Když jsem ve škole neuměl, předstíral jsem omdlení, říká moderátor

Na chalupu se svým partnerem jezdí Aleš Cibulka na Českolipsko. Domů do Chodova se však vždycky rád vrací.

Jeho tvář dobře znají především diváci České televize. Posluchači Českého rozhlasu si zase bez jeho hlasu už nedovedou představit populární pořad Tobogan. V posledních letech se moderátor Aleš Cibulka úspěšně zařadil i mezi spisovatele. Dvě knihy o Nataše Gollové - Život tropí hlouposti a Černobílé vzpomínání - patří mezi nejprodávanější porevoluční tituly. Je tedy nesmírně vytížený. A přesto se snaží najít čas na návštěvu svého rodného kraje. „Mám k němu pořád dost vřelý vztah, proto se do Chodova často vracím. A to nejen kvůli rodině,“ říká Cibulka.

Jak vaše návštěvy vypadají?

Často bývají bohužel pracovní. Už šestnáct let třeba jezdím pravidelně moderovat Reprezentační ples města Chodova. To je snad první údaj, který na počátku roku vpisuji do nového diáře. Samozřejmě tam jezdím rád, ale bývá to vždy strašný fofr. Snažím se v omezeném čase stihnout navštívit maminku, babičku i kamarády.

Když máte ke zdejšímu kraji stále takovou pevnou vazbu, neuvažovali jste s přítelem, že byste si tu někde pořídili třeba chalupu?

To ne, my už jsme si před dvěma lety pořídili dvě stě let starou roubenku a je trochu jiným směrem, na Českolipsku. Tenhle kraj nás naučila milovat Eva Pilarová, která tam chalupaří už hodně let.

Život v Chodově je pro vás tedy minulostí. U té se teď ale pozastavím. Projevoval jste se jako moderátor a spisovatel už na základní škole? Jaký jste byl vůbec žák?

Nechci říkat šprt, ale pokud si vzpomenu na základní školu, tak nějak mi to prostě šlo. Nepamatuji si, že bych se nějak přehnaně učil a přitom byly vždycky samé jedničky. To ale na základce není zase takový problém. Spíš jsem byl hodně aktivní, od druhé třídy jsem vydával školní časopis. No, když se na to dívám s odstupem, mohl jsem si víc užívat dětství. Já odmala vlastně pracoval.

Pomáhala vám už tehdy výřečnost například s tím, abyste „okecal“ případnou neznalost u tabule?

Tak to se musíte zeptat mých kantorů. Nedávno mi ale na srazu třídy po letech potvrdili, že ano. Když jsem neuměl, dokázal jsem předstírat i omdlení, že paní profesorko Drahokoupilová?

Moderoval jste veřejné akce už tehdy?

S tím jsem začínal až na gymnáziu. Vzpomínám si, že jsem se postavil na jeviště chodovského kulturáku a měl jsem uvést hornický ples. Diváci si tenkrát mysleli, že přišel nějaký studentík na začátek recitovat básničku. Začínal jsem opravdu hodně brzy, v patnácti už jsem moderoval v karlovarském rádiu Diana. Na tyhle časy moc rád vzpomínám.

Po kom jste vůbec výřečný?

Určitou dávku exhibicionismu mám určitě po tatínkovi.

Máte bratra Radka, je na tom podobně?

On je docentem organické chemie, přednáší na pražské VŠCHT, takže výřečnost potřebuje i on.

Začátky, řekněme, profesionálního moderování lze tedy hledat už v patnácti letech v soukromém rádiu Diana?

Přesně tak, prostě jsem tam tenkrát přišel a řekl jim, že bych to chtěl zkusit. Tak jsem to zkusil a už u toho zůstal. Tak mě tahle práce pohltila, že jsem úplně zapomněl na to, že jsem se chtěl stát učitelem.

Region jste opustil odchodem na studia na Vyšší odbornou školu hereckou a moderátorskou v Praze. Jak název školy napovídá, věnoval jste se i herectví.

To bylo pro mě tenkrát nutné zlo, protože moderování se samostatně tehdy nikde nevyučovalo. Díky mým třídním profesorům Veronice Žilkové a Oldřichu Víznerovi mě ale i tohle začalo bavit. Říkám bavit, netvrdím, že by mi to někdy šlo. To by mi úcta k opravdu dobrým hercům nedovolila.

Nějaké filmové role se při té příležitosti objevily?

Ano, ale byly to opravdu malinké roličky. Nejraději jsem měl Pepíka ve 12. dílu seriálu Zdivočelá země. Tam mě dokonce rozstřílejí na cucky. Pak nějaké další malinké roličky u Hynka Bočana, Karla Smyczka nebo Ondry Kepky. Ale na Českého lva to fakt nebylo.

Od prvopočátku jste byl orientovaný na moderování. Kdo vám ve škole, ale i později nejvíce pomohl k rozvoji vašeho talentu?

Moderovat nás tehdy učila Eva Jurinová, ale ono se moderování zas tak naučit nedá. To je jako s herectvím. Asi nejvíc mi dalo sledování opravdových moderátorských bardů. Dívat se na Marka Ebena, Karla Šípa, Jana Rosáka a další, to je teprve škola.

Právě k Marku Ebenovi jste byl nejednou přirovnán. Jaký z toho máte pocit?

To víte, že už jsem to zaslechl, a musím říci, že jsem měl co dělat, abych nezpychl. Beru to jako velkou chválu. Jednou jsem to ale zaslechl v jiné souvislosti. Brali si mě na jednu prestižní akci a pořadatel mi bezelstně a velmi upřímně řekl, že původně chtěli Marka, ale ten byl na ně příliš drahý, tak volají mě. Já jsem prý takový „levnější Eben“.

Potkali jste se na pódiu?

Mnohokrát. Nejzvláštnější byl pocit, když jsme s Jiřinou Jiráskovou moderovali TýTý a on poprvé nestál za pultíkem, ale po deseti letech seděl v hledišti. To bylo hodně zvláštní. Pak byl také hostem mého rozhlasového Toboganu. Na tom jsem si obzvlášť zgustnul.

Proslul jste jako velký fanda prvorepublikové herecké hvězdy Nataši Gollové. Kde jsou počátky vašeho fanouškovství?

Budete se divit, ale už někde v pubertě. Zaujala mě, chtěl jsem se o ní dozvědět víc, ale žádná literatura neexistovala. Tak jsem několik let pátral, objížděl divadla, archivy, poslouchal pamětníky - a dvě knížky pak sám napsal.

Další hvězdy té doby už vás tolik nezaujaly?

Zaujaly a také jsem se jim věnoval. Výsledkem byla loňská kniha Černobílé idoly i jiní. Důležitý je dovětek „i jiní“. Prostor tam totiž věnuji nejen těm nejzářivějším hvězdám, ale i těm, kteří stáli opodál. Neměli slavné jméno, ale natočili mnohdy i několik desítek filmů. Knížka měla takový úspěch, že 15. dubna vychází její druhé pokračování. Kromě toho u příležitosti 100. narozenin Nataši Gollové vyšly v reedici po deseti letech obě mé knihy o ní.

Už několik let stoly fanoušků prvorepublikové kinematografie zdobí vaše kalendáře. Budete v nich pokračovat, nebo jste se už tematicky „vystřílel“?

Samozřejmě, že budu. Fascinuje mě, že se kolem nich vytvořil okruh lidí, kteří už si bez nich nedokážou svůj den představit. Takže práce už započaly a v září bude na pultech už popáté Cibulkův kalendář pro filmové pamětníky a potřetí Cibulkův kalendář pro televizní pamětníky.

V neděli jste oslavil pětatřicáté narozeniny. Slavil jste je v Chodově?

Kdepak, tentokrát ne. Ale abyste si nemyslel, že ho zanedbávám, trávili jsme tam víkend před čtrnácti dny.