kde bývala atraktivní předzahrádka, parkují auta. Jak vzpomínají na Savoy pamětníci?
Obsluhovala Kopeckého
Miluška Kelblová zažila éru sedmdesátých a osmdesátých let i s koncem vinárny. Je výbornou barmankou, ve výrobě koktejlů zaučila několik generací.
„V šedesátých letech se ještě koktejly dělat nesměly. Já jsem to obešla tak, že jsem hostům účtovala zvlášť všechny ingredience. Na baru v Savoyi jsem dělala ve vinárně, to byly noční směny od sedmi večer do dvou. Scházeli se u mě samí známí hosté, byl to skoro rodinný podnik. Jako barmanka musíte znát psychologii, umět si s hostem povídat. Z divadla ke mně chodili herci, třeba Karel Roden starší a Jirka Císler. Několikrát tu byl i Miloš Kopecký a všichni se divili, jak jsme se spolu dobře bavili,“ říká Kelblová.
Do cukrárny v prvním patře pak chodily maminky s dětmi na zmrzlinové poháry.
Paní generálová
Dnes osmašedesátiletý Jan Schwarz vzpomíná, jak jako vrchní číšník obsluhoval ve vinárně odpoledne dámy v kloboucích. Ještě v sedmdesátých letech paní doktorovou nebo paní generálovou. „Přicházely pravidelně. Poručily si vídeňskou kávu a sachr dort. Vždycky jsem dopředu věděl, že mi dá každá korunu diškreci. Jiné dny se tu scházela společnost starých paní, které přežily koncentrák. Měly na rukou vytetovaná čísla,“ vybavuje si. Když staré dámy odešly, vinárna se vylidnila, její zaměstnanci zatáhli závěsy a připravili místnost na večerní živou hudbu.
Rock and roll jen v saku
Kapelník legendární hudební skupiny Sinners Bohuslav Vávra odehrál v Savoyi jako basák nejeden večer. Vzpomíná si, že hosté museli mít na sobě sako. „Jako poloamatérská skupina jsme mohli jen zaskakovat za profesionály. Třeba když byli pryč nebo měli dovolenou, ale bylo to někdy i na čtrnáct dní. Nejdříve stála v tančírně dvě pódia, pak nechali jedno větší u vchodu. Ve třiašedesátém někdo přivezl druhou desku Beatles. V koutě byl gramofon, ta deska se pak hrála nepřetržitě čtrnáct dní, až se prodřela. Hrávali tam i Atlantici, Sirius, bratři Gondolánové. Někdy tam zavítal Michal Tučný a dával si zahrát písničku Z neznámých důvodů. Z nějakých neznámých důvodů chodil po nočních Budějovicích sám,“ přemýšlí třiašedesátiletý Vávra.
Nedělní čaje
Pro dvaašedesátiletého Ladislava Havla představuje Savoy dodnes nejlepší kavárnu a vinárnu, jakou kdy město mělo. S elitní obsluhou. V hořejší cukrárně se odpoledne hrálo na piáno a na housle. V neděli tam bývaly čaje s živou hudbou, kam hosté nesměli v džínách. „Ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech byly v Budějovicích jen tři noční podniky k tancování. Lidé chodili k Haškovi nebo do Splitu, ten byl ale pro takovou horší společnost,“ tvrdí Havel.
Vyhazovač ze Savoye
Se jménem Šebesta byl Savoy spjatý po dvě generace. „Můj táta ve vinárně dělal dvacet let vyhazovače a já to vzal občas za něj,“ směje se dvaašedesátiletý Antonín Šebesta. Vyhazovač byl podle něho název pro muže, který u vchodu kontroloval lístky a dohlížel na pořádek. Například na to, jestli se někdo nechce prát. „Lidi se tlačili, u vchodu jich byl hrozen a já si mohl vybírat, koho pustit. Když někdo známý neměl sako, půjčil jsem mu svoje,“ zasnil se Šebesta.
