Mnohé internetové odkazy i odborné publikace ještě tvrdí, že českoslovenští diváci se poprvé dočkali zvukového filmu v pražském kině Lucerna 13. srpna 1929. Tehdy promítnutý americký snímek Loď komediantů ale nebyl prvním okamžikem, kdy filmové plátno v Československu promluvilo.
Premiéru odehráli 26. dubna 1929 v ústeckém kině Alhambra na Střekově, tedy v budově, kterou dnes obývá Činoherní studio.
„Ze začátku nám to v Praze nechtěli věřit, ale existují doklady v podobě četné inzerce i zpráv o úspěchu akce,“ říká ústecký archivář Vladimír Kaiser.
Filmoví historici oficiálně uznali ústecké prvenství až 2. prosince 2006, kdy v bývalém kině Alhambra svolali část mezinárodní konference o dějinách českého filmu. Budovu ozdobila pamětní deska.
Hlas za půl milionu
Projekční přístroj, který uměl číst zvuk z filmového pásu, byl světovou novinkou.
Heinrich Schicht, tehdejší prezident akciové společnosti Georg Schicht, dnešní Setuzy, si totiž velmi dobře uvědomil význam filmu pro reklamu. Zejména filmu zvukového. A pravděpodobně Schichtova finanční spoluúčast pomohla šéfovi společnosti Wolfram-film Střekov při nákupu zvukové aparatury z berlínské AEG Tobis Klangfilm.
„Tehdy šlo o závratnou investici půl milionu korun. Aparatura byla tak složitá a rozsáhlá, že pro ni museli upravit speciální místnost,“ dodává Kaiser.
Ústecká premiéru připravili jen pro vybranou společnost. Cílem bylo především představit význam zvukového filmu provozovatelům kin v Československu. Stejný program se ale až do 7. května opakoval pro všechny, kdo měli zájem. Na unikátní představení se sjížděli lidé ze širokého okolí. Přesto nebýval biograf plný. Na vině byla především poměrně vysoká cena vstupného.
„Projekci zahajoval němý film, aby si diváci mohli porovnat rozdíl. Pak zazněly zvukově nafilmovaný projev Ernsta Kobosila a Heinricha Schichta. Následovalo pět nebo šest hraných zvukových středometrážních filmů,“ upřesňuje Kaiser.
Schichtův projev se týkal významu zvukového filmu, v němž průmyslník viděl i budoucnost reklamy na své výrobky: mýdlo Elida či tuk Ceres.
„Okolnosti pořízení snímku se dosud nepodařilo objasnit. Pokud vznikl v Československu, šlo by o vůbec nejstarší záznam zvukového filmu u nás. Bohužel je dnes nezvěstný,“ píše historik Martin Krsek v knize Ústecká NEJ.
Zdá se, že jediní, komu dělala novinka starosti, byli komunisté. V jejich německy psaném ústeckém deníku Internacionála se v té době objevily úvahy, zda má komunista zhlédnout zvukový film.
Film nebude umění
„Došli k závěru, že samozřejmě ano, protože komunisté se nebrání žádným novinkám a žádné avantgardě. Ale upozorňovali, že zvukový film slouží jen reklamě na mýdlo ústeckého kapitalisty a nikdy z toho nevznikne žádné umělecké dílo na rozdíl třeba od Ejzenštejnova Křižníku Potěmkin.
A označili zvukový film za krajně asociální, s tím, že spousta kinových hudebníků přijde o práci,“ líčí Kaiser.
Zvukový film se rychle šířil i do dalších regionů. Až v roce 1938 byla v Československu definitivně všechna kina zvuková.
Ústí nad Labem hrálo v předválečné kinematografii nemalou roli, a to i v mezinárodním měřítku. Střekovský Wolfram-film, v jehož čele stál Ernst Leopold Kobosil, byl významným producentem své doby.
Ve filmových databázích po něm zůstala řada německých i českých hraných filmů, které hrdě uváděla silueta hradu Střekov.
